Považuji se za fatalistu. Věřím na osud, na to, že máme něco přeurčeno. Ale ….
Asi to tak úplně nebude. Nejsem totiž taková, abych se smířila s osudem, co mi naloží. Jako malá jsem si s osudem leccos užila, protože prostředí, do kterého se narodíte a žijete v něm, nemůžeme tak docela ovlivnit, dokud rozhodují rodiče. Jasně, stejně jako mnoho nedospělých, měla jsem ke všemu své výhrady, ale zpětně bych to klidně zažila znovu, jenom s jednou změnou, která by ovlivnila můj další osud podstatně. Nejsem ale ani z těch, co spoléhají na to, co by kdyby… Takže dobu, kdy jsem nebyla plnoletá a nemohla zcela rozhodovat o svém osudu, nechám být a zamyslím se nad tím, jak jsem naložila s osudem dál.
V dospělosti jsem si plánovala, co chci prožít. Nedomyslela jsem to ale do konce, udělala jsem si jenom hrubou představu a potom se chovala tak, abych tu představu co nejvíc naplnila. Promýšlela jsem strategii a potom náhradní řešení, protože každá strategie nevyjde hned napoprvé. Naplánovala jsem si životní styl, budoucí povolání, partnera i rodinu. Snění jsem obvykle praktikovala před usnutím, abych si vizualizovala budoucí časy pěkně s detaily. Jasně, že ani tyhle sny se všechny nenaplnily, ale některé, ty podstatné, se zhmotnily. Svůj osud jsem si představovala původně maličko jinak, ale když se ohlédnu, nakonec bych vyškrtla jen něco, v globále mohu být spokojená.
Jak se mi ty sny postupně zhmotnily a naplňovaly, přestala jsem snít. Řeknu vám, tohle je asi nejhorší. Totiž když zažíváte období, které jste si ani nepředstavovali a ani o něm nesnili, přesto je napsané někde ve vašem osudu a nejde to moc ovlivnit. Asi jste součástí něčího osudu, který si vysnil a plníte tam roli. Nemá cenu se v tom šťourat, rozhodně se ale vyplatí se zase zasnít. Nové sny vytrhnou člověka z ponuré reality. Loni se mi to stalo, pak jsem se zasnila, začala si kreslit další osud v růžovějších barvách a vyplatilo se. Zkuste to taky.
