Babička na chmelu

S babičkami jsem měla krásný vztah a obě mne hodně ovlivnily. Jedna byla taková ta klasická, co obstarává vnoučata. Dohlíží, aby jedly, mlčí, když spí a předává životní zkušenosti. Žila s námi, takže její přítomnost byla samozřejmá a tím, že na nás dohlížela, měla autoritu coby vychovatel. Nutno dodat, že hodně trpělivý vychovatel. Měla svůj svět a my jsme byli jeho součástí. Druhá babička byla o něco mladší a autoritu si vydobývala jinými metodami. Měla výhodu, že mohla být „rozmazlovací“, i když jsme u ní spolu se sestrou pobývaly často.  

Poměrně brzy ovdověla a protože byla společenská, snažila se nebýt sama. Pracovala ještě dlouho po odchodu do penze. S námi vnoučaty se snažila každou chvíli si opravdu užít. Nejlepší na ní ale bylo, že měla neviditelný knoflík. Zničehonic přepnula a stávalo se z ní cokoli, co jsme si se sestrou zrovna přály. Připojila se do hry a nevypadla z role, dokud nás to neomrzelo. Smazaly se hranice mezi dětstvím a dospělostí a byly jsme si všechny rovny. Tohle vztahy velmi prohloubilo a zanechalo krásné vzpomínky. A tady je jedna konkrétní…. 

Před nástupem na střední školu jsem jela na chmelovou brigádu do Kněževsi u Rakovníka. Byl konec prázdnin a já se pozvolna seznamovala s budoucím kolektivem spolužáků. Česání chmele ale očividně nebylo tím, co by mne uživilo. Moc mi to nešlo. Jednoho dne, bez varování, přijela moje babička. Ráno najednou stála za vraty stodoly, kde jsme byli ubytovaní a rozhodla se, že mi pomůže plnit věrtely. Přiznám se, že mne to trochu zarazilo. Stejně jako moje nové kamarádky. Ale v naší rodině nebylo zvykem odmlouvat. Babička si vymyslela, že chce pobýt pár dní na chmelu a tak jsem se s tím smířila.

Vyrazili jsme na chmelnici. Spolužáci, já a babička. Celý den seděla a česala, seznámila se s mými vrstevníky a do večera zapadla do kolektivu. Večer jsme kráčeli náměstím s ešusem. Všichni měli svůj a já s babičkou jsme dostaly večeři do jednoho. U předsedy si sehnala nocleh v jiné stodole na slámě a strávila tam s námi tři dny. Všichni ji brali jako sobě rovnou. Smála se s námi, nic nekritizovala, sžila se s mými vrstevníky a kuřákům dokonce nabízela cigára ze svého. Pak odjela a mí spolužáci na ní čtyři roky vzpomínali. A takový přístup ke všemu měla pořád. 

Naposledy

Když jsme se naposledy loučily, řekla jsem: Mami, mám jen pár dnů dovolené, počkáš na mě, až se vrátím? Kývla jsi a já se bála, že se vidíme už naposled. Nelíbilo se mi to. Jako bych měla nějaké tušení. Vždycky ho mám, odmalička.

Letos se stalo pár divných věcí. Poslední sníh byl hodně mokrý a moc těžký. Napadlo ho dost, zasypal jalovec, který jsi kdysi koupila, a potom našel nový domov na našem sídlišti. Celá léta se mu dařilo a teď se ohnul do půlky, jakoby se klaněl. Mám na zahradě pár keřů od tebe. Hezky tam rostly, ale ten rok, co tě zlomila ta hrozná choroba, začal jeden hodně usychat. Usychal, jedna větev za druhou, nebylo mu pomoci. Asi tak jako tobě.

Bála jsem se, že mi dává znamení, že nějak souvisí i s tebou a jak jsem se na to nemohla dívat, tak jsem ho předloni uřízla. Ty jsi byla ještě v pohodě a život šel zas dál. Doufala jsem, že to nesouviselo, co do jednoho keříku, když tam jsou další? Všechny s tebou žily část života, mají tvojí energii a tak mě naštvalo, když se jalovec tak ohnul.

Pak se mi rozbil velký keramický slon. Sám od sebe spadl z okenního parapetu a ležel na zemi. To se mi zdálo jako divné znamení. Neuměla jsem si totiž úkaz vysvětlit, snad to byl průvan … Jenomže, jak se znám, mně se náhody moc nedějí. Všechno s něčím souvisí a i ten slon.

Odjela jsem na dovolenou a myslela tam na tebe, jak ležíš unavená na té posteli, byla jsi tak vyčerpaná, nemohla mluvit a pak jsi usnula. V úterý přišla divná zpráva, co to zas mělo znamenat? A pak, když jsem tě před svatým Janem uviděla naposledy, spala jsi, jenom oddychovala. Zmožená, vyčerpaná, bledá. Tak malá v té velké posteli, čekala jsi tam. Já se sice vrátila, ale už jsi nemávala. Dala jsem ti pusu na čelo, podržela ruku a zašeptala, že tě mám moc ráda.

A pak? Pak se stalo to, co předvídali doktoři. Říkali jenom samé divné zprávy…

Už vím, proč spadl slon, proč se jalovec ohýbá a komu vzdává poctu.

Sbohem, maminko.

Vyšetřování

Náš malý vnouček dosáhl v prosinci tří let. Od té doby jako by ho někdo vyměnil. Na pohled je to čistý andílek, jakmile se ale podíváte víc, je tam čert.

O víkendu nás přijel navštívit. Už je tam jako doma a výše jeho sebevědomí souvisí s tím, kdo je doma s ním. Když jsme spolu sami, dovádíme a je to samé „babiko sem, babicko tam“. Pak přijde dědeček a mužský element je posílen. Najednou mu narostou ramena, dělá všechno, co děda, vyhlásí mi zákaz vstupu do pokojíku a já se můžu v klidu dívat na televizi.

Takhle to probíhalo i naposled, jen s tím rozdílem, že v průběhu přijela i maminka. Vedly jsme spolu svoje ženské tlachy a těch našich chlapů si nevšímaly. Byli spolu v pokojíčku, povídali si na posteli. Když přišel čas přípravy do pelíšků, vzpomněla jsem si, že nemám připravené lůžkoviny. Jdu tedy za nimi a říkám dědovi: „Potřebuji, aby ses zvedl, nemám deku, je zastlaná pod tebou“. Má totiž postel s velkým úložným prostorem.

Děda odpovídal zhurta, i když já jsem rozeznala nadsázku. „Nezvednu, žádnou peřinu nepotřebuje“. Povídám: „Neodmlouvej a zvedej se!“ A on: „Tak ať se přikreje novinama, že jo, viď?“, mrknul na malého a ten rozdováděně dodal: „Vypani!“

Nakonec jsem peřinu ukořistila a šla si stěžovat mamince. Ta se zvedla, zavolala oba a nadala jim.

