Ten rok mu plány na dovolenou nevyšly. Toužil
jet s tatínkem na výlet do Himalájí, jak mu to sliboval pokaždé,
když se viděli. Nakonec máma vzala starou škodovku, do ní
tepláky a trička a odvezla Míšu k babičce.
Bydlela v západních Čechách a
měla velkou barevnou zahradu. Občas za ní s mámou jezdili, ještě
i v době, kdy měla dědu. Teď tam byla sama a vypadala smutně.
Děda byl chlapík, který zvládl doma všechno. Malého Míšu
zasvěcoval do tajů své dílny, ale na jaře ho porazila nemoc, o
které dříve nic nevěděl. Těšil se na babičku, nebyl však
zvyklý být někde dlouho bez mámy. Na to, že jsou sami, bez táty,
už si zvykl. Přes týden chodil do školy a o víkendu se pak
střídal u obou rodičů. Táta sliboval bezva dovolenou, ale pak
zavolal, že musí nečekaně do zahraničí a letos to nevyjde. No a
máma měla, jako vždycky, spoustu práce.
Ach jo, pomyslel si Míša,
nebudou tam ani kamarádi, ani moje rybičky. "Mami, nakrmíš
mi skaláry?"
"Jasně, dohlídne na to paní
Valentová, dala jsem jí klíče. Hlavně nezlob babičku, kdyby to
nezvládla, nevím, co bych si počala. Potřebujeme každou korunu."
Když přijeli, babička je
přivítala s deštníkem, zrovna pršelo. Na zahradě plno barevných
kytek, pod střechou měli hnízdo ptáci a babička na zahradě
pěstovala králíky. Byla to změna. Králíci jsou totiž o hodně
lepší než rybičky. Dají se krmit z ruky, chňapají po zelených
pampeliškách a mají krásné hebké kožíšky. Babička měla
kožíšky z králíků snad všude. Míša měl spoustu práce,
musel babičce pomáhat na zahradě, chodil s ní na nákup a
poslouchal i sousedky, když se u ní zastavily cestou z nákupu.
"Míšo," řekla jednou
paní Jiráková: "chtěl bys něco ukázat?"
"A co?" Míša se
zvědavě zeptal a začal se zvědavě otáčet.
"Pojď, to je překvapení!
Možná se ti to bude honit na hraní."
Míša se ostýchavě podíval po
babičce, ale ta s úsměvem dovolila, aby šel na návštěvu sám.
Nemohl se dočkat, co tam uvidí.
Paní Jiráková bydlela ve
vedlejším domě, ale měla zahradu na opačné straně. Pěstovala
zeleninu a veliké dýně, Míša se jich trochu bál. Pamatoval si
je rozsvícené z podzimu, když se trochu vyděsil a teď se mu to
vybavilo. Ale pak přiběhla kočka a lísala se mu pod nohy. "To
je naše Míca," řekla sousedka: "má čtyři koťata."
Míšovi se rozsvítily oči a
hned se začal rozhlížet, koťata ale neviděl. Paní Jiráková
ukázala rukou ke stodole, kde se batolila veselá chundelatá
koťátka. "Smím si je pohladit?" U paní Jirákové směl
všechno. Koťátka byla hravá, barevná, jedno černé, jedno
černobílé, dvě mourovatá. A máma si je dobře hlídala. "Jé,
já bych jedno chtěl! Vzal bych si ho domů, to by máma koukala, to
by bylo lepší než rybičky!"
"Musíš se zeptat maminky a
jestli dovolí, tak si jedno odvezeš. A které bys chtěl nejradši?
Jedno už si objednal Honzík z hospody."
Míša se podíval na veselá
očka, pohladil chundelaté kožíšky a pak ukázal na bílé kotě
s černými šmouhami. "To bílé. Připomíná mi totiž
Ťapinu, co má doma táta."
