Adventní čas

 

Pečení, těšení, shánění, setkávání, klábosení, mlčení, dohánění, nestíhání, zklidnění. To všechno je předvánoční čas.

Asi jako spousta z nás jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala pod dohledem babiček, a dokonce i jedné prababičky. Užila jsem si je dlouho. Prababičku do čtrnácti let, babičku z maminčiny strany, která s námi bydlela, do dvaceti a babičku z otcovy strany, která žila sama, ale docela blízko až skoro do čtyřiceti. Ráda vzpomínám na všechny, naučily mne hodně věcí a vůbec nechápu, komu se může nelíbit kniha Babička od Boženy Němcové jako povinné čtení. Každá chvíle s babičkou byla pohlazením, a i ty chvilky, kdy nás babička kárala a byla naštvaná, dnes hřejí u srdce. Zvlášť babička, co s námi žila, ta si s námi užila!

Obě babičky byly studnice moudrosti, vzorem pracovitosti, nikdy jsem je neviděla smutné (kromě opravdu smutných rodinných událostí). Obě zvládaly s grácií i ty smutné události, nikdy se nehroutily, i když „mlely nadoraz“, jak se říká a daly nám opravdu všechno, co mohly (tím nemyslím majetky, ale spíš zkušenosti).

Babička z otcovy strany žila po dědově úmrtí sama, ale jezdily jsme k ní o víkendu, taky na společné dovolené, takže vlastně sama nebyla. I když naši se dost brzy rozvedli, babička se k mámě chovala jako k vlastní dceři a k naší rodině patřila. I v době, kdy už jsme měly se sestrou rodiny, Štědrý den trávila s námi. Atmosféru večerů z těch let neumím popsat, protože je nepřenosná. Dodnes cítím jen teplo od kamen, slyším cinkání skleniček, jak jsme si připíjeli na Vánoce a vidím oblaka dýmu, jak mamka s babičkou celý večer kouřily.

Nejedna věc v předvánočním čase byla tradicí, a zvláště pečení cukroví bylo neodmyslitelné. Pečení 12 až 15 druhů, to u nás bylo běžné, ale bylo nás dost na to, abychom to vyzobali. V prosinci také přijížděla na návštěvu další příbuzná, přivezla ochutnat cukroví a jelikož pekla jiné druhy, tak jsme se na to těšili. Zvlášť na mandlové hříbečky a nepečená vosí hnízda.

A než nastaly Vánoce, musela jsem babičce přislíbit účast na ochutnávce jejího cukroví, které bylo úžasné, ale bylo to s ním každý rok zajímavé. Babička totiž trpěla nespavostí a když se v noci vzbudila, ohřála si hrnek s mlékem, napila se a ještě usnula. Když napekla cukroví, dala si k mléku pár kousků a prý se jí usínalo líp. Říkávala: „Já nevím, ale jak mám doma cukroví, tak se budím častěji.“ Musela tedy v průběhu prosince péci několikrát, protože pokaždé tu dávku snědla. Také pekla výborné vánočky, a tak jsme museli každý rok přijít na horký punč a ochutnat. Cukroví bylo ještě křupavé, nerozležené, ale to nikomu nevadilo, protože bylo pečené s láskou a v puse nasáklo voňavým punčem.

Když odešla i tahle babička, snažila jsem se zavést podobnou tradici v pracovním kolektivu, kde jsme měli dobrou partu, každý přinesl něco ochutnat a místo punče klidně byl i čaj. Jde přece o to posezení, sdílení a sbližování se, protože to si nejvíc užijeme na internetu. To se ale nedá srovnávat.

Australský vánoční dort

Vánoce se pomalu přibližují. Sice o nich ještě nechceme moc slyšet, ale správná hospodyně už na ně myslí, protože musí sehnat ingredience do vánočního pečiva, například ořechy. Kdybyste si chtěli udělat vánoční zásoby už teď, můžete zkusit australský vánoční dort, který se peče o hodně dřív, aby se stačil správně rozležet. Komu chodí hodně návštěv nebo má hodně dětí, nebude litovat.

Na australský vánoční dort potřebujeme:

750 g hladké mouky, 6 lžiček kypřícího prášku, 3 špetky jedlé sody, 375 g moučkového cukru, 6 vajec, 250 g másla, 1 lžička skořice, 250 g kandovaných třešní, 125 g kandované papáji, 125 g citrónové kůry (případně 500 g jiného kandovaného ovoce, 500 g rozinek, 200 g sušeného ananasu, 100 g fíků, 50 g strouhaného kokosu (případně celkem 850 g jiného sušeného ovoce), 200 g sekaných loupaných mandlí, 175 g sekaných vlašských ořechů (případně celkem 375 g jiné směsi sekaných ořechů), 125 g třešňového nebo meruňkového džemu, minimálně 125 ml brandy.

