Zatímco včera zde u mne na blogu začínala dlouhá diskuse, já měla na programu návštěvu mamky. Přes týden pobývá ve stacionáři, v zařízení pro seniory. Zní to hrozivě, skoro jako špitál nebo polepšovna. Citlivější jedinci jsou hákliví i na pouhé vyslovení označení zařízení, ostatní to sice strpí, ale v myšlenkách se křižují, aby se s tím nikdy nepotkali. Život má své veselejší i smutné stránky a tak si i v těch smutných musíme hledat ty veselé.

Snad jsem to s odstupem po dovolené viděla jinou optikou než předtím, ale já vstoupila někam úplně jinam. Ve společenské místnosti byl právě dámský klub. Sedm přítomných seniorek bylo oblečeno ve společenských úborech, měly před sebou odpolední kávu, lázeňskou oplatku, potichu ukusovaly a poslouchaly taneční melodie. Ani se mi nechtělo je rušit.

Mamka, jako obvykle, otočená ke dveřím, aby mohla vyhlížet své návštěvy, už zdálky mávala. Jakmile dostala pusu, dala mi kus své oplatky, asi abych nevybočovala a pak jsme se daly do řeči. Potichu, abychom nerušily. Jenomže už stejně pozornost patřila nám a ne zpěvákům.

Dámy obsluhovala jedna z nejmilejších pečovatelek – Lucinka. Je vlídná a milá, šíří kolem sebe takovou pohodu, že jsem nabyla dojmu, že jsme doma a už beru seniorky jako členy rodiny.

Najednou zazněla známá píseň: „Bílááááá, mám tě ráááááád.......“

„Mamko, kdo to zpívá?“

„Chladil!“

„Né!“

„Tak Hála!“

„Né! Pořádně, napovím ti, je fousatej!“

Už už jsem to měla na jazyku, svrbělo to jako vyrážka.

„Jelínek!“

„Né, mamko, přece MATUŠKA!“

„Aha. Já si to spletla, předtím zpíval Chladil.“

No co, Hála nebo Chladil, hlavně, že tam měly veselo.