Můj účes byl zkrácen na třetinu, barva prozatím zůstává, v sobotu mě ráno přepadl nával energie, tak jsem přešoupala všechen nábytek. Sama. Jak by taky ne, co si sama neudělám, to nemám. Tapetování jsem si naplánovala na později, lépe řečeno na dnes.
Po včerejší návštěvě lékaře už mi to připadalo trochu zbytečné, rozhozené hodnoty nasvědčují tomu, že každou chvíli může přijít kolaps, ale přece nebudu umírat v takové špíně, že? Babička malovala pokoje každý rok a já už mám na stěně jednu tapetu nejméně patnáct let. Tak to ne! Aspoň předělám jednu stěnu.
Koupila jsem jednu roli a krabičku s lepidlem. Nakonec se dostavila odvaha, přistavila jsem ke stěně schůdky, začala strhávat starou odfukující se tapetu a pak došlo na nejhorší.
No jo, jenomže jsem si zapomněla vypůjčit štětec, pravítka a úhelník! V hlavě se mi honí myšlenky a chvílemi zavrhuji plán. Jeho realizace by totiž znamenala, že si budu muset všechno tajně vypůjčit od manžela z dílny a to mám, samozřejmě, zakázané. Nakonec ale zapuzuji strach a nakukuji tam. Hodil by se štětec s rukojetí, pravítko, nůžky mám svoje, štětka na malování …. jé, tamhle kouká, možná ani nepozná, že jsem tady hrabala!
Nenápadně si vše půjčuji a bořím se do práce. Měřím, stříhám, natírám lepidlem, míchám, natírám barvou, utírám, roztírám, rozháním boule, vzdávám to. Už vidím, jak zase chytrák přijde a první slova budou „potěš Pánbůh“.
Na to jsem teda zvědavá! Kritizovat umí každý chytrák, ale tam, kde chybí chlap, si musí ženská poradit. A já si poradím, to budeš koukat! Doufám, že si všimne, jak jsem samostatná a chlapa ani nepotřebuji, že mu dojde, že má emancipovanou ženu. Kdyby četl ženské časopisy, možná by věděl, že takové muži opouštějí, doufám, že to pochopí. Ale některý věci chlap nikdy nepochopí. Nepochopí, že by mohl dílnu předat v rámci SJM a klidně si někam vyrazit.
Možná ještě nejsou všechny změny u konce, říkám si tak pro sebe, když tu cvaknou dveře. „No, potěš Pánbůh, tohle je teda dílo,“ zastaví se s tím svým kritickým úsměvem mezi dveřmi.
„Hm, na tohle jsem čekala, až začneš svoji kritiku!“
„No, potěš, potěš, tady je vidět, že tu chybí chlap!“
Mírně zjemnil výrazy, pak si namíchal lepidlo, vzal škrabku, strhnul dva pruhy a vybrakované dílny se, kupodivu, ani nevšiml. Pár mistrovských tahů a je přesně vidět, které pruhy jsem lepila já a které on. Naštěstí máme ještě záclony a závěs. Tu mou bídu zakryly a to jediné, co čouhá, naštěstí přelepil. Bylo to moje první samostatné tapetování, no, v dílnách jsme to neprobírali...
Sebekriticky přiznávám, že jsou oblasti, kde mi to bez chlapa ještě jaksi drhne.