„Já to neříkal“, děda na to. „Já to taky nežikal,“ dodal vnouček a když jsme se na ně udiveně podívaly, mrkli na sebe a řekli: „Fakt!“

„Tak pojď,“ povídám vnukovi, protože se u starého kozla zlepšení nedočkám: „Půjdeme za ježibabou a ona ví, jak to bylo, tam mi to ještě jednou zopakuješ.“ Ježibaba visí v předsíni a vnuk se jí trochu bojí. Tedy, aspoň jsem si to do té doby myslela. Nadšený nebyl, ale šel. Stoupnul si před ni a pak řekl: „Já to nežikal, fakt a uz poď!“

Moje výchovná metoda selhala. S dědou za zády nemá strach ani z ježibaby. Od neděle na otázku: „Kolik je ti let“ odpovídá „šest“.

Plostě lád

Všechno se vrací, říkávala moje babička a říkala to vždy, když někdo vyvedl něco špatného. Je třeba myslet, jak se chováme a jak bychom chtěli, aby se chovali ostatní. Vrací se i věci příjemné. To mi dokáže vehnat slzy do očí.

Se svojí babičkou jsem měla krásný vztah. Ona mu říkala osudový a asi to tak bylo, protože čísla našeho dne narození se shodovala. Proto jsme si asi rozuměly víc. Byla to moudrá duše, kterou nepřestanu nikdy obdivovat, stejně jako svoji druhou babičku, jenomže ta byla spíš hlídací. První babička byla spíš rozmazlovací.

Když dcera dospěla, přišlo mi období, kdy jsem si pomýšlela na vnouče. A pak mě napadlo, jestli mu budu správnou babičkou. Každý vztah může být krásný, je to věc přístupu z obou stran. Jaký asi bude ten náš? Musíme na tom ještě pracovat. Zdá se ale, že je to na dobré cestě.

„Já to tady mám lád.“

„Tak to je dobře, my tě taky máme rádi. A proč to tady máš tak rád?“ Nedalo mi to.

„Mám tady honě hlacek.“

„Hodně hraček?“ Přejedu očima dva plyšáky, které si přivezl, krabici od bot, kde má bagr, mašinku a vrtulník a nezdá se mi to.

„To myslíš ty hračky u dědy?“

„Ale to jsou moje!“

„Jasně, že tvoje …“ zaháním pochybnosti.

Podívá se na mě a pokrčí rameny: „Mám to tady plostě lád.“

Důvěrné chvilky

Babiko, pojď, budeme blbnout, pozval mě vnuk a v blbnutí se vyzná. Zvlášť ho baví skákání a padání, vymýšlí takové hry, aby mohl skákat nebo padat.  

Sedíme spolu na sedačce a on se pokouší přelézt mě na druhou stranu. Moje ruka šátralka ho vždycky zastaví a hodí zase zpátky. To se mu líbí moc. Zkouší to znovu a znovu a nepřestává, až se zadýchám a sama vyhodnotím, že je třeba změnit zábavu. „Já padám“, bouchnu se do čela a potom padám na sedací soupravu. Samozřejmě tak, abych se nezranila. Okamžitě pochopí a hned padá vedle mě, aby nebyl pozadu. Spadne ještě mockrát a já si mohu aspoň chvíli vydechnout.

Babi, musím kakat. Honem běžíme a stahujeme kalhoty. Usedá na prkénko s nástavcem a zatváří se vážně, jako by dělal nejdůležitější věc na světě. Do vody začnou padat první výsledky, a abych byla v obraze, povídá: „Mám hodně bobíků, takhle“ ukáže mi obě ruce s rozevřenými prsty. Počítání je na mně, sám to ještě neumí.

Když se přiblížil čas loučení po krátké dovolené s ním, povídám: „Pojedu domů autobusem.“ Poslouchá a říká: „Taky pojedu autobusem.“

„Nikam nepojedeš,“ říká jeho maminka.

„Tak nepojedu, ale slon bude smutnej.“ Podává mi figurku slona bez nohy a mně se chce brečet se slonem.

„Slon nebude smutnej, slon za mnou zase brzy přijede na návštěvu.“ Rychle beru poslední zbytky věcí a snažím se okamžik zlehčit. Překonali jsme to, vzali se jen za ruku a on mě vyprovodil před dům. Loučení úplně nesnáším.

Zákaz!

Přišel k nám úplně samozřejmě jako domů a choval se, jako by mu to tam patřilo. "To je moje!“ Říká vnouček místo pozdravu.

Pokaždé přijde úplně samozřejmě a tváří se, jako by mu u nás všechno patřilo. Pak se obvykle připojí k tomu, kdo je mu v tu chvíli sympatický a chová se suverénně dál. Naposledy se zprvu zajímal o mne, ale potom přišel dědeček a ten má v pokoji poklady. Vzal ho s sebou do jeho království a já mohla aspoň koukat na ty svoje vraždičky. Pak se oba přikradli do obýváku a vytáhli hnusného zeleného hada, co na něj manžel chytá ryby. Oba se poťouchle smáli tomu, že jsem křičela a ještě s potěšením předstírali, že mě ten had kousne. Když se toho nabažili, přesunuli se zas do kuchyně.

„Dědo, poď,“ povídá malej: „seneme si do pokoje a budeme hídat htulníky.“

Děda vstal, vzal si sklenici s pivem a povídá mu na to. „Tak pojď, jdeme, budeme tam spolu a ženský tam nepudou. Babička má zákaz!“

A to neměl říkat. Jak slyším něco o zákazu, vzbudí se kontrolka na jeho porušování a mám touhu si to vyzkoušet. Zvedám zadek a už šmejdím do pokojíčku.

„Nákaz!“ Vnouček sice neumí ještě všechna písmena, ale význam zná a tak se směje, kouká na mě trochu s nosem nahoru, pro něj zákaz neplatí a nechá mě tam stát.

„Dobře, takže já vydávám zákaz v kuchyni!“ Okupuji území, ale malý je hned asi po mně, protože musí vyzkoušet, co to znamená. Překračuje kuchyňský práh a moc se mu líbí, když se naoko zlobím.

Za chvíli už na hru zapomínáme, děda pije svoje pivo zase v kuchyni a já koukám na obrazovku, když se ke mně klučík připojí, sedne na sedačku a kouká taky na televizi.

„Hele,“ vzpamatuji se: „sem nikdo nesmí, tady je taky zákaz, jdi si za dědou!“

„Tohe je náš nákaz!“

„Aha, takže sem děda nesmí?“

„Ne!“ Zubí se na celé kolo a mně dochází, jak to koulet s mládeží.

Je to láska!

Ve stavu manželském se nacházím už dlouho. Zažili jsme spolu dobré i zlé a jedna oddělená dovolená nás nemůže vůbec rozházet …

Týden jsem slaměná vdova. Manžel odjel na ty svoje ryby na sever a mně zbylo postarat se o domov. Hlavně odmrazit mrazák a venčit pravidelně psa. Taky ho krmit, samozřejmě.

Mé původní plány, jak to využít, se zhatily, vnouček onemocněl, sama jsem byla nakřáplá, nikdo ani nezavolal a manžel poslal jedinou povinnou SMS o tom, jak dorazil. Ke mně se připlížil pocit opuštěného psa, co sedí v kleci a přemýšlí o tom, jestli ho ještě vůbec někdo chce. A bude hůř, říkám si.

Uplynul týden, přišla další SMS: UŽ BALÍME, NA RYBY UŽ NEJEDEME, FOUKÁ SILNÝ VÍTR. PŘIJEDU V NOCI NA ČTVRTEK.

Hurá, žije, odmykám dveře a volám svého psa, aby šel ven. Nechtělo se mu. Po vstupu do kuchyně vidím proč. Vyhrabaný koš, roztrhaný papír, pes sedí v obýváku a čeká, co bude dál. Celý se třásl. Smířlivě ho zavolám a jdeme ven.

Z ciziny jsou SMS úsporné řešení, přemýšlím, letos se mu ani nestýskalo, stroze jenom napsal co a jak, ale sama jsem se taky nepředvedla, snad bych měla aspoň napsat odpověď: TAK SUPER, DOMA JE DOCELA PUSTO. PEJSEK DNES ŘÁDIL, JE VYHRABANÝ KOŠ.

Odesílám a ještě ani nestihnu zkontrolovat odeslání, když se na displeji objeví volání: MANŽEL!

„Ahoj,“ (asi se mu po mně stýská, myslím si, aby taky ne, v takové dálce a tak sám). Radostně zvedám a zdravím.

„Co je Falkovi?“ (Falko je náš pes).

„Nic.“ (Co zas má?)

„Jí?“ 

„Jasně.“

„Normálně jí a je v pohodě?“ (Nepřehání to?)

„Jasně, koupila jsem konzervičky a mlaská.“

„Takže ho krmíš?“ (Teď mě urazil!)

„Samozřejmě.“

„Tak proč hrabe koš? To má asi hlad!“

Odtud ten severní vítr fouká! Jemu je úplně jedno, jestli netrpím já, zajímá ho jenom pes? Takže mně napíše jenom dvě pitomý SMS, ale kvůli psovi platí drahý rooming? Počkej, až se vrátíš!

Být babičkou je žůžo

Když se žena stane matkou, dostane se její život do vyššího levelu. Bojí se, aby to přežila bez zbytečné ztráty bodů, cítí tíhu odpovědnosti za sebe i za děti. Když se jí to povede, může postoupit.  

Když se žena stane babičkou, otevřou se jí další netušené možnosti. Může se stát prakticky kýmkoli a čímkoli, co v životě chtěla vyzkoušet, ale nebylo jí dopřáno. Já si ráda plním sny a tak jsem si letos vzala týdenní dovolenou a vyrazila za vnukem. Chvilku mi to trvalo, brzy jsem však pochopila, ve kterém světě se nacházím. V závěru už jsem to sfoukla úplně v pohodě a dokonce přišla i na způsob, jak u toho ležet.

Náš malý se hrozně rád fotí, účastní se hovorů po telefonu, jedním prstem ovládá skype (na rozdíl ode mne ho bez problémů zapne i vypne), na tabletu spolehlivě najde písničky i pohádky a nejradši má prohlížení fotek. Fotky miluje od malička, samozřejmě nejradši ty své a tak se hned první den zhostil role hostitele a rozhodl se ukázat mi fotografie z dovolené. Jeho máma přisedla, on otáčel a podával svůj výklad. Neopomněl dodat, že je tam kuk (rozuměj kluk) a většinou nějaká další osoba. Pak se ve výkladu poněkud zasekl: „A kdo je tam s tebou, Kryštůfku.“

„Máma,“ šibalsky se zasmál a upadl na záda na sedací soupravu.

Na další fotce byl s tátou. „A tady?“ vyzvídám jako divá, ale on znovu řekl „máma“ i se stejným pohybem. Tím byl jeho výklad u konce. Na každé další fotce už byla „máma“ a následoval pád, i když tam stály stromy nebo motorka. No, nic, prostě se vloudila malá chybička. V dítěti je plno energie, která se musí vybít.

Snažila jsem se vybíjet jeho energii, co to šlo. Bohužel dva dny propršelo a tak jsem mu aspoň nakukala, že je na nebi „baba“, kterou si představil jinak než černý mrak a každému o ní říkal. Sledovat babu na nebi nám zabralo spoustu času, svou roli hrála i při usínání, protože to bylo další strašidlo. Nakonec jsem zvolila vysvětlení, že baba do domu nechodí, že jenom nosí déšť, ale klukům neubližuje. Trochu to zabralo.

Poslední den byl krásný, slunečný, mohli jsme tedy vyrazit na zahrádku a vybíjet energii tam. Naštěstí ještě část dne prospí, tak jsem si načerpala zásobu u kávy na pohodlném křesle.

„Babi, budeme střílet bubáky a čerty! Neboj, já tě nachráním (ještě neumí „z“) a tak jsem doplňovala vodu do vodní pistolky a nechala se zachraňovat.

„Babi, budeme si kopat.“ Na tohle jsem zvyklá od bráchy, musela jsem stát v bráně, chytat míč a kopat mu ho zpátky. Jenomže to mi bylo o 45 let a asi 70 kg méně, to se mi to kopalo. Přemáhám se, kopu, kopu, kopu, ….. a už nemůžu a tak ulehám na zahradní houpačku a předstírám smrt.

„Babi, to to je?“

„Jsem pirát a to je loď.“

„Ty si pivát?“

„Jo.“

„Já jsem taky pivát. Houpej, houpej honě …“

Houpu a křičím: „ Pozor, piráte, hlavně nespadni do moře!!!!!!!!“

„Už sem panul.“

„Tak tě musím vylovit….“ Křičím, aby mě slyšela celá vesnice, jde přece o život, moře strašně bouří a topí se mi posádka. Naštěstí se to podařilo a zas je zpátky na lodi.

„Zachraňuju, zachraňuju …“ Dělám všelijaké pohyby, aby nevznikly pochyby.

„Uf sem nachráněnej.“

„Tak mi nespadni do moře. Chyť radši nějakou rybuuuuu.“ Pořád trochu křičím, povely jsou povely a moře hrozně hučí.

„Mám vybu!“

„Tak jí uvař a dej mi taky kousek.“

Míchá ručičkou nějaké nic na houpačce a pak mi dává kousek do pusy.

„Vylov další, hlavně nepadej do moře, ať tě nemusím zachraňovat!“

Rybolov zachránil mně. Chytal jednu rybu za druhou, vařil a krmil mě rybou, co svět neviděl, a já mohla chvíli chytat lelky. Jako piráti jsme misi, myslím, splnili. Jako babičce se mi splnil zase jeden sen, jednak jsem si chvilku schrupla a zažila taky plavbu s pirátem, i když v mých dívčích snech byla původně lehce erotická.

Anglický král nedorazil

Dva roky jsem prodávala pizzu na Staroměstském náměstí a pozorovala lidičky. Byly to šťastné dva roky. Večer jsem usínala s lehkou hlavou, ráno s ní zase vstávala, žila si v pravidelných intervalech dlouhých a krátkých týdnů a nepřemýšlela dopředu. Jen abych měla dost pizzy a úsměvu. S tím úsměvem to byla docela hračka. Někdy to bylo horší s pizzou. Ta se musela objednat, zamíchat, upéct a prodat. A taky řádně zúčtovat a proplatit. Úsměv byl hned a zadarmo, důvod se většinou našel. 

Před dveřmi našeho bistra, které byly celý den dokořán, stával stánek se sklem a u něj hezký mladý prodavač. Prodával tam celé dny a díval se na davy proudící pro mou pizzu a tak se někdy rozhodl ty lidi zastavit. Stačilo mezi otevřené dveře nalepit jednu dvoukorunu. Hned jako by se stal zázrak. Davy chodily dál, ale někteří se mi začali hned mezi dveřmi klanět. Jiní se začali rozhlížet jako by byli ve střehu a někdo se jen s pochopením pousmál. Sledovala jsem to za pultem a posílala za to své úsměvy. V tomto směru neexistovaly národnostní rozdíly. Snad jen Italové nesbírali drobné. Ostatní se pak rozdělili na ty, co se neváhali ohnout, na ty, co se opatrně rozhlíželi a na ty co se smáli. A za dvě koruny bylo všem hned jasno.

 

Vánoční dárek

Před několika lety si manžel vymyslel, že koupí rodičům k Vánocům pejska.

Nevím, čím to je, ale můj manžel je vždycky strůjcem nějaké pitomosti. Jednou si vymyslel, že koupí rodičům pejska, aby se měli o co starat a měli nový smysl života. Za tím účelem vybral krásného čivavu, malého chundeláče, který byl k odběru týden před Vánoci. Dokud byl u své maminky, jezdili jsme se na něj dívat a moc se těšili, až nastane den D. Nastal týden před Štědrým dnem, když přijel manžel domů se štěňátkem. Bylo nádherné. Vypadalo jako malý medvídek. Ale náš pejsek, jinak úplně klidný mazlíček, najednou znejistěl. Cítil konkurenci a nečekaně vystartoval proti vetřelci. 

Tak začala první starost – sblížit oba pejsky, abychom ten týden přežili. Po hodině a půl už manžel začal šílet, že rodičům zavolá, aby si přijeli pro dárek dříve. Ale nakonec to dobře dopadlo, náš pejsek přestal útočit a ten malý spokojeně spal. První noc jsme přežili. Ráno, jako by se nic nestalo, dostal náš pejsek do misky krmení a než jsme stačili nasypat i štěňátku, přivedl ho ke své misce, aby se najedl. Bylo to dojemné. Stali se z nich kamarádi a ten týden jsme si opravdu užili. Skoro jsme se ani nechtěli smířit s myšlenkou, že ty dva oddělíme. Ale zakázali jsme si truchlit, štěňátko byl vánoční dárek a tak jsme pečlivě připravili scénář jeho předání v představách, jakou tím způsobíme rodičům radost. 

Na Štědrý den rodiče přijeli dříve než obvykle. Snažili jsme se chovat jako by nic. Štěňátko jsme umístili v dětském pokojíčku, vybavili mašlí, hračkami, vodou a novinami a rychle jsme uklidili poslední stopy. Náš pejsek musel mezi nás. Naštěstí držel basu a nic neprozradil. Věnoval se hostům a pak v klidu přihlížel štědrovečerní večeři. Jen my jsme slyšeli, jak štěňátko v pokojíčku sténá. Občas jsme se u něj nenápadně střídali a těšili se, až ta muka konečně skončí. Ten večer u nás koledy hrály opravdu hlasitě. Večeři jsme zhltli a těšili se na uvolnění u stromečku. Jen maminka pobídla tatínka, když váhal, zda si má přidat rybu: „Jen si dej. Nepospíchej. Už tu žádný malý děti nejsou.“ A tak si tchán přidal a my po sobě koukali a modlili se, aby už měl dost. Občas jsem odběhla koledu zesílit.

Když jsme se konečně přesunuli ke stromečku, dcera nevydržela a odběhla pro ten živý dárek. Přinesla chomáček chlupů obalený červenou mašlí, který se v teple její náruče ani nepohnul. Rozhodla se ho předat babičce. Ta vyloudila podivný úsměv: „Je, co to je, to je hezký,“ chystala se převzít plyšáčka. Tu se pejsek pohnul a ona ztuhla. Z kuchyně přišel i dědeček a nevěřícně se po nás rozhlédl. „To si děláte srandu, že jo?“ A my jsme najednou přestali mít radost, že je Štědrý den. Na to manžel odpověděl: „Neděláme, to je pro vás.“ Tchánovi se podlomila kolena a šel se raději posadit. Dobrou hodinu nepromluvil, i když pejsek byl nádherný a ihned se k budoucí paničce přitulil. O jeho skoropáníčka se pokoušel infarkt. Radost z dárku neměli a chvilku jim trvalo, než se s tou myšlenkou smířili. Dnes je to jejich „klučíček“, kterého by asi nedali, ale znovu bych takový zážitek riskovat nechtěla.

Babičkový

Nedávno jsem četla zajímavý článek o babičkách. Prý už nějak vymřely. Prý jsou dnes samá plastika a odbarvené, nenosí zástěru a nepečou dobré buchty jako kdysi. Nestarají se o pohodu svých vnoučat, chodí radši po nákupech, hlídají všechny slevy v parfumeriích, prý už s nimi není taková legrace, jako bývala dřív a hlavně vnoučata někdy ani neví, že mají nějakou babičku.

