Brali se z lásky. Helena už neví, čím jí učaroval, ale když ho vidí, oči se jí vždycky rozsvítí. S odstupem už zapomněla a odpustila, vrátit čas by nechtěla.
Čas hojí všechny rány. Všechny. Zůstanou jenom jizvy, různě hluboké a přes ty je třeba se přenést. Ota byl typ muže, na kterého se ženy lepí, ale s Helenou měli šťastné manželství. Vyhověli si a spokojeně užívali. Rodina jim fungovala celých dvacet let a už se zdálo, že spolu stráví i zbytek života.
„Nevím, někdy se mi zdá, že už to není jako dřív,“ Helena přišla s podezřením, že má Ota milenku. „V posteli nám to klape, ale připadá mi duchem někde mimo.“ Třesky plesky, možná se jí něco zdálo, snad pojala plaché podezření. Jenomže postupně sílilo, ale do děje se bála říznout. Nic konkrétního v ruce neměla, byl to jen nutkavý červíček. A snad už si zvykla situaci neřešit. Syn dávno dospěl, začal si domů vodit slečny, zaměstnaná uklízením ani nepostřehla, jak si v uklizeném bytě připadá sama.
Když hlodají pochybnosti, nastává problém. Někdy se ale stane, že jeden problém přitáhne i druhý. Jako by jednoho problému nebylo až dost a tak do všeho Heleně onemocněl tatínek. Věnovala mu obětavou péči na úkor svých pochybností a plná výčitek, že už se své rodině nevěnuje tolik jako dřív. Když tatínka naposledy vyprovodila, zůstala naděje, že má doma prověřenou oporu. Za ta léta dobře věděla, kam se může vrátit.
Jakmile se dost vyplakala, řekla si, že teď začne znovu. Život je krátký, proč si kazit dny zbytečným podezříváním a žárlivostí? Těšila se, až se s Otou někam vydají. „Nepojedeme konečně na dovolenou?“ Ota překvapením ztuhnul a pomalu ze sebe vysoukal: „Já už mám něco zamluveného, promiň, ale s tebou nepočítáme, tentokrát už je plně obsazeno.“ Když se zeptala na podrobnosti, pochopila, že by to bylo zbytečné. Pochopila, že podezření už je skutečnost. Ženy mají svůj šestý smysl a poznají, jak to je. Jen se to někdy těžko přiznává.
Nemám ráda špatné konce, ale v partnerském životě není někdy jasné, jestli je dobrý konec opravdu to nejlepší a špatný konec opravdu špatný. U některých vztahů mám dokonce pocit, že slovo konec neexistuje. Když s děvčaty probíráme svoje trable a nejlepší řešení, každá mimo vztah to vidí jinak a má pro probíranou nešťastnici tu nejlepší radu.
Jednou jsme probíraly ve slepičárně kamarádku, která prožívala docela nepříjemnou krizi a nevěděla, jak z ní ven. Když jsem si představila tu beznaděj, naivně jsem se zeptala: „A proč od něj neodejdeš?“ Na to mi emotivně odpověděla jiná kamarádka: „Přece protože ho miluje!“
Ano, milovala ho, byla jsem úplně pitomá, protože jsem to nevzala tenkrát v úvahu. Viděla jsem to příliš v nadhledu. Netýkalo se mě to. Proti lásce není silnějšího argumentu. Snad jenom čas, to je ten jediný necita, co odhalil pravdu. Časem pochopila a rozešli se.
Jsem od přírody trochu cynik a po pravidelném čtení rad Dr. Plzáka kdysi v Mladém světě vidím lásku svýma očima. Nejlépe to vystihuje toto anglické přísloví:
