Už je to za mnou, snad. Říkám si, že nejhorší snad pominulo, ale jeden nikdy neví. Opravdu už to bude jenom lepší? Nebo nás čeká něco, o co nestojíme? Zbývá jen čekat.
Stojím nad nemocniční postelí a kolem páchne odporný závan moči. Lapám po dechu a v duchu si říkám, že lepší je pot v přeplněné tramvaji. Koho by napadlo, že něco páchne víc a že to něco budu muset přijmout a ještě se tvářit, že to neexistuje? V tom zápachu tam leží máma.
„Jsi tady?“ Zvedne víčka a ptá se, jako by se jí to jenom zdálo. Pořádně nevím, jestli dobře vidí, že má pomatené smysly, o tom nepochybuji. Chvílemi mluví z cesty, chvílemi se v čase přenese úplně jinam. Je mi to jedno, jsem ráda, že vnímá, že hýbe aspoň polovinou těla, že dýchá. Neodvážím se pomyslet, že všechno mohlo dopadnout i hůř. I tohle je příšerné, ale zbývá aspoň naděje. O horším nechci přemýšlet.
„Jsem tady, neboj. Buď v klidu a nedělej si starosti.“
„Já spala.“
„Já vím. To nevadí, musíš hodně spát, musíš to všechno vyspat.“
„A kdy už vstanu z postele?“
„Až si odpočineš,“ v duchu se stydím za tu malou lež, přestože je milosrdná. Říkají, že tohle se léčí minimálně tři měsíce a to je optimistická prognóza. Nechci být pesimista, vůbec si nepřipouštím, že to bude delší, i tak se to zdá nekonečné, jsme teprve na začátku.
„Tohle je běh na delší trať,“ pokračuji, i když už vím, že v jistém ohledu jsme na konečné. Prý už nikdy chodit nebude. Ale kdo by věřil doktorům?
„Hlavně se mi uzdrav, mami, to je teď to nejdůležitější!“
Mlčí. Zahledí se kamsi mimo mě a pak pomalu povídá: „Hlavně se mi uzdrav! To samé jsem si myslela, když mi maminku dávali do rakve!“
Nikdy mi to neřekla. Žila s tím celou dobu a nikdy mi nesvěřila svoje pocity. A teď, jako by ztratila všechny zábrany. Dřív se mi zdálo, že je z kamene. Všechno zvládala, těžce, ale ani brvou nepohnula. City nedávala najevo. A teď mi vyráží dech svojí smutnou vzpomínkou.
„Na to teď nemysli. Nemohla jsi nic udělat. Teď mysli na veselejší věci!“
Pach ztrácí na intenzitě, asi přivykám. Je vedro a nedýchatelno. Přichází sestra a zapne větrák u stropu. Roztáčí lopatky a víří zatuchlý odér. Aspoň pohyb. Namísto televize. Impuls všechny pacienty stimuluje k pozorování. Je to jejich jediná zábava. Větrák a jídlo a stojan s pomalu kapající tekutinou.