Inu, něco na tom je. Když se sebekriticky zamyslím, asi taky nejsem ta úplně správná babička. Brouzdám po internetu a preferuji zdravější stravu, už se ale snažím o nápravu, přestávám se malovat, odložila jsem podpatky, každou chvíli masíruji ztuhlé svaly a bolavé kosti, abych ukázala, že mám správný „babičkový“ věk a ty koláče a buchty jsem taky nezapomněla, akorát pořád honím tu tajli, tak si je nemohu dopřávat. S tím počkám, až vnouček vyroste. Ale aby bylo jasno, na všem pracuji.

Měla bych si asi koupit zástěru, babičky v džínách nejsou to pravé. Namísto lakovaných nehtů bych se měla prsty více rýpat v hlíně, aby působily trochu ukoptěně a upracovaně. Nemluvě o nějakých mozolech. Moje současné dlaně svědčí o tom, že pořádnou práci neviděly a zatímco ty správné babičky pořád pracují, já s nimi mrskám po klávesnici. Měla bych jít víc do sebe, možná by to spravila nějaká hezká trvalá ondulace a ještě dalších pár kilo nadváhy.

Být správnou babičkou ovšem není jenom tak. Kromě vzhledu musí prokázat řadu dalších dovedností. Musí se třeba umět usmát, zašklebit, dělat, že nic nevidí a pak zase nacházet, přidržet a hodit, všechno v pravý čas, to aby člověk měl úplnou maturitu! A ke všemu je třeba znát i tajnou řeč. Každé vnouče má totiž tu svoji, žádný universální slovník neexistuje. Ale kdo to umí, ten se dozví všelijaké věci dobré pro život.

Víte třeba, co je to drrrn drrrn? Traktor. Musím sebekriticky přiznat, že to zatím neumím správně vyslovit. Kam se hrabe anglické „the“.

A co je to drrn drrn? Auto! Odlišit tyto dvě věci je docela fuška.

Taky už vím, že nejlepší obrana je útok. A když jde máma s plenami, tak útěk: „Hají!“

„Tam je …“ to je zaklínadlo skoro na všechno. Tam toho je, že je těžké strefit správnou věc.

Už se mi ale povedl majstrštyk. Za máminými zády jsem na mrňouska vyplazovala jazyk a pak jakoby nic. Smál se, spiklenec, pořád čekal na to vypláznutí, až se máma zeptala: „Co dělala babička?“ Bez skurpulí mě napráskal a vyplázl jazýček. Tohle bylo poučení, že mám do babičkové dokonalosti ještě daleko. Musím ho zasvětit, co je tajemství!

Léto ještě nekončí

„Jednou Teplice,“ povídám pokladní na hlavním nádraží a už se dívám, z jakého nástupiště vyjíždíme. Cestování vlakem je pohodlnější, než autobus. Třetí nástupiště, druhá kolej. Tak jo, vyčurat až ve vlaku, stíhám jen tak tak.

Konečně sedím ve správném rychlíku a vyndavám z batohu tablet. Takhle pohodlně jsem jela snad naposledy na střední škole. Jedny džíny na sobě, v batohu náhradní tepláky, nebylo myslitelné vzít si na sebe něco jiného, než texasky. Měly hodně vzpomínek a podle toho vypadaly, to tentokrát mám pohodlné kraťasy, volné tričko a divím se, jak je možné, že se mi všechno do batohu vtěsnalo. Kamarádka je v lázních, jedu za ní, budu spát na přistýlce, jako zamlada, bez luxusu a komfortu, dopřeji si jen polopenzi a masáž s perlivou vanou. No a taky bazén s termální vodou a termální koupel, takovou rychlovku pro dobití baterek a zase domů. Teď mám ale všechno před sebou a těším se.

„Vítej doma,“ halasí kamarádka, když konečně dorazím, přistýlka je připravená a kamarádka zabydlená. Vlastně už je to dávno, co jsme spolu poprvé vyzkoušely lázně a od té doby si je dopřáváme, kdykoli to jde. Já jezdím na relax, kamarádka na léčení. Někdy jí to trochu závidím, snad bych si měla také aspoň jednou léčebný pobyt vyžebrat, mít pár dní nemá zas takové účinky. Druhý den vidím, jaká je to řehole, ty lázně. Ráno ji nevzbudí ani rána z děla, jak je utahaná, snídani pravidelně nestíhá a pak odchází na pět procedur a vrací se po obědě zhruba v půl druhé.

„Kam dnes vyrazíme?“ Ozývám se poté trochu natěšená, ale naše výlety se omezují na nedaleké atrakce nebo obchodní dům. Výběr zhruba stejný, vlastně o dost menší, než v Praze, ale mám čas se podívat. Nejhezčí posezení je stejně u fontány.

„Dneska je na terase Císařských lázní diskotéka.“

Obracím oči v sloup a začíná mi třes. Moje panická fóbie z diskoték …

„Nekaz si lázně, klidně jdi, ale já nepůjdu, jsem dnes unavená!“

„To vydržíš, venku je tak hezky, přece nebudeš doma!“

Nekompromisně poslechnu, nakonec je to vedle, kdyby něco, zbaběle uteču. Tohle jsem nikdy nepřekonala. V tanečních mi to nevadilo, tam to bylo organizované, zvládla jsem i aerobic, ale potit se tělo na tělo a předstírat taneční pohyby někde na veřejnosti, brrrr. Tohle mám tedy po tátovi, takové věci se dědí. Nesnáším tanec!

Přicházíme na terasu, kde je obsazeno. Číšníci ochotně přinesou židle a vyhoví naší objednávce, přinesou šampáňo a mojito. Popíjíme, posloucháme známé melodie. Nedalo mi to a nahlas zpívám. V tom řevu stejně nikdo neslyší, neovládnu to. Za zády zurčí fontána, vepředu diskžokej, před ním pár odvážných párů, i jedna sólistka.

Číšník dolévá: „Tohle je bezvadná tanečnice. Brzy jí bude pětaosmdesát let, živila se tím, ta nám tady každý rok v létě předvádí takové kreace, to se jen tak nevidí. Pokaždé přijde krásně oblečená, jinou sukni, doplňky a ty její pohyby ….“

Naše pohledy se otočí zvědavě na parket. Výrazně štíhlá, elegantní dáma v kolové sukni, světlé halence, hladký účes se po stranách zvedá, nevědět, kolik je jí let, hádala bych nejvýš pětašedesát. V tom vedru úctyhodný výkon, přesné pohyby, žádný ostych, čistá radost ze života.

