Byla to dvojice, jakých jsou na světě tisíce. Stárnoucí muž a žena, kteří se potkali na sklonku života. Ona byla dávno ovdovělá, on byl také vdovcem, přivyklým starat se o své věci sám. Při krmení holubů si padli do oka, slovo dalo slovo a rozhodli se, že to spolu zkusí. Ve dvou se to lépe táhne.
Ona byla vcelku majetná, penze po manželovi jí na živobytí stačila, bydlela sama a ještě měla poměrně solidní chatu, kde v klidu o samotě trávila celá léta celé léto. Snad ani nepracovala, anebo jen příležitostně. Za jejích dob bývalo normální, že se ženy věnovaly rodině a jelikož měla tři dospělé děti, bylo každému jasné, že se nenudí. Zpestřovali jí ostatně i stáří, každé z nich mělo několik potomků, tak se na chatě u babičky v létě střídali, pobyli s ní kus prázdnin.
Byla to společenská vdova, ráda se bavila a tak nebylo divu, když se s ní jedno léto přistěhoval druh. Pépa. Všichni mu tak říkali proto, že ona to oslovení pokaždé tak láskyplně protáhla. Okolí ho přijalo a nikdo vůbec nepochyboval, že se chata stane domovem i jemu.
Nikdy se nezjistilo, jestli měl Pépa děti. Pokud ano, zřejmě povědomí o jejich existenci nebylo nijak žádoucí nebo nepronikly k srdci jeho družky tolik, aby je také pozvala. Zdálo se tedy, že je bezdětný a možná, že i byl. Mezi řečí se jen někdy letmo zmiňoval o nebožce, ale nijak netruchlil, vše nasvědčovalo tomu, že už ho životní rána přebolela. Koneckonců teď měl svojí náhradu. Říkal jí láskyplně Blaženko!
Láska kvete v každém věku. Možná už to v jejich věku ani láska nebyla. Možná to byla vypočítavost, či něco zcela jiného. Oba sice překročili šedesátku, ale našli ve své přítomnosti zalíbení, asi jim spolu bylo dobře.
Od té doby Blažence spousta vdov záviděla. Pepíčků pro každou nebylo, každá se nemohla pochlubit na stará kolena sympatickým parťákem do nepohody. Záviděly a probíraly jejich vztah ze všech stran. Dokonce se nejen šuškalo, říkalo se to docela nahlas, že by měli ještě udělat pořádek a zajít k oltáři. Blaženka se při těch úvahách trochu pýřila, Pepa se pobaveně usmíval. Bůh ví, na co přitom myslel, ale ani jeden z nich to nekomentoval. A tak všichni, kdo to pozorovali, sledovali vývoj, aby jim náhodou neunikla nějaká významná maličkost. Blaženka jenom kvetla, okatě s Pepou flirtovala, stejně jako on. Oba se rozplývali v dobrém rozpoložení a dávali okolí své pozdě objevené city najevo.
Uběhla dvě léta a taky dvě zimy. Další sezónu přijela Blaženka na chatu sama. Všichni se obávali zeptat, co se vlastně stalo, ale zdálo se, že nijak netruchlí a tak se našel přece někdo odvážný, kdo se zeptal, kdy dorazí taky Pepíček.
„Nepřijede!“
Bylo vidět, že má najednou uražený obličej. Odmlčela se, ale pak začala povídat.
„Už spolu nejsme. Byl to hroznej škrt.“
„Ale přece byl docela sympatickej. Co se stalo?“
„Našla jsem jeho notýsek. Psal si tam takový podivný čísla, vůbec jsem tomu nerozuměla a tak jsem se jednou zeptala, co znamená ten sloupec čísel. Měl tam samé výpočty a u nich podivné poznámky. Ukázala jsem na jeden z nich, byl tam součet 27,50. Víte, co mi řekl?“
„Ne,“ zněla jednotná odpověď.
„Prý je ta dvacka za kytku, co mi koupil, a sedm korun prý stála čokoláda. Prý si zapisuje všechna mimořádná vydání, která se mnou má. Víte, jak mě to urazilo? Tak se ho ptám, co je těch padesát halířů a on mi na to povídá, že za mě přece musel platit záchod. A já ho dva roky živila a nechtěla po něm ani korunu!“
