Po každém reji čarodějnic přijde máj, po deštivém dni slunečné ráno, po každé krizi usmíření a pak je za dveřmi zase láska. V mém věku ji vidím trochu jinak, než když mi bývalo dvacet. Už nemá podobu růžového obláčku vznášejícího se někde vysoko na nebi, někdy je pěkně přízemní a obyčejná, ale to nevadí. Babička by řekla, že je o to upřímnější.
Babička vůbec říkala podivné věci. Když někdy viděla, že se po hádce trápím, viděla u nás něco rozbitého a vyzvěděla, jak se nám to přihodilo, řekla, že je vidět, že si nejsme lhostejní.
Lhostejnost, to je opravdový hrob. Myslím v opravdovém vztahu, kde si mohou partneři důvěřovat a nepanují tam středověké poměry. Tam, kde nevládne lhostejnost, se dá skoro se vším bojovat, jakmile začne být každému všechno jedno, to se jenom těžko hledá řešení.
Na téma „ženy a muži“ se dá psát donekonečna. Baví mne, když muži tvrdí, že my ženy nevíme, co chceme, pořád na nás vidí nějaké ty vady a my zase na nich. Jednou jsem četla moc hezký článek, jak jsou ženy ufňukané, tak trochu probereme muže, co říkáte?
Co chceme, či nechceme my, ženy, to je otázka. Odpověď si na ni musí najít sami, protože vyluštěná tajenka už ztratí kouzlo. My ženy jsme jednoduchá stvoření, chceme jen solidního chlapíka, který splní každé naše přání. Je to snad moc? Ano, máme své nároky, svoje tajná přání a toužíme, aby nám je splnil právě ten, koho jsme si k tomu vybraly.
Ale připusťme si, že každý z nás mívá občas období, kdy na svoje tužby zapomene a najednou vážně neví, co by chtěl, kdy tápe a rozhlíží se, jak dál, kdy ho semelou stereotypy, znejistí a zaváhá, jestli to, co žije, je vážně to pravé, co chtěl. Zažívá to téměř každý, na pohlaví nezáleží. Ženy, stejně jako muži, pociťují stereotyp a pak přijde rozčarování a nějaká reakce, odpověď na potřebu věci změnit.
Jak to řeší muži? Jednoho štve manželka, co nakupuje, druhého zas pálí dobré bydlo, partneři se neshodují ve společných názorech, nesdílí společné aktivity, důvody pro změny partnerů se vždycky najdou, když se chce. Muži rádi tvrdí, že jim jejich žena nepokrývá sexuální potřeby, ale je to opravdu tak?
Není to tak trochu o tom, že jim doma vázne komunikace, že si neumějí v klidu popovídat, uvolnit se a vzájemnou konverzaci zúží jenom na řešení problémů, výchovu potomků a společné aktivity utlumí na minimum? Že si pak najednou přestanou oba vzájemně rozumět, nebaví je dělat věci společně a dokonce začnou hledat samostatné aktivity, protože se vše postupně zhoršuje?
Když se to nevyřeší, tak nastane situace, že si najdou každý jiná povyražení, muži třeba milenku, žena milence, omluví to vzájemnou antipatií nebo nedostatkem přitažlivosti a v nejlepším případě se spolu rozejdou za novými protějšky, v horším zůstanou sami. Pak jsou z nich buď „šťastní“ samotáři nebo šťastně zamilovaní. Ale život plyne dál, u těch zamilovaných se zase všechno opakuje a tak nová milenka brzy zevšední, možná se z ní stane manželka, která za čas připomíná tu předchozí „čarodějnici“ a muž zase hledá novou milenku nebo aspoň kámošku do nepohody.
Jak je obecně vnímáno, má přece povinnost rozsévat, lovit a uspokojovat ženy, zatímco ženám zbyl úkol muže uspokojovat, obdivovat, obletovat a nechat se podvádět. Jasně, moje tvrzení je dost zúžené, mezi muži existují „andělé“, co se podobných výše uvedených věcí nedopouštějí, ostatně všechny mají doma moje kamarádky, akorát si nejsem jistá, jestli pořád ty své anděly ještě vnímají jako muže. Někdy mám pocit, že touží přesně po něčem, co doma nemají. Znáte to, ženská vždycky chce mít přesně něco jiného, když má anděla, chce ďábla a zas naopak, raději by neměla mít návod, do jaké škatulky muže zařadit, bylo by lepší nechat ji raději tápat, tajemství mezi partnery je docela dobré koření, jak si nezevšednět. Ideální muž by měl tedy být chvíli anděl, chvíli čert.
Aby na světě nebyla taková nuda a my nezešíleli, stará se o nás život, který nám přihraje do cesty různé nápady. Jejich realizaci pak už stačí jen pozorovat a hodit do klávesnice. Jako třeba o dvou dvojicích, co si jednou zamanuly, že se vymění.
Byly to dvě kolegyně z práce. Jedna měla za muže téměř vrstevníka a jejich manželství bylo bezdětné. Druhá měla manžela poněkud zralejšího a s ním dvě děti, spolu si dost rozuměli, její manžel byl velice zábavný a celá rodina k sobě dobře pasovala. Jenom nuda už trochu sužovala obě dvojice a tak se stalo, že ti první přijali k druhým pozvání o víkendu na chatu.
Jak to tak na návštěvách chodí, spolu všichni trochu popili, asi o něco víc než měli v plánu a pak někdo navrhl, že by si to mezi sebou na jednu noc vyměnili. Pro první dvojici to zřejmě nebyl příliš problém, oba si s věrností hlavu nelámali, zřejmě byl jejich vztah poněkud volnější. Možná to všichni vzali jako dobrou zábavu a mysleli si, že s ránem přijde vystřízlivění a další dny budou stejné jako dřív. Jenže chyba lávky!
Ono už to jako dřív prostě nebylo.
Paní se šťastnou rodinou a chápavým manželem zřejmě poznala něco dosud nepoznaného a nemohla to vytěsnit z hlavy. Možná to bylo něco víc i pro nového partnera, který se najednou za manželkou v práci zastavil o něco častěji a při té příležitosti mohl být nablízku její kolegyni. Střídaly se spolu na krámě, takže bylo jasné, že když tam není jedna, musí tam zákazníky obsluhovat druhá.
Zatímco manželka prodávala, v kamrlíku pro personál u kávy klábosil první manžel s druhou kolegyní, až tam jiskry létaly. Někdy se pak stalo, že do toho všeho přišel podváděný manžel, který si tam oprávněně připadal maličko zbytečný. Jakmile se zavřel krám, oba páry odešly domů, aby se podobné divadélko zase příště opakovalo.
Nechtěný manžel zaznamenal, jak je jeho manželka najednou o něco šťastnější a té osudné pijatiky dlouho litoval. Nezbylo mu nic, než vydržet. Humor ho přešel, ale s rozumem nechal manželku vyblbnout a té to chvíli trvalo. Měl s ní dlouho trpělivost, ale nakonec to dobře dopadlo. Vlastně – jak se to vezme. Pár pěkných chvil jim uteklo, ale rodina vydržela.
Říká se, že nevěra manželství utužuje. V dlouhodobém horizontu, když je všechno přežité, tak snad. Když si všichni věci v hlavě srovnají, může to vztah posílit. Ale každý se přes to přenést neumí a hazard s city může mít neblahý konec.
Je těžké soudit, život je hra a co je do hry bez hazardu?
