Říká se, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Asi se o to nemusí moc snažit, chce-li být ptáček lapen, tak to jde docela lehce. Nechce-li, nepomůžou žádné popěvky.
„Odešla! Normálně se sebrala a odešla!“
„A kam?“
„Nevím. Našla si mladšího frajera, sbalila věci a šla. Nána! Stejně už se nedala vystát!“
Popotáhne z cigarety, dívá se někam do dáli a pak pomalu vyfukuje dým. Ruka se trochu třese, oči jako by vyhlížely něco na horizontu. Chvíli mlčí a pak pokračuje:
„Taky mohla něco říct! Pořád jen, že není šťastná, ale kdo by to bral vážně? To bylo pořád. Fňukání o ničem. Kdo by to poslouchal? Nejraději krafala s kamarádkama anebo nakupovala. Někdy ani nestihla uvařit. Vlastně je asi lepší, že je pryč!“
Odkývá to, co právě vyslovil a nečeká na reakce okolí. Zapálí si další a pak luskne na číšníka, že by si dal pivo. Trochu nepřítomný pohled nereaguje na živou debatu spolusedících a naznačuje, že má myšlenky úplně jinde než ostatní. Po očku sleduje telefon a ten zarytě mlčí.
„Ženský jsou divný! Člověk dře, dělá, co jim na očích vidí a stejně je to málo. Nikdy je nepochopím! Já vážně nevím, co jí chybělo. Měla všechno, na co si jen vzpomněla, pořád nespokojená a já dřel a dřel a polykal ty její nálady. A teď …. je to čůza nevděčná!“
Dým okolo už by se dal skoro krájet. Sdělená starost se zdá poloviční, i když tahle byla jenom předzvěstí opravdových starostí, co teprve přišly. Na začátku to bývá idyla. Oba chtějí to samé, ruku v ruce se to snaží realizovat, zapadají do sebe jako dílky zipu. Jenomže časem se zip zadrhne, zašmodrchá a někdy se zoubky nenávratně poškodí. Pak už nic nejde hladce jako dřív a ani láskyplné domlouvání stejně nepomůže.
„Odešla! Normálně se sebrala a odešla!“
„A kam?“
„Nevím. Našla si mladšího frajera, sbalila věci a šla. Nána! Stejně už se nedala vystát!“
Popotáhne z cigarety, dívá se někam do dáli a pak pomalu vyfukuje dým. Ruka se trochu třese, oči jako by vyhlížely něco na horizontu. Chvíli mlčí a pak pokračuje:
„Taky mohla něco říct! Pořád jen, že není šťastná, ale kdo by to bral vážně? To bylo pořád. Fňukání o ničem. Kdo by to poslouchal? Nejraději krafala s kamarádkama anebo nakupovala. Někdy ani nestihla uvařit. Vlastně je asi lepší, že je pryč!“
Odkývá to, co právě vyslovil a nečeká na reakce okolí. Zapálí si další a pak luskne na číšníka, že by si dal pivo. Trochu nepřítomný pohled nereaguje na živou debatu spolusedících a naznačuje, že má myšlenky úplně jinde než ostatní. Po očku sleduje telefon a ten zarytě mlčí.
„Ženský jsou divný! Člověk dře, dělá, co jim na očích vidí a stejně je to málo. Nikdy je nepochopím! Já vážně nevím, co jí chybělo. Měla všechno, na co si jen vzpomněla, pořád nespokojená a já dřel a dřel a polykal ty její nálady. A teď …. je to čůza nevděčná!“
Dým okolo už by se dal skoro krájet. Sdělená starost se zdá poloviční, i když tahle byla jenom předzvěstí opravdových starostí, co teprve přišly. Na začátku to bývá idyla. Oba chtějí to samé, ruku v ruce se to snaží realizovat, zapadají do sebe jako dílky zipu. Jenomže časem se zip zadrhne, zašmodrchá a někdy se zoubky nenávratně poškodí. Pak už nic nejde hladce jako dřív a ani láskyplné domlouvání stejně nepomůže.
