Většinu svých Velikonoc jsem prožila v Praze, kde se sice chodí na pomlázku, ale připomíná to spíš povinnou procházku. U nás na sídlišti je většinou mrtvo, všichni slaví někde na venkově. Bydlím nedaleko školy, ta je vylidněná a naštěstí zpravidla nikdo nepřijde. Oproti tomu některé svátky prožité mimo Prahu byly daleko živější. Můj zadek zpravidla utrpěl, ale to už je náš úděl. Kdyby jenom to, tak neřeknu ani popel. Barvení vajec, vaření ani pečení mi problémy nedělá. V tomto ohledu mi tradice nijak nevadí. Akorát krajově se některé zvyklosti liší, což jsem pochopila, když mi bylo asi sedmnáct. Tenkrát nás pozvali známí na venkov a tam se málem odehrál můj vstup do dospělého života.
Svátky proběhly za vydatných kontaktů se širokou rodinou našich přátel, obarvila se snad tři plata vajec, v naší domácnosti bylo zrovna hodně žen a tak jsme se musely pořádně připravit. Když nadešel den D, všichni zdejší i okolní přišli vypráskat hlavně „Pražandu“, tedy mě. Můj zadek byl modrý, na stehnech místy prosvítala červená. Když už bylo po všem, vejce byla rozdána a holky omladěné, celá banda zdejších jinochů značně posilněná alkoholem si stoupla pod naše okna a všichni se dožadovali, abych s nima šla ven taky. Né, že by se mi chtělo, ale byla jsem donucena dospěláky. A tak jsme šli přes pole, když tu ten největší, zřejmě vůdce party, zastavil, povalil mě na zem a sedl si na mě, jako by mi chtěl udělat válečky. Ostatní se zastavili a čekali, co bude. Banda to byla pořádná, dospívající klacek zaváněl nějakou pálenkou. A čert ví, co zamýšlel. V mojí hlavě se v tu chvíli odehrávaly všelijaké scénáře, včetně toho, že nejspíš budu veřejně lynčována. Když jsem se nebránila, asi ho to nebavilo a nechal mě. A tak jsem toho dne hrála všemi barvami. Moje džíny statečně zakrývaly jelita, byly celé od bahna a já si do Prahy dovezla poučení, že zdejší mladíci jsou o hodně kultivovanější, i když vypadají jako máničky.
Od těch dob jezdím buď do bezpečných venkovských stavení k lesu a nebo zůstávám blízko domova. I když kvůli objektivitě nutno dodat, že mě od té doby v poli nikdo neválel. Že už by mi žádné nebezpečí nehrozilo?
Od těch dob jezdím buď do bezpečných venkovských stavení k lesu a nebo zůstávám blízko domova. I když kvůli objektivitě nutno dodat, že mě od té doby v poli nikdo neválel. Že už by mi žádné nebezpečí nehrozilo?