Svátky proběhly za vydatných kontaktů se širokou rodinou našich přátel, obarvila se snad tři plata vajec, v naší domácnosti bylo zrovna hodně žen a tak jsme se musely pořádně připravit. Když nadešel den D, všichni zdejší i okolní přišli vypráskat hlavně „Pražandu“, tedy mě. Můj zadek byl modrý, na stehnech místy prosvítala červená. Když už bylo po všem, vejce byla rozdána a holky omladěné, celá banda zdejších jinochů značně posilněná alkoholem si stoupla pod naše okna a všichni se dožadovali, abych s nima šla ven taky. Né, že by se mi chtělo, ale byla jsem donucena dospěláky. A tak jsme šli přes pole, když tu ten největší, zřejmě vůdce party, zastavil, povalil mě na zem a sedl si na mě, jako by mi chtěl udělat válečky. Ostatní se zastavili a čekali, co bude. Banda to byla pořádná, dospívající klacek zaváněl nějakou pálenkou. A čert ví, co zamýšlel. V mojí hlavě se v tu chvíli odehrávaly všelijaké scénáře, včetně toho, že nejspíš budu veřejně lynčována. Když jsem se nebránila, asi ho to nebavilo a nechal mě. A tak jsem toho dne hrála všemi barvami. Moje džíny statečně zakrývaly jelita, byly celé od bahna a já si do Prahy dovezla poučení, že zdejší mladíci jsou o hodně kultivovanější, i když vypadají jako máničky.
Od těch dob jezdím buď do bezpečných venkovských stavení k lesu a nebo zůstávám blízko domova. I když kvůli objektivitě nutno dodat, že mě od té doby v poli nikdo neválel. Že už by mi žádné nebezpečí nehrozilo?