Někdy je to ale zbytečné. Lepší je na to nemyslet. Jeden můj známý, kdysi proslulý svými nevěrami, mi jednou povídal: „Já jsem manželce věrný.“ Nechápavě jsem na něj hleděla a nechtěla mu oponovat, připadalo mi to netaktní. Vytušil moje myšlenky a dodal: „Já se jí vždycky zase vrátím.“
Nevím, jestli je to dobrý příklad, všechny ženy nemají až tolik tolerance, ale když jsem o tom později přemýšlela, docvaklo mi to. Tohle si ale musí každý v hlavě srovnat sám.
„Každé třetí manželství v Evropě se rozvádí. A ve většině případů přichází podnět ze strany ženy.“ Tak nějak začínal článek, který jsem přečetla v jednom časopise. Byl poměrně pozitivní a obsahoval vskutku pár dobrých rad, které by mohly vztah učinit dlouhodobým a šťastným. Až při zamyšlení mi došlo, že by rady mohly fungovat skoro stoprocentně, ale chtěly by trochu upřesnit.
„Zapomeňte na minulost – jen ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit, bude s partnerem šťastný.“ Potvrzuji. Minulost nemá cenu řešit v zájmu společné budoucnosti. Ale minulost je všechno, co minulo. Bez ohledu na dobu, kdy to minulo. Minulost je i minulá hodina. Takže pokud při ní dostalo vaše ego od svého protějšku nějakou facku, zapomeňte na to. Jedině tak se dočkáte blažené budoucnosti.
„Pěstujte si své zájmy. Rozdílné potřeby a touhy jsou obohacením lásky. Dělají vztah napínavým a zabezpečuji, že je člověk pro partnera zajímavou osobností.“ Jistě. Vím o tom své. Máme doma hodně rozdílné zájmy. Já pletu, vařím a tak, zatímco manžela zajímají všechna hejblata na dálkové ovládání, či doplňování adrenalinu na motorkách, čtyřkolkách a podobných nesmyslech.
Nic proti tomu, rozhodně je zajímavou osobností. I vztah je o mnoho napínavější, když si nevezme mobil, navleče se do kůže a pro jistotu ani neřekne, kam jede a kdy se vrátí. Ale je to jen o zvyk. Až se vrátí, bude to už minulost a nastane zase rodinná pohoda.
„Naučte se pořádně hádat“ je dobrá rada, pokud máte s kým. Ale pro uvolnění můžete řvát klidně do zdi. Článek radí nezasypávat manžela výčitkami a jejich sdělování stěně má stejný efekt, takže to mohu podepsat.
„Posilujte rituály“ – s tím bez výhrad souhlasím. Děláme to každý rok na Štědrý den. Povečeříme, posedíme a pak jde manžel na noční směnu jako obvykle. Není nad zaběhlé jistoty.
Závěr článku uvádí, že američtí a němečtí odborníci došli k závěru, že všechny spokojené manžele spojoval speciální způsob, jak jeden s druhým zacházeli. Mohli se na sebe obrátit s důvěrou s problémy, vyslechnout se, být si věrni a dopřát si kamarády. Vědci považují za důležité, že na partnera není možné pořád nadávat, ale je potřeba ho akceptovat, jaký je.
Zlatá slova. Umět si naslouchat, být si věrně jeden druhému vzájemnou oporou a brát partnera takového, jaký je, i s jeho špatnými stránkami, je přece normální. Aspoň já tak chápu smysl manželství. Jen jsem měla potřebu některé rady upřesnit, aby tomu zejména ženy dobře rozuměly. Nemohu ale vyloučit, že se rady mohou osvědčit i mužům. K tomu se ale nemohu vyjádřit z vlastní zkušenosti.
Často se sama sebe ptám, zda je možné, aby někdy nastalo idylické období, kdy přijdu domů, udělám si pohodlí, pak zařídím, co je třeba, v klidu, bez emocí a nakonec přijde manžel a s úsměvem mě pochválí, jaká jsem výborná manželka.
Znáte to, snažíte se všechno stihnout, ale ať děláte, co děláte, nakonec vše přijde vniveč. Přijde zrovna ve chvíli, kdy si chcete nalakovat nehty a i kdyby bylo všude vyšůrováno, podlaha se blýskala jak brilianty, večeře voněla jak parfém, první dojem po příchodu bude: zase sedí a nic nedělá. Zákonitě přijde sprcha v podobě nějakého rýpnutí a hned najde, jako naschvál, smítko prachu, které někam přilétne, aby ho přivítalo ve dveřích. No, řekněte, není to k vzteku?
Dobrý recept znala moje babička a v době, kdy bydlela s mojí mamkou dohromady v rozděleném bytě, předávala svoje moudra dál. Samy doma si naplánovaly velký úklid, každá svojí část bytu, s tím, že až to bude hotové, užijí si společného odpočinku. Máma uklízela, brala to poctivě, babička si ale už za chvilku uvařila kafe a zdálky se jí smála.
To se mamce zdálo divné a tak jí to moje babička vysvětlila: „Podívej se, dědek je zatížený na to, aby se leskly kliky. Přejela jsem tedy kliky, zametla, umyla nádobí a linku, pak jsem popadla hadr s leštěnkou, nasmrděla prahy, aby ho to praštilo hned ve dveřích, a mám konečně klid. Stejně to okamžitě zase zamaže, pojď, dáme si radši kafe, zítra je taky den.“
Nutno dodat, že babička s dědou vydržela v pohodě až do posledních dnů. Děda by jí stejně nikdy nevyměnil za jinou.
Vztahy v rodině jsou někdy hodně složitá věc, o to víc si člověk musí považovat, když se vyvedou. Sama musím zaklepat, naše rodina je poměrně velká, ale vztahy patří k těm lepším stránkám, což ovšem nemusí být napořád. Někdy přijdou chvilky krizí, věci, s kterými se taky musíme vypořádat, není nám to milé prožívat.
Ono, jak se říká, není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka, úkolem rodiny ale je, aby jedinec každou krizi přežil a z pouhého kázáníčka nebyla dlouhodobá kampaň, která naboří jeho psychiku. Já na černé ovce nevěřím, každý má své světlé i tmavé stránky a ty by právě v rodině měl mít možnost projevit beztrestně – samozřejmě myslím ty běžné, násilí a podobné věci ne.
Rodina a domov, to jsou takové přístavy, kam by se asi ani neměla tahat práce, všechno, co nepatří do bezpečného přístavu, by mělo zůstat za prahem. Jinak se pocit bezpečí naruší a vzniknou zbytečné konflikty. Doma chce mít přece každý svoje pohodlí a pocit pohody, chce se věnovat svým zálibám a užívat volno.
Někdy to může vypadat, že spolu nikdo nemluví, třeba když jeden sedí u počítače a druhý tráví volný čas úplně někde jinde, ale pokud se navzájem tolerují… Důležité je stihnout si říci vše a nenechat rány při případných přešlapech nezahojené. Tohle se snažím dodržovat a snad je to i správně, protože se mi dostalo zajímavého uznání.
Při oslavě narození vnoučka mi totiž novopečený tatínek řekl: „Na tebe se nehodí vtipy pro tchyně!“ Hlodalo mi to v hlavě, ale protože oslava byla již rozjetá, nechtěla jsem to víc rozebírat, nevěděla, které měl konkrétně na mysli a tak jsem si později pár vtipů na tchyně našla.
Uf! Doufám, že se na mě nehodí! Třeba tenhle:
Zazvoní zvonek, chlápek otevře dveře a tam stojí tchýně.
Tchýně: “Můžu tady pár dní zůstat?”
Chlápek: “Samozřejmě,” a zavře dveře.
… anebo tenhle …
Policajt zabil svou tchyni. Před soudem se obhajuje: “To mi přikázala moje žena!”
“A jak to vlastně bylo?”
“Šla nakupovat do města a řekla mi: Na gauči spí maminka, kdyby na ni sedla moucha, tak ji zab!”