„Tleskáme dámě v modré sukni!!!!“ Diskžokej vyzývá k výraznějšímu tanečku a přidá vhodnou píseň: "Svět mi radosti chystá a v kramflecích jsem si jistá,......když se načančám, když se načančám, když se načančám......“ Dámy se točí jak na promenádě, následuje malá módní přehlídka a já řvu na celé kolo s Heidi Janků.

Vracíme se. Já napřed, kamarádka o pár kroků za mnou. Vyhlédl si ji místní nápadník, vlastně je to cizinec, prý majitel cestovky. Pozval nás na noční výlet, ale my jsme protentokrát odmítly. Jednak nejsme už zrovna načančané, jednak není náš typ. A taky jsme na techtle mechtle ještě mladé, není kam spěchat. Musíme šetřit energií. Do pětaosmdesátky daleko a pozítří bude další taneček...

Další den odjíždím a opouštím kamarádku uprostřed tvrdého odpoledního spánku. Je vedro, mám žízeň, zastavím se na kafe a posedím na nádraží. Vlastně to není ještě tak dávno, kdy jsem se ráda toulala s báglem a kytarou jen tak, bez peněz, byl v tom kus odvahy a svobody. Je krásné sedět si jen tak na nádraží, nechat volně plynout čas a řešit jenom to, co je teď na dosah. Možná bych mohla být tulákem, co by mi vlastně chybělo?

Co vlastně? Nájem? Nezaplacené složenky? Cesty do práce a domů? Televize? Nekonečné čekání na dovolenou? Jasně, holka, to je tvůj životní styl, tak nemudruj a koukej nastoupit, jede se domů.

 

Moudrý člověk žije

Kdo netrpí nostalgií, ať nečte, je to vzpomínka na jednoho velkého člověka. Velkého nejen v poměru naší výšky, ale hlavně s ohledem na jeho moudrost, kterou nám zlehka předával. Kdo tenkrát pochopil, ten si poučení vzal. Kdo ne, jeho škoda. K přežití to poselství nutné nebylo. Ale vzbuzuje respekt... 

Abych se přiznala, zpočátku jsem ho moc nemusela. Byl to náš středoškolský profesor. Docela pohledný muž, měl drobné vady řeči a přednášel můj neoblíbený předmět. Zeměpis. Ty mapy mi nikdy nešly. A tak jsem jeho hodiny spíš trávila, než užívala. Přesto na něj vzpomínám, protože jeho životní postoj byl pozitivní a dal mi zkušenost, že mít pochopení pro slabost druhého je cosi navíc. Cosi božského. 

Ve třídě nás studovalo víc než čtyřicet. Z toho byli pouze čtyři kluci. V našem dívčím kolektivu byli hýčkanou menšinou a snad z důvodu vzájemného škádlení říkali kluci s oblibou, že ve třídě jsou tři kluci a Karel. Byla to taková hra, která nějak zůstala. Karel to přijímal s pochopením a tím měl naše uznání.  I náš pan profesor nenápadně přistoupil na tuto hru a zatímco ostatní chlapce oslovoval většinou příjmením, Karla nazýval jménem. Tak to bylo, už to tak zůstane. Doufám, že tím Karel netrpěl, brali jsme to spíš s humorem. Samo o sobě to není tak významné, přesto to připomínám, z důvodu souvislostí s tím, jak chci demonstrovat nadhled pana profesora.

Byl totiž zarytý Sparťan. A to bylo právě možná důvodem odlišování, Karel se totiž snad jediný ke sportu nevyjadřoval. Ostatní kluci byli také Sparťani. A kdykoli hrála Sparta, následující den vešel pan profesor do třídy se slovy: „Včera hrála Sparta, takže pánové jsou ze zkoušení omluveni.“ Pak se obrátil na pány a zeptal se: „Co říkáte fotbalu, dívali jste se?“ Zpravidla se mu dostalo kladné odpovědi. Načež následovalo: „A Karel se také díval?“ Karel se jen pousmál a pokýval. Pan profesor vzal notes a začal důsledně zkoušet dívky. Budiž mu polehčující okolností, že v tomhle rozdíly mezi muži nedělal. Mimochodem, kdyby to četl Karel, stýská se nám!  

Za zaznamenání stojí ještě jeden moment, vlastně jeden den, kdy se plně projevila moudrost pana profesora. Stalo se, že náš spolužák se stal v průběhu čtvrtého ročníku tatínkem. První hodinu následujícího dne měl právě tento pan profesor. Když dělal do třídní knihy docházku, hlásili jsme nepřítomné. Mezi nimi i novopečeného otce, se zprávou o té šťastné události. Pan profesor pokýval hlavou, zapsal nepřítomné a jeho jméno vynechal. Všichni ostatní pak v průběhu dne udělali totéž. Zřejmě měli respekt k jeho osobě nebo jsme měli výsostné štěstí na kantory. Tomu říkám moudrost. Projevit lidskost, když to někdo potřebuje a nečekat za to vděk. Při občasné indispozici nemít potřebu přidělávat jedinci další problémy. Není to sice správné a nemělo by to být zneužívaným pravidlem, ale občas se snad svět nezboří.

Naše tajná řeč

Malá historka o našem dorozumívání v dobách (ne)dávno minulých.

Nevím, do jaké míry nám to zůstalo, ale v dřívějších dobách jsme bývali mistry v komunikaci beze slov. Je to něco, co se možná už přežívá, ale mám pocit, že právě v tom je kus takového toho klasického českého humoru, kdy něco jiného říkáme a něco jiného tím myslíme (nyní třeba Evropě to osladíme) a to se hodně praktikovalo i dříve. Možná ještě víc.

V naší rodině to bylo stejné a někdy nastávaly horké chvilky, protože každý si občas pustil pusu na špacír před dětmi. Tatínkové, dědečkové a vůbec mužské pohlaví si v tomto „kažení“ dětí doslova libovalo. Ani náš tatínek nebyl jiný. A protože miluje syrečky, občas mi nadiktoval, že by si dal k večeři „Leninovy prsty“. Pak se zpravidla otočil na naši malou dcerku a dodal: „Tohle nesmíš nikde říkat, nebo by nás zavřeli!“ Malá koukala a nějak si to v té hlavince přebírala po svém.

Jednou se stalo, že jí vyzvedával ze školky a rozhodl se koupit si večeři sám. V obchodě byla menší fronta. Dcerka netrpělivě poskakovala, povídala a pak se mu z ruky vytrhla, předběhla frontu, aby se podívala, jestli nečekají zbytečně. Zavolala na tátu a před všemi mu ukazovala: „Tatí, maj je!“ a přitom rukama naznačovala pohyb, jako by si sekerou sekala prstíky.

