Život je houpačka. Z boháče se přes noc stane bezdomovec i naopak. Stávají se pěkné paradoxy. Sama jsem jich zažila nepočítaně. Někdy si říkám, že jsem připravená snad na všechno. Ale takové přesvědčení zpravidla vychází z toho, že člověk dokáže svou roli odhadnout. Přesto i u nás se stává nemožné a z neznámé ženy se může stát první dáma. Což se mi určitě nestane...
Ale co kdyby? Napadlo mne to při čtení článku o paní Obamové. Jistě s tím trochu počítala, ale co okolí?
Kdybych se jednoho dne probudila, jako první dáma, pak lituji všechny deníky i paparazzi. Jezdím zásadně metrem a MHD, v autě trpím nevolností, takže bych musela mít ochranku navíc a nové pracovní příležitosti by byly i u novin. Pokud bych vyrazila do metra, vypravili by zvláštní vagón, vyklidili nástupiště a měla bych ho celé pro sebe. Podle potřeby i tramvaj a autobus. Ale určitě bych měla nejmíň dva bodygardy. Jelikož nesnesu dlouhou samotu a potřebuji se vyvětrat, vyrážela bych s nimi často. Vybrala bych si pěkně urostlé, třeba z hradní stráže a vzala je na procházku a do trafiky, kde prodávají sympatické prodavačky, koupit si ranní tisk. Musím chodit, bez pohybu navíc bych zase přibrala. Mimoto procházka na zdravém vzduchu po boku hezkých chlapců ženě jen prospěje. Vzala bych je za ruku, už začínám potřebovat oporu. Manžel by se mezitím věnoval politice, nějakému diplomatovi, tiskovému mluvčímu, či asistentce. Kdyby potřeboval dámskou společnost kvůli reprezentaci, půjčila bych asistentce občanku.
Podle nálady bych si buď dala ráno make-up, kdyby mě naštval svět, vyšla bych jen tak. Proč si dělat násilí? Už vidím ty titulky: První dáma má už třetí vrásku! nebo Kterého dnes? Rovněž bych využila vlivu a příležitostně udělala neformální reklamu třeba na zubní pastu, značku kabelky, oblíbené klenoty, určila výši podpatků a nastavila délku a barvu vlasů. Jsem samozřejmě rozmarná, jako každá žena, tak bych si s tím vyhrála. Jeden den bych vyšla v dlouhé paruce, druhý den v krátkých vlasech, pak v šátku, turbanu či čepici, aby byla větší spotřeba a tím bych ukončila krizi. Ženy jsou mocná kupní síla. Je mi líto, modelky, ale přešla by móda hubených. A míry 90-60-90 by nestačily. Muselo by se přidat. Tím by byla větší spotřeba látky. A aby toho nebylo dost, volila bych hodně barevné modely, tím by byla i větší spotřeba barev na hadry i v tisku. Černá mi fakt nesluší. Někdy bych ukázala ňadra i celulitidu, aby šly deníky na odbyt a bylo o čem psát. Hned bych rozdělila národ na dvě poloviny – ty, co jsou pro celulitidu a ty, co jsou proti. Pak bych využila stavu ohrožení, přibrala další dva bodygardy a kamarádku a vyrazila s nimi na pláž. To by byl život!
Ale co kdyby? Napadlo mne to při čtení článku o paní Obamové. Jistě s tím trochu počítala, ale co okolí?
Kdybych se jednoho dne probudila, jako první dáma, pak lituji všechny deníky i paparazzi. Jezdím zásadně metrem a MHD, v autě trpím nevolností, takže bych musela mít ochranku navíc a nové pracovní příležitosti by byly i u novin. Pokud bych vyrazila do metra, vypravili by zvláštní vagón, vyklidili nástupiště a měla bych ho celé pro sebe. Podle potřeby i tramvaj a autobus. Ale určitě bych měla nejmíň dva bodygardy. Jelikož nesnesu dlouhou samotu a potřebuji se vyvětrat, vyrážela bych s nimi často. Vybrala bych si pěkně urostlé, třeba z hradní stráže a vzala je na procházku a do trafiky, kde prodávají sympatické prodavačky, koupit si ranní tisk. Musím chodit, bez pohybu navíc bych zase přibrala. Mimoto procházka na zdravém vzduchu po boku hezkých chlapců ženě jen prospěje. Vzala bych je za ruku, už začínám potřebovat oporu. Manžel by se mezitím věnoval politice, nějakému diplomatovi, tiskovému mluvčímu, či asistentce. Kdyby potřeboval dámskou společnost kvůli reprezentaci, půjčila bych asistentce občanku.
Podle nálady bych si buď dala ráno make-up, kdyby mě naštval svět, vyšla bych jen tak. Proč si dělat násilí? Už vidím ty titulky: První dáma má už třetí vrásku! nebo Kterého dnes? Rovněž bych využila vlivu a příležitostně udělala neformální reklamu třeba na zubní pastu, značku kabelky, oblíbené klenoty, určila výši podpatků a nastavila délku a barvu vlasů. Jsem samozřejmě rozmarná, jako každá žena, tak bych si s tím vyhrála. Jeden den bych vyšla v dlouhé paruce, druhý den v krátkých vlasech, pak v šátku, turbanu či čepici, aby byla větší spotřeba a tím bych ukončila krizi. Ženy jsou mocná kupní síla. Je mi líto, modelky, ale přešla by móda hubených. A míry 90-60-90 by nestačily. Muselo by se přidat. Tím by byla větší spotřeba látky. A aby toho nebylo dost, volila bych hodně barevné modely, tím by byla i větší spotřeba barev na hadry i v tisku. Černá mi fakt nesluší. Někdy bych ukázala ňadra i celulitidu, aby šly deníky na odbyt a bylo o čem psát. Hned bych rozdělila národ na dvě poloviny – ty, co jsou pro celulitidu a ty, co jsou proti. Pak bych využila stavu ohrožení, přibrala další dva bodygardy a kamarádku a vyrazila s nimi na pláž. To by byl život!
.jpg)
