1) Fero sťatý na drát. Říkal, co mu na jazyk přišlo, narážky typu: „To je ale krásná ženská, že já jsem se, ku.va, ženil. Zezadu lyceum, zepředu muzeum.“ Odpovědí bylo mávnutí ruky a nějaká výhružka. Nakonec zabralo: „Koukej si už jít nahoru lehnout a nedělej tady ostudu, říkají mu Šašku!“
2) Sťatá Anče. Cosi mluví a není jí rozumět. Vycházíme z domu a kámoška říká: „Hele, tamhle je nějakej velkej černej … chtěla říci pes, ale řekla … Fero!“ Šel po čtyřech.
3) Fero se blíží o berli a říká: „Potřebuju nutně jedno pivo!“ Potom si přisedne a přidá se do hovoru. Když dostane pivo, upije a už se blíží Anče. Nahne si plechovku a upije. „Ančo, dost, ona má splávek lepší jako já!“ Říká to s úsměvem a mžourá. Pak se zarazí v půlce věty a pronese: „Máš štěstí, že máš podprsenku!“
Povídáme, o všem, o životě, o nemocech, krátíme volnou chvíli, Anče se zvedne a jde si po svých. Fero natáhne dlouhý hubený krk a zase v půli věty řekne: „Má štěstí, má kalhotky!“ Když se tomu zasmějeme, dodá: „Ona je schopná všeho, to jí neznáte! Já jsem se s ní oženil, to mi bylo dvacet. Příští rok spolu budeme padesát let!“
Takový happy end by nás při prvním setkání asi nenapadl, každou chvilku se nám totiž zdálo, že jeden druhého (na přeskáčku) zabije. No a vlastně jim to docela dobře klapalo. Byla to láska.
Když se na tu romantiku člověk podívá s odstupem dvaceti třiceti let, pochopí, že žárlit a omezovat se navzájem ani nemá cenu, není-li to jenom koření. Hlavním smyslem je přežít spolu všechno, projít tím životem a nezabít se. Někdy je to ale těžké. Komu to vyjde, ten může v páru prožít šťastné stáří. Trable s láskou jsou ale vlastně v každém věku. Své o tom věděla i jedna moje tetička. Toužila jenom po jednom.
