Vzduch má příjemný nádech jara, tulipány ve váze pouští poslední listy a Zuzana se chystá odejít. Zavírá okno, aby průvan neprovedl paseku, a vtom zaslechne mužné zakašlání.
„Ehhm, hm, promiňte, klepal jsem, ale nebylo nic slyšet.“
Rychle si urovnala krátkou sukni a prohlíží si příchozího. Neví, jestli ho už někdy viděla, nic jí nenapadá. Jen to, že má nádherné oči, které se dívají do míst, kde má pas a zkoumají nepoznané území.
„A co byste potřeboval?“ zeptala se prakticky.
Taky má svůdně rozepnutý o jeden knoflíček víc, než muži mívají, kravata nikde, vlasy trochu rozcuchané. Odér toaletní vody přerušuje vůni jarního vzduchu a Zuzaně se mírně zvedá tlak.
„Tady, chybí tady podpis, kdybyste byla tak laskavá …“ otevírá desky a pak ukazuje faktury. No, jasně, jako obvykle. Zuzana se provinile usměje a začne hledat tužku, aby doplnila podpisy. Přitom se na něj tajně dívá. Je zvláštní, vypadá jako ze žurnálu, jenom vystřihnout, má nevídané charisma a přitom tak moc smutný pohled.
„Proč máte tak smutné oči? Je to kvůli těm podpisům? Jestli za to můžu, smím vás pozvat na skleničku?“
Usmál se a v jeho smutných očích zahořely plamínky. Asi v nich vážně není jenom smutek, snad se mu melancholie usadila na řasách jenom tím májovým deštíkem. Potom se tiše zeptal: „Copak vy dneska nepospícháte? Vidím, že máte sbaleno.“
„Vlastně ani nepospíchám, není kam. Stejně půjdu courat po obchodech naprázdno a pak se naložím do vany a do postele. Někdy bych si tu skleničku dala, ale ani není s kým.“
„Tak to já si jí s váma dneska dám. Umřel mi pes. Jestli to ale mělo být, abych potkal vás, tak to byl možná osud.“
„Dobrá, tak pro jistotu zamkneme,“ Zuzana otočila klíčem a otevřela ledničku.
Za oknem už zase svítilo slunce, ve skleničkách zářila karmínová červená, tulipány tiše opadávaly a z jejich tváří vyzařovalo, že se právě stalo něco zatím bezejmenného, něco, na co ani jeden ještě před půl hodinou nevěřil.
Neuvěřitelné věci se totiž stávají často nečekaně.