Nenapíšu! Už mu rozhodně nenapíšu! Zuzana odložila telefon.
Odešla do koupelny a tam se začala líčit. Jenomže pokaždé, když na něj vzpomněla, spadla jí slza a rozmazala řasenku.
Má tohle vůbec cenu? Takhle budu v práci přece vypadat jak idiot! Pak jí došlo, že se všichni budou ptát, až jí uvidí opuchlou. Nemá sílu odpovídat, nechce říkat vůbec nic. Komunikovat. S nikým. Ani s ním. Slzy. Zase slzy! Nejdou zastavit. Do práce se jí vůbec nechtělo.
Chodili spolu tři měsíce a myslela, že je to ON. Princ na bílém koni. Byl milý, hodně sportoval, ale taky celé dny dokázal prosedět u počítače. Nuda s ním nebyla. Rád se pobavil s kamarády a často spolu někam vyráželi. Věděla, že jí má rád, aspoň se to tak zdálo, i když nikdy neslyšela žádné vroucí láskyplné projevy. Vlastně spolu nic moc neprobírali. Všední konverzace, povrchní informace, žádné city. Nikdy jí o citech neříkal, a když se snažila navodit téma, řekl jen: „Dobrý!“
Tak se jí zdálo, že je všechno v pořádku a přestala si tím lámat hlavu. Ale někdy zahlodaly pochybnosti.
Včera se spolu trochu opili. Nesedlo jí to, asi neměla pít. Tentokrát to hodně přehnala. Přišly výčitky, vyčetla mu snad všechno. Nechuť být spolu, pitky s kamarády, pohledy na jiné a málo úsměvu. Vyčetla i to, co jí obvykle vyhovovalo. Věděla, že to přehnala. Slova vyletí a pak už se nikdy nedají vzít zpět. Poslouchal a mlčel. Najednou se tiše zvedl a nechal jí s výčitkami samotnou.
Zuzana už potřetí nanáší řasenku a přitom napjatě sleduje display mobilu. Nenapíše. Tentokrát už ne. Nastalo nové mlčení. Poslední, nekonečné.
Je těžké lásku najít, pečovat o ni a udržet si ji. To vyžaduje nekonečné úsilí.
Je lehké lásku zničit. Na to stačí pár slov.
