Už to brzy bude dvacet let, ale pořád na to vzpomínám na Velikonoce prožívané mimo Prahu. Moje
dcera bývala jako malá často nemocná a tak jsme si sehnali pronájem chaty mimo Prahu. Vypadala trochu jako trafika, ale byla na poměrně klidném místě, měla pěkný pozemek a my tam byli relativně šťastní, i když jsme tam zažívali různé příhody.
A jak jsme tak byli ten první rok natěšení, že konečně vyrazíme z města do přírody, sbalili jsme svetry a nějaké peřiny a jeli hnedka koncem března, ještě skoro mrzlo. Chata byla vytopená brzo, i když venku se moc běhat nedalo, ale to nám nevadilo, u kamen je dobře všude. Shodou okolností byly zrovna Velikonoce a tak jsme se tam my, dvě holky, zabavily malováním vajíček. Dceři bylo asi devět a na jedno vejce namalovala fixou pár teček a křivých čar.
„Co to je?“ ptali jsme se, když nám svoje dílo rozjásaně ukazovala. Nějak jsme to nepoznali...
„To je přece velikonoční obličejíček!“ hbitě odpověděla a tak jsme ho pak ozdobili mašlí a našli mu čestné místo, kde pak přežil dalších devět let, jenom o Velikonocích tvořil součást výzdoby březových větví. Mít březové větve byla tradice, která přetrvala dodnes, jenom obličejíček už na nich nevisí. Skončil dávno kdesi ve smetí, když jsme chatu opustili, ale zůstal v naší paměti. Každý rok si na to vzpomeneme, chvíle štěstí totiž často vypadají nenápadně, ale uvědomíme si to až mnohem později.
Přeji vám, ať máte ty své velikonoční obličejíčky hodně veselé, ať si prožijete o letošních svátcích chvilku štěstí nebo mějte zážitek, na který budete rádi léta vzpomínat.