Je známo, že po dlouhé době soužití přicházejí krize. Říká se, že první je po sedmi letech, pak po dalších sedmi a tak pořád dokola. Z vlastní zkušenosti si to nemyslím. Záleží na okolnostech, vnějších vlivech a stavu toho kterého vztahu, ale krizové okamžiky přicházejí permanentně. Jsou to děti, nedostatek financí, neshody v nárocích na sex, neshody související s trávením volného času, jiné představy o životě jako takovém, nároky příbuzných a to všechno hraje svoji roli.
Manželství je neustálý kompromis, kdy se musí hledat z obou stran ta správná cesta, která nás dovede vpřed. Aby se něco nezacyklilo a nezůstalo někde jako černá kaňka v naší duši. Věci je třeba si vyjasňovat způsobem, který nakonec akceptují obě strany.
V naší rodině například všichni měli rádi návštěvy a tak jsme se navzájem často navštěvovali. Manžel měl naopak návštěv plné zuby, užil si jich dost v době svého dětství a tak dál záhy najevo, že mu nějaké moje výmysly mohou být ukradené. Zvolila jsem tedy kompromis a jezdila na návštěvy bez něj.
Dvakrát třikrát stačila výmluva, pak už to ostatní akceptovali. Na významnější události jsem si musela půjčovat náhradního partnera, což mne někdy mrzelo, protože jsem vypadala jako promiskuitní potvora, nakonec to ale také nikdo neřešil. Zato jsme se na sebe pak těšili a doma byl klid.
Jestli se s manželem na něčem shodneme, pak je to názor, že každý žijeme svůj život a ačkoli jsme se rozhodli ho prožít společně, neznamená to, že jsme jednovaječná dvojčata. Oba máme své koníčky, záliby i partu přátel, svůj svět, kam ten druhý nepatří a ani se tam necpe. Respektujeme to a neslídíme po tom, co se v takovém světě vlastně děje. Za dveřmi odhodíme svět zvenku, necháme ho na prahu a doma si užíváme domova.
Možná to pro někoho není ideální, já zase za ideál nepovažuji, když si rodina „musí vyjít na výlet“ protože ostatní taky přece jezdí, v restauraci dodržují všichni stejné menu, zachovávají dekórum a spočítají si navzájem i snědené rohlíky, aby měli všichni stejně, navenek se sice tváří šťastně, ale při rozhovoru s jedním z nich někde stranou se dá dozvědět, jak si rád odskočí občas jinam trochu se nadechnout a cítit se svobodně. Takové šablony někdy paradoxně nahrávají k nežádoucímu chování a přitahují neštěstí v rodině víc než svoboda a pohoda. Ale model musí zvolit každý sám, někdy je nalezení kompromisu těžké a chce to vývoj.
Hlavně je dobré mít nadhled, řešit situace s chladnou hlavou a jestli je horká, tak použít nějakou vhodnou techniku na její zchlazení. Následující návod, jak ty krize řešit, asi není úplně ideální, jenomže ono není mnoho na výběr, pokud se rovnou nerozhodnete s tím praštit. Sice je to někdy pohodlnější, pak by zas nastaly fáze oťukávací, poznávací a jiné s novým partnerem, jenomže pokaždé to není tak lehké, najít hned solidní náhradu.
Jak z krize ven?
Tabulka obsahuje situace, které se v manželství stávají. Naštveme se každou chvilku, nemá cenu to moc rozmazávat. Každý máme nálady, je lepší mávnout nad tím rukou a snažit se příště vyspat líp.
Když manžel dlouho nepřichází a ani se neozve s nějakou zprávou nebo omluvou, to už je situace na zabití. Chceme o něm vědět, abychom mohly v klidu usnout a nečekaly zbytečně. Chlapi si asi nemyslí, že o ně máme strach, protože s oblibou dělají mrtvého brouka a myslí si, že když o sobě nedají vědět, nikdo si jejich nepřítomnosti doma asi nevšimne.
Jsou na omylu. My ženské jsme, naštěstí, nad věcí a ubrečené oči jsou pro ně zatím ten nejhorší trest. Bude hůř, až začneme opravdu obvolávat milenky, maminky a policii. Jestli jim tohle nikdy nedojde, fakt je lepší se sbalit a jít si po své zábavě. Nervovat sebe i děti nemá cenu.
