„Je krásný, vášnivý a zodpovědný, bude ti s ním dobře,“ říkávala královna, když s princeznou občas vedly hovor o manželství. Princezna už měla na vdávání věk a tak se nemohla dočkat, až ho uvidí. Ve věži jí bylo trochu smutno, společnost jí dělaly jen služebné. Hrad byl odříznutý od okolí a král střežil její čest tak přísně, že si nesměla popovídat ani s chlapci z podhradí, ani s komedianty, co občas přišli pobavit Jeho veličenstvo. Nesměli jí oslovovat ani zbrojnoši, jen dbali na to, aby byla v bezpečí. Není divu, že jí život na hradě připadal nudný a zatoužila po změně, navíc touha vdát se už se ozývala silně, čím dál silněji.
„Kdy už přijede?“ zeptala se jednou svojí matky a ta odpověděla, že si ještě musí chvíli počkat, protože se právě rozhořely konflikty. Princ byl odpovědný, nechtěl nechat zemi ladem, když se rozpoutala válka, doprovázel vojska do bitev.
Situace byla pořád složitější a princezně přicházely zprávy o chrabrosti prince. Jeho dobrá pověst dávno přesáhla hranice národa, stal se modlou pro široké okolí, dával svým poddaným dobrý příklad. I princezna uctívala jeho činy a cítila, že je hrdá na to, že je právě její princ tak kladným hrdinou.
A tak trpělivě čekala, každý den sledovala zprávy, jak se válka vyvíjí, až jednoho dne přinesl sluha jiné psaní. Bylo ozdobené černou stuhou a v něm bylo zlatým písmem napsáno mnoho slov o kladném hrdinovi. Mimo jiné dopis obsahoval zprávu, že ten chrabrý hrdina položil svůj život v jedné dlouhé slavné bitvě. Když tu zprávu princezna uslyšela, zbyly jí jen oči pro pláč. A tak plakala a plakala a jestli se neuplakala, pláče dodnes.
Vy si vemte poučení, že se nic nemá odkládat na zítřek a užívejte si každý pěkný den.