Potkali
se náhodou na brigádě, kde si přivydělávala. Mládí je veselé a společná práce
sbližuje. Chodili spolu na svačinu a později si domlouvali služby tak, aby
mohli být spolu. Měsíce ubíhaly, on ještě studoval, ona se starala o malého
syna.
Když
dokončil studium, odjel domů do jiného města. Dny plynuly dál ve stereotypu, až
jednou v létě se najednou objevil. Bylo hezké se potkat znovu, ale
nepřikládala tomu žádný význam. On sám iniciativně vymyslel, že by mohli jít na
procházku, do kina, na výlet, měl stále spoustu nápadů a dost volného času. A
tak chodili na procházku, do kina a na výlety.
Tenkrát
byl život pomalejší, žádné zprávy, mobily, užívali každý den tak, jak přišel,
žádné plány, žádný spěch, ani žádné spojení, pokud došlo k delšímu odloučení.
To už si dnes asi ani neumíme představit.
Pak
přišel podzim, oba nastoupili do práce. Volného času bylo méně, byl vzácný.
Jednou spolu šli zase do kina a po cestě domů plné očekávání přišlo loučení. Odvážil
se jí políbit. Ta malá pusa způsobila, že z jedné kapky přišla bouře. Znáte
přece to napětí, když se stahují mraky, černají, někdy to způsobí, že se cítíme
divně a nemůžeme dýchat, jenže pak začne kapat, všechno se uvolní, nebe se
vybouří, vyčistí se vzduch, tráva se potom hezky zelená, krásně se dýchá a
hlava je nádherně vyčištěná, uvolněná.
A
tak si chvíli zažívali bouřlivé opojení a bylo jim krásně. Jenomže tušili, že
to nebude na dlouho. Čekal na povolávací rozkaz a ten znamenal odjezd na rok hodně
daleko.
„To
vydržíš, dívej se na stromy, tady na ten kaštan. Přijdu, až budou padat
kaštany, pamatuj si to.“
A
pak to přišlo a ztratili spojení. Ne úplně, pošta fungovala, ale život není zas
tak jednoduchý, aby se věci nezamotaly. Je jedno, jak to bylo, jenom happy end
se nekonal. Prostě to tenkrát nevyšlo. Ona ale stejně nikdy nezapomněla sledovat
na podzim kaštany.