Léto ve městě

Když jsem byla školou povinná, těšila jsem se, jako ostatní děti, samozřejmě na léto. Možná dodnes si vybavím, které prázdniny jsem kde strávila, protože na tyhle vzpomínky se nezapomíná. Většinu z nich jsem spolu se sestrou trávila u babičky z tátovy strany.

Byla to úžasná ženská, která uměla každý den povýšit na jedinečný zážitek. Dokud žil děda, sehnala vždycky nějaký pobyt mimo město. Všichni jsme se těšili na červenec, až si vezme pravidelnou dovolenou a budeme všichni spolu. My neměli žádné letní sídlo, babička měla spoustu známých, co ochotně vypomohli, ale pak babička ovdověla a v jejím životě nastala totální změna. To, na co s dědou celý život čekali a nevyšlo jim to, se stalo. Dostala byt v novostavbě na Zahradním Městě.

Byla to garsonka o 30 m2, což nám se sestrou vůbec nevadilo. Pomocí různých přepažení, křesel a sedaček, se celý měnil podle potřeby našich her. Každá z nás si udělala svůj kout na druhém konci pokoje, abychom měly důvod se navzájem navštěvovat. V koutech bylo kompletní zařízení kuchyně, abychom mohly míchat různé kašičky pro svoje panenky, které tam měly pokojíčky i své kočárky. Když bylo potřeba změnit pokoj na ordinaci lékaře nebo supermarket, využily jsme k tomu koupelnu. Tam se paní doktorka mohla krásně zabydlet a předsíň s lavicí, coby čekárna, nádherně vyhovovala. Když se ozvalo „Další, prosím“, znělo to jako doopravdy.

Nemusím jistě dodávat, že to všechno předpokládalo vlastnictví mnoha vybavení, které jsme se sestrou musely mít všechno dvakrát, abychom se nehádaly. A to nám babička opatrovala v omezených prostorách na úkor svého úložného prostoru. Trpělivě snášela všechny naše hry, i když to občas znamenalo překážkový běh přes vlastní pokoj. Přes den se proto raději uklidila do kuchyně, místnosti tak 2 x 3 m, kde kouzlila svoje dobroty a koláče. Občas se s námi zapojila do hry, ale většinou nás organizovala jenom, když chtěla vyprat nebo jsme se hádaly. Některé dny vymyslela jinou zábavu, třeba jsme vyrazily na přehradu v Hostivaři, koupání jsme měly všechny tři moc rády, do hry jsme přibraly i sousedky a jely taky na výlet. Nuda to nikdy nebyla.

Každý večer se pak její garsonka proměnila v jednu velkou ložnici, když jsme rozložily válendu a ustlaly peřinami přes den větranými v okně desátého patra. Obloha posypaná hvězdami odkryla výhled z okna na kus osvětlené Prahy, z ticha se ozývalo jen syčení autobusu a televize nabídla něco z letního menu, například Chalupáře, koncert Karla Gotta nebo jiné zpěváky. A my si připadaly jako v luxusním hotelu na nejkrásnějším místě na světě.

PS: Vlastně až po uveřejnění mi došlo, že by dnes babička měla 96 narozeniny.

Karel Gott - Stokrát chválím čas

Když třešně zrály

Nedávno uplynulo další výročí naší svatby a tak je dnešní blog ohlédnutím za dobou, kdy jsme se rozhodli strávit líbánky.

V době sňatku sice někteří odjížděli k moři, ale my o tom tenkrát ani nesnili. Vrcholem našeho štěstí bylo, že jsme spolu, máme se kam přestěhovat, i když to nebylo ideální bydlení. Většina snů byla nesplnitelná a tak jsme svůj život brali jako fakt, který je daný. Vlastně ani nebylo kam na líbánky jet, ale nedlouho po svatbě přišlo od tety pozvání na chatu do Třebáně. Byli jsme za něj vděčni a začátkem prázdnin vyrazili.

Přivítala nás manželova babička: „To je dobře, právě dozrávají v sadu třešně, tak si dejte bublaninu.“ Chata byla sice veliká, s obýváčkem, kuchyní a podkrovní ložnicí, zato byla plná obyvatel. Babička, dědeček, teta, strýc a jejich malá dcerka. Dostali jsme malý pokojík pro hosty vedle dílny a těšili se na pobyt. Naše dny měly být plné různých aktivit, ale to jsme tenkrát ještě nevěděli.

Babička byla nenápadná hodná žena, děda tichý Moravák, aspoň se mi to zatím tak zdálo.

„Dědo, v sadě je plno třešní, vem Tomáše a tady máte kýble.“

Třešně mám ráda, bylo nás tam dost, ale pořád mi nedocházelo, proč dostali ty kýble. Až pak, až mnohem později, když babička začala vyndavat zavařovací sklenice. Postavila je kolem pumpy na stolek a vyskládala nejméně tři řady. Mezitím nás zaúkolovala, abychom stihli včas uvařit oběd a vyprat v lavoru denní prádlo. V té době už tam teta nebyla, zůstali se strýcem jen na víkend, zbylo nás jen pět. Já, babička s vnučkou a naši manželé. Ti konali všechno podle babiččiných příkazů, nosili ovoce, vodu, zatopili v kamnech, starali se o dřevo a zahradu, já mezitím stihla uvařit polévku i vyprat prádlo a pak se uvolnily ruce na zavařování.

Je jasné, že když se ženská provdá, chce příbuzným manžela ukázat, jaké udělal terno, a tak jsem se chopila cukru a vody, odměřovala přesně podle pokynů, víčkovala a potom se pekla v kuchyni u sporáku, kam bylo třeba přikládat. Takové zavařování je důležitá věc a my ho dělali pro celé široké příbuzenstvo (asi 4 rodiny), všechny špajzy totiž na zimu musely být plné. Zpracování třešní zabralo pár dní, děda za občasného brblání trhal a postupně s mým manželem navštívili všechny okolní sady.

„Dědku, nemel, co to pořád meleš?“ Babička podávala kyblíky a koše a rozdávala úkoly. Postupně jsme zpracovali letní jablka do sklenice na štrůdl, lesní plody, višně na bublaninu, došlo i na založení domácí griotky, která zrála na sluníčku, pak byly na řadě jahody z tetiny zahrádky, zvlášť dobré v kynutém těstě se strouhaným tvarohem, přišlo i období meruněk a když se blížila okurková sezóna, naštěstí nám líbánky už skončily a odjeli jsme domů obtěžkáni kompoty a marmeládami i mnoha cennými poznatky do budoucna

Hodně poučné byly zejména tyto zkušenosti: Babička nebyla tak nenápadná žena, jak to na první pohled vypadalo. Když ženská něco od muže chce, tak musí vydat přesné pokyny a pak trvat na dokonalém provedení. Přiloží-li oba ruku k dílu, tak je jim přáno a dílo se podaří. Jeden nezmůže nic. Ať si brblá, to mu stejně na věci nic nezmění.

