Když se Honza stane králem, tak se všichni radují. Že se zastane svých věrných od toho si slibují.
On si s nimi rukou třese, připíjejí na radost, pak se soumrak z nebe snese a začne toho mít dost.
Usmívá se na vše strany. Pořád v dobré náladě odsune se rychle z davu a zamkne se na hradě.
Tam si léčí kocovinu, vládu zatím odkládá. Pomyslí si: já tu vládnu, vy mi vlezte na záda.
Pár dní zkouší, jak to půjde, občas hledá svojí pec, rádci se jen usmívají, kuchař nosí lívanec.
Za pár týdnů usměje se: konečně mám svatý klid. Teď se můžu v klidu válet, lide, pracuj. Nerušit!
Tak se válí dlouhé roky. Mluvit o tom je však tabu, že je synek po něm hloupý, z manželky má ježibabu.
Lid se tomu stranou směje, nahlas se to neříká. Pak navedou vnadnou Máňu, ať mu svede Jeníka.
Máňa krouží kolem hradu, hledá, kde je v plotě škvíra. Honza vyšel na zahradu a na Máňu dlouze zírá.
Mává na ni, láká k hradu, chce ji míti blíž a blíž. Tu se ozve arytmie, bolest hlavy, loupne kříž.
Najednou se hroutí k zemi. Máňa běží s pomocí. Jak se Honza pořád válel, teď se válí s nemocí.
A při pravidelné péči o milého tatíčka Máňa slouží, taky léčí, pak mu svede Jeníčka.
Když ta zpráva projde hradem, krále skolí mrtvice. Po něm pláče jenom kuchař a čarodějnice.
Až za tři dny oschnou slzy, Jeník si vezme Marunu, naslibuje hory doly a políbí svou korunu.