Obě byly hodné holky, co sedávají po většinu roku v koutě, ale bylo jim tam trochu smutno. Sabina a Věra. V nejlepším věku pro lásku.
„Dáme kafe nebo horkou čokoládu?“
Rozhlížely se po obchodním centru a vymýšlely, čím by protentokrát uspokojily svoje mlsné jazýčky. Na jedné straně příjemná palačinkárna, na druhé cukrárna, kde měli zákusky všeho druhu a navíc výběr nejrůznějších koktejlů a horkou čokoládu.
„Já si dám jenom černé espresso, protože už se na sebe nemůžu podívat do zrcadla. To je samá čokoláda a pak jsem samý špek.“
„Pro jednou se to přece nezblázní!“ Sabina už zamířila do cukrárny a tím pro tentokrát rozhodla za obě. Přece jenom mají ovocný řez a ten je docela dietní. Věra přemýšlí: Kolik kalorií asi může mít? Nakonec to vyhrál, jako vždycky, mandlový dort a čokoláda. Sabina zas milovala větrníky, nikdy jí nezklamaly, jako například muži. Jak si obě vychutnávaly vybrané lahůdky, mihl se kolem nich pár. Ona byla menší postavy, nenápadná, na ruce držela holčičku. On vysoký, že ho nešlo přehlédnout, pravidelné rysy, sympatický úsměv. A to pozadí!
„Víš, co nemůžu strávit?“ zeptala se Sabina a zakoukala se přes rameno Věře. Bylo to právě tím směrem, kde stál příchozí pár. Věra neměla takový výhled, vyjeveně zírala na Sabinu a čekala, že se dozví něco o její tajemné nemoci a špatném zažívání. „Co?“
„Pohled na upnutý džíny, co mívají chlapi na vysokých nohách. V tu ránu zapomínám na jídlo a začínám myslet úplně něčím jiným, než je mozek.“
„No jo, tak to radši koukej do země, ať ti není špatně.“ Věra odtušila její pohledy a zadívala se úplně stejným směrem. Pár si sedl nedaleko nich a starostlivý tatínek podával holčičce malý zákusek.
„Nevíš, proč se něco podobnýho nedá potkat bez doprovodu? Jak to ty mrchy dělají, že mají štěstí na takový exempláře?“
---------------
A jak to vlastně dělají?
Těžko říct. Nejspíš pro ně chodí někam jinam, než je běžná cukrárna. A pak si je zamykají doma, aby náhodou nezabrousili do jiného vchodu. Kam by měly Věra se Sabinou jít příště?