Příprava: Máslo utřeme s cukrem do pěny, přidáme postupně vejce, džem, rozinky, ořechy a nakrájené ovoce. Vsypeme mouku se skořicí a důkladně promícháme. Pečeme ve vymazané a moukou vysypané formě – například v bábovce, rybě, formě na chlebíček nebo na vyšším plechu velmi mírně 3 – 4 hodiny. Ve formě pak necháme vychladnout, pak povrch polijeme brandy (spolyká až 0,5 l) a necháme ve formě ještě pár dní uležet. Po vyklopení můžeme dort polít hořkou čokoládovou polevou (na kousku másla rozpustit 2 hořké čokolády na vaření, ale nevařit, případně podle potřeby přidat trochu studeného mléka). Dort se ztuhlou polevou vložíme do uzavřené nádoby nebo do alobalu, vložit do papírové krabice a šup s ním na balkón nebo do chladu. Necháme odležet dva měsíce, čím déle, tím lépe.

Babička na chmelu

S babičkami jsem měla krásný vztah a obě mne hodně ovlivnily. Jedna byla taková ta klasická, co obstarává vnoučata. Dohlíží, aby jedly, mlčí, když spí a předává životní zkušenosti. Žila s námi, takže její přítomnost byla samozřejmá a tím, že na nás dohlížela, měla autoritu coby vychovatel. Nutno dodat, že hodně trpělivý vychovatel. Měla svůj svět a my jsme byli jeho součástí. Druhá babička byla o něco mladší a autoritu si vydobývala jinými metodami. Měla výhodu, že mohla být „rozmazlovací“, i když jsme u ní spolu se sestrou pobývaly často.  

Poměrně brzy ovdověla a protože byla společenská, snažila se nebýt sama. Pracovala ještě dlouho po odchodu do penze. S námi vnoučaty se snažila každou chvíli si opravdu užít. Nejlepší na ní ale bylo, že měla neviditelný knoflík. Zničehonic přepnula a stávalo se z ní cokoli, co jsme si se sestrou zrovna přály. Připojila se do hry a nevypadla z role, dokud nás to neomrzelo. Smazaly se hranice mezi dětstvím a dospělostí a byly jsme si všechny rovny. Tohle vztahy velmi prohloubilo a zanechalo krásné vzpomínky. A tady je jedna konkrétní…. 

Před nástupem na střední školu jsem jela na chmelovou brigádu do Kněževsi u Rakovníka. Byl konec prázdnin a já se pozvolna seznamovala s budoucím kolektivem spolužáků. Česání chmele ale očividně nebylo tím, co by mne uživilo. Moc mi to nešlo. Jednoho dne, bez varování, přijela moje babička. Ráno najednou stála za vraty stodoly, kde jsme byli ubytovaní a rozhodla se, že mi pomůže plnit věrtely. Přiznám se, že mne to trochu zarazilo. Stejně jako moje nové kamarádky. Ale v naší rodině nebylo zvykem odmlouvat. Babička si vymyslela, že chce pobýt pár dní na chmelu a tak jsem se s tím smířila.

Vyrazili jsme na chmelnici. Spolužáci, já a babička. Celý den seděla a česala, seznámila se s mými vrstevníky a do večera zapadla do kolektivu. Večer jsme kráčeli náměstím s ešusem. Všichni měli svůj a já s babičkou jsme dostaly večeři do jednoho. U předsedy si sehnala nocleh v jiné stodole na slámě a strávila tam s námi tři dny. Všichni ji brali jako sobě rovnou. Smála se s námi, nic nekritizovala, sžila se s mými vrstevníky a kuřákům dokonce nabízela cigára ze svého. Pak odjela a mí spolužáci na ní čtyři roky vzpomínali. A takový přístup ke všemu měla pořád. 

Jeden cheesburger, prosím

Rychlé občerstvení patří k našemu životu už stejně jako automobil, počítač a negativní zprávy. Mezi oblíbené patří bagety, pizza, párek v rohlíku, různé druhy pečiva, grilované kuře, langoš. A děti to mají úplně nejradši s hranolkami!

Dlouho jsem váhala, zda to mám hodit na papír, tedy, promiňte, na blog. Ale proč ne? Lidi si tady přečtou jiné nechutnosti, otrlí jsou už dost, o tom svědčí nejedna zpráva z naší politiky a třeba je alespoň donutím myslet víc na jiné věci, s kterýma se taky každodenně konfrontují, říkám si.

Námět pro dnešní blog pochází ze staré zkušenosti, ale to nemusí znamenat, že už je přežitá. Podobná situace se dá, klidně se s vámi vsadím, potkat i dnes.

