Venku zase pošmourno, tak jsem se trochu zasnila a vzpomínám na dovolené u moře. Kdybych si už neměla v životě dopřát nic jiného, tak cestu do teplých krajů nechci oželet.
Manžel mi po mnoha dovolených jednou začal protestovat. Má velkého koníčka, díky němu spousty přátel a už neví, koho uspokojit dřív. Jednou ho velrybářské výpravy lákaly víc než naše dovolená ve dvou a tak se jaksi zasekl. Domluvila jsem si tedy dovolenou s partou z práce.
Ten výlet byl dost velké dobrodružství a sama jsem byla zvědavá, jak to ustojím. S kolegy už mě ale pojilo dlouhé pracovní pouto, které občas zpečetíme i společným grilováním nebo pěkným výletem. Vlastně mám dost štěstí, že jsem poznala spoustu skvělých lidí stejné krve, s nimiž si nelezu na nervy. V té době už jsem taky měla delší pracovní odluku díky reorganizaci a tak jsme se všichni na společné dny u moře těšili.
Jak to bývá, každý z nás je takové individuum, máme už svůj věk a zvyky, proto jsme udělali dohodu, že budeme ležení u moře pravidelně střídat s výlety. My, holky, jsme na všechno kývly, věděly jsme to své. Až budeme ležet u moře, řekneme, že nás bolí hlava a budeme osvobozené, jenomže nakonec sehrálo svou roli i počasí a my na ty výlety jezdily docela rády.
Jednou ale bylo celkem vedro a nám se tak nechtělo, ale pro společný klid jsme ten zadek zvedly a nastrojily se do pohodlných šatů. Kamarád Luděk strašně rád poznává nová místa a přestože je trochu při těle, běhá jako dvacítka. Dovezl nás do Trogiru a pak vydal rozkazy. Asi hodinu a půl byl rozchod, volné poznávání města a pak se jelo zas dál. Hodina a půl byla v tom vedru docela vražda, chtělo to nějaký stín, tak jsem ji strávila na obědě v jedné úzké stinné uličce. Kamarádka s partnerem courali někde po trhu a kam zmizel Luděk, nevím. Sešli jsme se u auta, vlastně o chvilku dřív, protože k němu vedla stejná cesta a na ní stánek s rakijí.
Abychom poznali ještě něco z pobřeží, vyrazili jsme do Šibeniku a už cestou poslouchali, jak to město s památkami pěkně prošlapeme. Bylo asi 40 stupňů ve stínu, takže nám to dodávalo „velkou chuť" procházet se po rozpálených kamenech. S kámoškou Vlastou jsme nadšeně kývaly, přitom se v autě ovívaly vějířem a modlily se, aby nás už někde vysypal ven. Když jsme konečně zaparkovali, obě napadlo jediné řešení. Přímo u moře byly postavené barevné slunečníky, kavárna nabízela studené nápoje a tak jsme si s Luďkem upřesnili místo a čas srazu a daly mu volno. Asi za půl hodiny nás našel u té kávy celý zpocený a ušlapaný. Chození v tom vedru ho taky nebavilo.
Od těch dob však posloucháme přednášky, jak to s námi myslel tenkrát dobře, abychom také něco viděly, něco, co povznese ducha, ale my s Vlastou víme stejně své. Posezení u kávy za podvečerního sluníčka, šumění moře a koukání na modrou hladinu, to je zážitek, na který se taky nezapomíná. Jenže to mužský stejně nikdy nechápou, chtěli by nás pořád jenom zdokonalovat. Copak to šlo, v tom vedru? Á propos, to jsem mohla jet rovnou s manželem na ryby!
