Ve stavu manželském se nacházím už dlouho. Zažili
jsme spolu dobré i zlé a jedna oddělená dovolená nás nemůže vůbec
rozházet …
Týden jsem slaměná
vdova. Manžel odjel na ty svoje ryby na sever a mně zbylo postarat se o
domov. Hlavně odmrazit mrazák a venčit pravidelně psa. Taky ho krmit,
samozřejmě.
Mé původní plány, jak to
využít, se zhatily, vnouček onemocněl, sama jsem byla nakřáplá, nikdo
ani nezavolal a manžel poslal jedinou povinnou SMS o tom, jak dorazil.
Ke mně se připlížil pocit opuštěného psa, co sedí v kleci a přemýšlí o
tom, jestli ho ještě vůbec někdo chce. A bude hůř, říkám si.
Uplynul týden, přišla další SMS: UŽ BALÍME, NA RYBY UŽ NEJEDEME, FOUKÁ SILNÝ VÍTR. PŘIJEDU V NOCI NA ČTVRTEK.
Hurá,
žije, odmykám dveře a volám svého psa, aby šel ven. Nechtělo se mu. Po
vstupu do kuchyně vidím proč. Vyhrabaný koš, roztrhaný papír, pes sedí
v obýváku a čeká, co bude dál. Celý se třásl. Smířlivě ho zavolám a
jdeme ven.
Z ciziny jsou SMS úsporné
řešení, přemýšlím, letos se mu ani nestýskalo, stroze jenom napsal co a
jak, ale sama jsem se taky nepředvedla, snad bych měla aspoň napsat
odpověď: TAK SUPER, DOMA JE DOCELA PUSTO. PEJSEK DNES ŘÁDIL, JE
VYHRABANÝ KOŠ.
Odesílám a ještě ani nestihnu zkontrolovat odeslání, když se na displeji objeví volání: MANŽEL!
„Ahoj,“ (asi se mu po mně stýská, myslím si, aby taky ne, v takové dálce a tak sám). Radostně zvedám a zdravím.
„Co je Falkovi?“ (Falko je náš pes).
„Nic.“ (Co zas má?)
„Jí?“
„Jasně.“
„Normálně jí a je v pohodě?“ (Nepřehání to?)
„Jasně, koupila jsem konzervičky a mlaská.“
„Takže ho krmíš?“ (Teď mě urazil!)
„Samozřejmě.“
„Tak proč hrabe koš? To má asi hlad!“
Odtud
ten severní vítr fouká! Jemu je úplně jedno, jestli netrpím já, zajímá
ho jenom pes? Takže mně napíše jenom dvě pitomý SMS, ale kvůli psovi
platí drahý rooming? Počkej, až se vrátíš!
