My ženy jsme zvláštní stvoření. Nejprve sníme o někom, kdo vůbec neexistuje, pohrdáme obyčejnýma chlapa z masa a kostí a čekáme na prince na bílém koni, který ne a ne přijet. Svá přání a pocity sdělujeme kamarádkám, sdílíme s nimi smutky i radosti a těšíme se na to, až nás jednou potká Láska s velkým L. A pak to přijde!
Objeví se ON, Pan Božský. Najednou zapomeneme na všechny kamarádky a když už se s nimi bavíme, pak jedině o NĚM a z toho důvodu, aby nám HO záviděly. S oblibou přeháníme a předhazujeme jeho nadpozemské schopnosti, proti NĚMU je i Superman nula a vlastně ani nevím, ke komu se dá přirovnat, protože takový tvor neexistuje. Všechno, co vysloví, je čistá pravda a dala by se tesat do kamene. Bezhlavě to po NĚM opakujeme a snad bychom si to i napsaly na ruku a zrcadlo, kdyby nerozdával perly na počkání. Všechno, co dělá, dělá úúúúžasně, v posteli je zaručeně nejlepší a nikdy ho nikdo nemůže nahradit. Ach, to se nedá popsat!
Chtěly bychom se mu nabídnout na podnose, splnit mu přání dříve, než je vysloví a být pro něj ta nejlepší na světě, kdyby to jenom bylo možné, protože Božský si zasluhuje Anděla, ale přitom chodí jenom s Boženou (to je uvedené jenom příkladmo).
A pak uteče nějaká ta doba, on, božský, dostává konečně pozemské rozměry, už není čím se chlubit, ačkoli v posteli je pořád úžasný, ale vlastně pořád tak nějak stejně a už není čím oslňovat kamarádky. Najednou začne být stejně přitažlivé cappucino s věnečkem a takové to úplně obyčejné tlachání o něčem daleko přízemnějším, než je chlap. Čím to je? To nastal pravý ženský ráj!