--------

„Kupte si hamburger, je čerstvý.“

„Tak jo. Jeden mi dejte!“

Vytahuji „placku“, odhaluji identitu a snažím se dostat do stánku na rušné ulici. Překvapená prodavačka neprotestuje, pouští mě dál a vytahuje doklady zastrčené pod vrstvou zaprášeného papíru.

„Tak si to projdeme znovu podle účtenky. Tohle byl kontrolní nákup.“ Účtování bylo v pořádku, zaměřím se tedy na kvalitu koupeného zboží. Vybalím hamburger, vypadá trochu omšele, ale pomazaný hořčicí a obalený zelím není v housce vidět.

„Můžete mi ukázat, v čem připravujete hamburgery?“

Prodavačka odhaluje gril, v němž se krčí ještě osm oschlých zbytků z předešlého dne. Poděkuji a pokračuji dál.

„Mohla bych taky vidět, kde je máte uskladněné?“ Otáčím se kolem sebe, až se pohled zastaví na příruční ledničce. Vlastně je jediná. V ní se povalují lahve s pivem, nealkoholickými nápoji a nahoře na mrazáku, který je namrzlý ledem, jsou volně vybalené hamburgery, co nejsou pod vrstvou sněhu ani vidět. Hamburgery, jaké svět neviděl!

V hlavě se mi honí různé myšlenky, dominuje ta, že zakoupený hamburger byl zaručeně poslední. Žaludek se uklidnil až poté, kdy jsem ho jemně upozornila, že s tímhle oschlým kusem mletého čehosi se nemusel zabývat.

Kontroluji povolení k podnikání, souhlas hygienického orgánu k prodeji sortimentu, který stánek nabízí.

„Můžu se vás zeptat, kam chodíte na toaletu? To máte určitě nepříjemnost, když vás to přepadne a máte tady zrovna frontu, že?“

Prodavačka se pohledem mimoděk podívá na kbelík pod židlí překrytý hadrem na podlahu a odpoví: „Chodím tady vedle do obchoďáku.“

--------

Na závěr nutno dodat, že od té doby už přece jen nastal trochu pokrok. Podobné případy by se už v praxi vyskytnout vůbec neměly. Jenomže dá se tomu vážně úplně věřit? Když vidím některé provozovny, ruku do ohně bych za to nedala.

Z krabích tyčinek

Co udělat z krabích tyčinek?    

        

Třeba krabí pomazánku.
 

Na přípravu krabí pomazánky budeme potřebovat: krabí tyčinky, pomazánkové máslo, citrón, sůl, kousek pórku, trochu šlehačky ve spreji, trochu majonézy (nemusí být). Krabí tyčinky rozmrazíme v mikrovlnné troubě, cca 2 minuty. Nakrájíme na kousíčky, stejně jako pórek a v misce zamícháme spolu se solí, citrónovou šťávou a pomazánkovým máslem. Můžeme zjemnit trochou šlehačky ve spreji či majonézou, pokud však držíte přísnou dietu, stačí přidat trochu vody. Tím je hotov základ pro další kouzlení. 

Z pomazánky dál uděláme tři věci: obložené chlebíčky, aspikové bábovičky a ozdobené vejce. Potřebujeme další ingredience: rajče, citrón, okurku, pár koleček salámu, pár vařených vajec, aspik bílý a zelený, vodu, zelené bylinky (petržel nebo mátu), veku. 

Veku namažeme pomazánkou, ozdobíme rajčetem a okurkou a máme obložené chlebíčky. Na ostatní výrobky musíme uvařit aspik. Do misky nalijeme trochu čirého aspiku a necháme ztuhnout. Pak pokládáme vrstvy z vejce, okurky, rajčat, přidáme bylinky, pomazánku a zalijeme bílým nebo zeleným aspikem. Bábovky necháme pořádně ztuhnout. Na ozdobené vejce začneme zeleným aspikem, kterým polijeme dno talířku a necháme ztuhnout. Pak zdobíme nakrájenou okurkou, rajčetem, kopečkem pomazánky, půlkou vejce, salámem, citrónem a bylinkami.  

Slaný cuketový koláč

 

Nastala sezóna sklizně na zahrádkách, je třeba oprášit recepty a zpracovat úrodu.

Suroviny: 500 g oloupané nahrubo nastrouhané cukety, 2 – 3 stroužky česneku, 150 g měkkého salámu, 150 g tvrdého sýra – obojí nastrouhané nebo nakrájené na nudličky, sůl, pepř, bylinky (lístek šalvěje, oregano), paprika – nakrájená na proužky, 3 vejce, 150 g polohrubé mouky a kávová lžička sody.

Výše uvedené suroviny smícháme dohromady v míse a potom vzniklé těsto vložíme do nádoby vyložené pečícím papírem, který potřeme olejem. Rozptýlíme do rovnoměrné vrstvy a pečeme na 180 stupňů přibližně hodinu. Pro jistotu občas kontrolujeme, jestli se správně peče.