Když přestane myslet na rodinu, na společné večeře, zapomene, kde bydlí, potřebuje menší lekce. My, když na něj zapomeneme s večeří, je to malé varování (taky jste si všimly, že nedat chlapovi večeři, je jeden z nejtěžších hříchů manželky?), když to nezabere, potřebuje menší ránu do hlavy a pokud se nevzpamatuje a nedojde mu, kde je jeho místo ani pak, možná by mu mohl dát soused jednu výchovnou. Když situace v rodině začne vadit dětem, je třeba s tím něco udělat. Na rodinu mají být přece dva. Slibují si to.
Ponorková nemoc přichází až později, ale přijde spolehlivě. Když už není třeba řešit děti, je možné zvolit lepší řešení. Já radím najít si koníčka a zapracovat na svém sebevědomí, je to lepší než se utápět v trápení a hledání pravdy, kde vlastně on tráví svůj volný čas a s kým, pokud mu pořád nedochází, že má doma nejlepšího parťáka, co zbývá? Nasadit mu parohy a odejít.
Nechci to prezentovat jako dobrou radu nebo optimální řešení, zmiňuji to proto, že takové věci se mohou stát a přijdou tak přirozeně, jako že po noci je ráno a po dni večer, někdy plný samoty.
Mužský nezmoudří, fakt ne, lidé se příliš nemění, a jestli existují výjimky, tak dobrá, určitě to ale není před padesátkou. Pokud během let spíš zblbne, tak není důvod o něm více přemýšlet. Třeba ho předělá nějaká dvacítka, která se mu pověsí na krk předstíraje lásku až za hrob (což pro ni nemusí být moc dlouhá doba) a nechá se od něj provázet svým mladým životem, zatímco my, věčné čekanky, vystřízlivíme. Škoda každé minuty.
Někdy se jedna krize sotva zažehná a přijde jiná. Když nezblbne on, může zblbnout ona. Soužití muže a ženy v dlouhodobém vztahu přináší mnoho situací, které nedokážeme dopředu odhadnout. Pereme se s nimi každý po svém, a pokud není žena kámen bez citu, taky nezůstane chladná. Stejně jako se mění teplota vzduchu, voda rychle chladne a zase se ohřeje, i v běžné chladné hlavě ženy občas zahoří plamínek a přivede mozek k bodu varu. Impulsem může být leccos. Těsné džíny, dolíčky ve tváři, zarostlá brada, modré oči, smysl pro humor, chlapecká postava, zajímavé auto, rošťácký úsměv.
Jak tomu zabránit? Vře-li voda v konvici, je problém jednoduchý. Stačí vypnout knoflík. Se ženami to ale tak jednoduché není, jejich srdce pro jiného zahoří z nějakého důvodu. Například z nudy – stereotyp ubíjí nejen ženy, i muži s ním mají problémy. Podle mého názoru to prožíváme všichni stejně, jen máme jiné způsoby obrany. Žena se na chvíli promění ve slepici, muž se stane lvem salónů, a když se pak sejdou spolu, vypadají jako němé ryby. Komunikace mezi nimi pěkně vázne.
Některé ženy se bezhlavě zamilují, protože jim vlastní manžel nedokáže posílit sebevědomí, naopak ho sráží zbytečnými poznámkami v okruhu přátel. Pak si zoufalá manželka potřebuje dokázat, že není chudinka, za jakou ji považuje. Toto však nelze považovat za lásku v pravém slova smyslu. Snad flirtík. Když se flirtík povede, dokáže posílit sebevědomí každému, i muži a nemusí jít ani o žádné intimnosti.
I vyrovnané ženy občas nějaký ten flirtík vyzkouší, pokusí se zaujmout pozornost jiného, ale zpravidla se přesvědčí o tom, že jejich životní volba nebyla tak úplně náhodná, protože si zvolily dobře. Ty, které zvolily špatně, někdy odchází.
Muži, věřte správnému instinktu svých manželek, nejsou to naivky, za jaké je považujete. Poskytněte jim svůj respekt, oporu a trochu citu, věnujte dostatek své pozornosti a výsledek se dostaví. Nezapomeňte však ani doma na individuální přístup. Občasná krize se nevyhne nikomu. Platí to pro páry stejně jako pro jednotlivce. Udeří v období, kdy ji nečekáme a kdy se nám vůbec nehodí. A některé přerostou.
