Stojím v masně u pultu s teplým občerstvením. Na řadě dva dělníci, za nimi paní odhadem do šedesátky a já. Muži si poroučí moravské vrabce, zelí a čtyři houskové knedlíky. Paní přede mnou je sleduje. Pak se na mne otočí: „Ona už je nějak pokročilá hodina. Nevíte, kolik je hodin?“ Přitom se chytá za žaludek. Odpovím: „11.“
Dělníci jsou obslouženi a spokojeně si odnáší svou porci. Talíře obnáší 4 velké houskové knedlíky, zelí a promaštěnou hromádku masa, černou, jak uhel, z níž se rozlívá vepřové sádlo. Je vidět, že se trochu připálila cibule. Pokud tam nespadlo uhlí. Paní se mlsně dívá a osloví ji prodavačka.
„Co si dáte?“
„Máte něco dietního?“
„Sekanou, vepřové koleno, smažený řízek, moravský vrabec, ....“
„Víte, já si chci dát ty knedlíky se zelím, ale mě je nějak šoufl, už od včerejška, bojím se, abych to nevyhodila, nemáte kuřecí stehno?“
„Tak to nevím, stehno nemáme.“
„Škoda. A co je z toho nejlibovější?“
Prodavačka se snaží, vybírá z pultu kus vařeného kolena. Ukazuje a nabízí. Zákaznici se nezdá dostatečně libové: „A nic libovějšího nemáte?“
V tom se do hovoru zapojují dělníci, stojící v řadě za mnou. „Prosím vás, vrabec je to nejlibovější masíčko, co byste chtěla, vždyť je to plecko!“ Přidává i se prodavačka.
Zákaznice rezignuje: „Tak mi to dejte! Se čtyřma.“
Pravou rukou platí, levou si masíruje žaludek. Stojím za ní a ani nedutám. Pak si objednávám řízek se salátem. S ním přicházím k vedlejšímu stolu. Dávám se do jídla. Asi po čtvrtém soustu se na můj talíř paní obrátila. Jakmile zaostřila řízek, zapomněla se otočit a zírala dál. A já v duchu přemýšlela, zda mám ještě dojídat nebo udělat dobrý skutek. Hrála jsem o čas a nakonec vyhrála. Paní dojedla, odnesla nádobí a odporoučela se. A mne od té chvíle zůstalo těžko od žaludku.
Dělníci jsou obslouženi a spokojeně si odnáší svou porci. Talíře obnáší 4 velké houskové knedlíky, zelí a promaštěnou hromádku masa, černou, jak uhel, z níž se rozlívá vepřové sádlo. Je vidět, že se trochu připálila cibule. Pokud tam nespadlo uhlí. Paní se mlsně dívá a osloví ji prodavačka.
„Co si dáte?“
„Máte něco dietního?“
„Sekanou, vepřové koleno, smažený řízek, moravský vrabec, ....“
„Víte, já si chci dát ty knedlíky se zelím, ale mě je nějak šoufl, už od včerejška, bojím se, abych to nevyhodila, nemáte kuřecí stehno?“
„Tak to nevím, stehno nemáme.“
„Škoda. A co je z toho nejlibovější?“
Prodavačka se snaží, vybírá z pultu kus vařeného kolena. Ukazuje a nabízí. Zákaznici se nezdá dostatečně libové: „A nic libovějšího nemáte?“
V tom se do hovoru zapojují dělníci, stojící v řadě za mnou. „Prosím vás, vrabec je to nejlibovější masíčko, co byste chtěla, vždyť je to plecko!“ Přidává i se prodavačka.
Zákaznice rezignuje: „Tak mi to dejte! Se čtyřma.“
Pravou rukou platí, levou si masíruje žaludek. Stojím za ní a ani nedutám. Pak si objednávám řízek se salátem. S ním přicházím k vedlejšímu stolu. Dávám se do jídla. Asi po čtvrtém soustu se na můj talíř paní obrátila. Jakmile zaostřila řízek, zapomněla se otočit a zírala dál. A já v duchu přemýšlela, zda mám ještě dojídat nebo udělat dobrý skutek. Hrála jsem o čas a nakonec vyhrála. Paní dojedla, odnesla nádobí a odporoučela se. A mne od té chvíle zůstalo těžko od žaludku.