Po upečení rozkrájíme na porce a podáváme teplé nebo studené. Hodí se na oběd i na večeři.

Ukradená chvíle

 

Kapky deště dopadaly na parapet okna. Zašedlá záclona zakrývala výhled na zastávku, kam obvykle přijížděl městskou dopravou. Stála sama za oknem, zírala na mraky a rukama si objímala prochladlá ramena. V bytě bylo ticho, na stole připravené pečivo a lahev šampaňského. Podívala se na hodinky. Už tu měl být, pomyslela si a zase zvedla pohled do dáli, do mraků, do budoucnosti.

Co bude dál, říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat.  Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením.

Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit, a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.  

Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp.  

Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.

Na řešení krizí je každá rada drahá. Člověk najednou znejistí, necítí se ve své kůži a hledá správný konec, za který to vzít, aby bylo nepříjemné období co nejdříve pryč. Nepříjemné chvíle nemá nikdo rád, ale život není jenom veselý a hezký, musíme si vyzkoušet i opak, abychom si uměli hezkých chvil vážit. Není nutné krizi protahovat. Jak na to?

Mně se vždycky osvědčilo začít u sebe, nevinit nikoho dalšího, nevyvolávat zbytečné spory a jednat promyšleně, pokud možno bez zbytečných emocí. Postup je nutné dobře promyslet a určit si konečný cíl. Ten se může někam zapsat, pro připomínku. Ve chvílích, kdy klesám na mysli, podívám se na cíl a vykročím dál. Někdy mám ale 

Vražedné myšlenky

Pohádky o lásce často končívají: „Jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes.“ Chápete? JESTLI NEZEMŘELI! Víte, kolik nebezpečí obnáší manželství?

Nikdy vás nenapadlo, že pěkné chvíle mají taky opačnou stranu? Že se vyskytují taky chvíle nepěkné, kdy vás napadají nejrůznější myšlenky, a partnera proklínáte? Že ho dokonce začnete podezírat ze špatného úmyslu?

Teď nemyslím obvyklé prkotiny, jako že nechá každý den na stole hrnek od snídaně a neuklidí ho, že si svoje ponožky zásadně svléká v obýváku někde na dohled, aby k vám nemohla přijít návštěva, že sní z ledničky všechno, na co máte právě chuť a vrátí zpátky prázdné obaly, to ještě není to nejhorší. To jsou vlastně důkazy, že vás miluje. Dalo by se to vysvětlit tak, že chce, abyste na něj myslela už od rána, že vás chce mít jen a jenom pro sebe a myslí na vaši štíhlou linii.

Nemyslím ani to, že nemá čas, když je potřeba něco opravit, klidně nechá otevřená okna a dveře balkónu, ačkoli nikdo není doma a zásadně nevrací lahve. Prostě se jen dožaduje toho, abyste se ho trochu doprošovala a tím mu zvedala sebevědomí, někdy dává najevo, že jste mu mírně ukradená a nechává vám spropitné. Tohle souvisí s jeho ješitností.

Ale jak si vysvětlit, když do předsíně, kam našroubuje vypínač, co zhasíná na druhé straně a zásadně na té, co právě nestojíte a pak přímo za dveře zarazí neklouzavé bačkory, které nikdy neuhnou z cesty a vy se o ně zaručeně přerazíte a hned za nimi je v totální tmě nastražená vidlice od vysavače uprostřed vaší cesty? Tomu já neříkám vřelé přivítání a snaha pomoci, tomu říkám pokus o vraždu.

Co by asi řekl Hercule Poirot?

Když ta krize, mrška, přijde, tak vím, že sama zmůžu hodně a kde na to nestačím, pomohou přátelé. Podělíme se spolu o problémy, vyměníme zkušenosti. Vypovídat se někdy stačí a hned se všechno zdá mnohem snesitelnější. Nemá smysl pořád myslet pouze na negativní věci, naopak rozptýlení je v krizovém období zapotřebí. Uklidňuje, potěší a dodá sebevědomí.

Významnými léky na krize jsou práce a koníčky. Práce, která naplňuje mysl a dokáže zaujmout, zmůže hodně. Čím víc, tím líp. Zapudí negativní myšlenky, dodá dobrý pocit užitečnosti a kromě toho přinese i jiný efekt – peníze, za které si pak koupíme nějakou hmotnou odměnu. Koníčky nás odreagují, poslouží jako relaxace a odpočinek. Kdo se o nic nezajímá, je ochuzen o příjemné okamžiky, které nenahradí nic jiného. Je jedno, zda je to turistika, sport, či četba, důležitá je radost.

Kdo užívá tyto léky pravidelně a ve správném poměru, tomu se krize možná vyhýbají úplně. Abych nezapomněla, někdy také na krizi zabírá hezký příklad cizího (ne)štěstí.