Manžel brblání samozřejmě od dědečka odkoukal a jelikož ho děda zřejmě tajně poučil, brblá dokonce víc. Dříve mě to štvalo, ale nyní, shodně s jeho babičkou, odpovídám stručně: „Dědku, zase meleš!“ Oba staříci jsou na pravdě Boží a my na ně rádi vzpomínáme.

Vítej v hotelu California

To ráno začalo poněkud jinak. Máma nás nechtěla pustit a tak se naši kamarádi domluvili a přinesli jí do postele orchidej. Po takovém útoku jí nezbylo, než kapitulovat a tak nás nakonec na ten vandr pustila.

Se ségrou jsme byli samý kamarád a k tomu obě tak trochu toulavé duše. Dobrodružství se nám líbilo, chtěly jsme vyzkoušet nepoznané. Když kluci navrhli, že pojedou na čundr tam, kam dojede vlak a nebudou řešit směr, tak jsme chtěly jet s nimi. Nakonec jsme zůstali čtyři – já, sestra, Pepa a Jožin. Přemluvit mámu nebylo jednoduché, sbalily jsme si tajně a pak čekaly, jestli se to povede. Svolila, ale musela hodně trpět. Dostaly jsme na cestu chleba, řízky a zavařené okurky. Peněz moc nebylo, jenom co zbylo z obědů a brigád, stačily tak na vlak a večeři. Peníze jsme tenkrát neřešili, pivo stálo dvě kačky, rohlík 30 haléřů, za padesát byl pořádný mejdan.

Vlak, tuším, že z Krče, to bylo naše oblíbené nádraží, vyrazil k severu někam na Mělník a jakmile cuknul, Pepa zavelel vyndat svačinu. Měl tak trochu žravou nemoc, což se časem hodně projevilo na jeho postavě. Tradovalo se o něm, že sní všechno, co uvidí. Vybalily jsme řízky a okurky a začaly hody. Pepa nezklamal a na víkend zbyly jen polévky v pytlíku a chleba. No, co, někde nakoupíme.

Konečně konečná – Žernoseky. Vylezli jsme z vlaku a šli rovnou za nosem. Nohy nás nesly slunnou rovinou někam k ramenu Labe. Široko daleko nikdo, pustina, jen pole a louky, až se v dálce zjevil rybář na loďce, kterého jsme se odvážili zeptat. Prozradil, kde se dá půjčit loďka i kde se nachází hospoda a pak nás pozval večer na pivo. Domluvili jsme si místo srazu a šli pro loďku. Jako místo ubytování pod širákem jsme si vybrali jeden z ostrůvků, kam se dalo dostat jenom na lodi.

Za půjčení jsme nechali dost peněz, ale víkend se zdál hodně romantický. Počasí nám přálo, na ostrově nebyl vůbec stín, měli jsme jenom tři spacáky, pár sirek a kytaru. Představa usínání za svitu měsíce, šplouchání vody, cvrkotu cvrčků, nebe plného hvězd, se zdála být super. Tenkrát jsme o pobytu na ostrově snili, jenomže moře daleko. Tady to vypadalo krásně, jako u moře. Den uběhl a my se těšili na večer, až zase uvidíme civilizaci. Prý je tam v hospodě krásně.

Náš nový kamarád měl asi dva metráky, ale na své lodi přijel přesně. My se se svou malou vypůjčenou lodičkou přesunuli k němu a pak jsme dopluli k hostinci. Poručil všem pivo a Jožka vyrazil k nedalekému jukeboxu. Vybral píseň HOTEL CALIFORNIA a ta pak večerem zazněla ještě mnohokrát. „Chci, aby si holky do smrti dnešní večer pamatovaly a až zazní tahle píseň, vždycky si na nás vzpomněly.“ My zatím seděli a pili objednané pivo.

Pivo se mi hned zdálo být trochu podivné, ale nikdo nic neříkal. Protože se ségrou nejsme zrovna pijanky, počkaly jsme, až kluci dopijí svoje pivo ke dnu a pak to s nimi vyměnily. Pepa ochutnal a znejistěl. Oba to vypili a pak se objednalo další. Scénka se znovu opakovala, řeč plynula, Eagles vyhrávali a na obloze vyšly hvězdy s měsícem. Když nás to přestalo bavit, projevily jsme přání jet zpátky. Dvoumetrákový domorodec nás zase odvezl a při přestupu na naši loďku to vážně chvíli vypadalo, že skončíme za svitu měsíce všichni v tom Labi.

„Pepo, nezdá se ti, že to holek pivo bylo trochu divný?“ Po dalším rozboru jsme identifikovali příčinu. Zřejmě si náš nový kamarád chtěl zašpásovat, do piva pro mě a ségru nechal nalít vodku a kluci dostali normální. Nevím, co tím sledoval, jisté je jen to, že kluci byli na mol a my se ségrou v pohodě. Takže jsme se o ně musely postarat, ale to jsme hravě zvládly. Noc za svitu měsíce nebyla tak romantická, jak jsme si slibovali. Komáři štípali a k ránu byla hrozná zima. Tři spacáky se ukázaly nedostačující, ale nakonec zase vyšlo slunce a byla obvyklá pohoda.

Druhý den jsme zůstali už bez zásob, jen s polívkami z pytlíku, v krabičce poslední tři sirky a všichni jsme měli ukrutný hlad. Snažili jsme se rozdělat oheň ze suché trávy, nabrali z řeky vodu do kotlíku, žádné PET lahve a těšili se na trochu teplého jídla. Oheň ne a ne chytit, až se asi nahoře někdo slitoval a poslední sirkou jsme ho zapálili. Polévku jsme uvařili, ukojili hlad a pak jsme začali plánovat návrat. Když jsme obrátili všechny kapsy, tak jsme zjistili, že na vlak zpátky nemáme. „No, co, pojedeme stopem,“ Jožin rozhodl a tak nám nezbylo nic jiného. Vypůjčenou lodičku jsme vrátili a vydali se k prašné silnici.

Stopovat není nic moc. Já to často nezkoušela, ale s klukama se nemohlo nic stát, tak jsem poslušně stála u silnice a mávala. Řidiči ochotu zrovna neprojevovali, což nebylo divu, protože jsme byli celkem čtyři. Nakonec nás ale někdo nabral a posunul aspoň o kousek dál. Ve čtyřech jsme měli větší štěstí, ve dvou se nám nedařilo. Stopování bylo nekonečné, s přibývajícím odpolednem začala stoupat nervozita, abychom se dostali domů včas, protože máma si vyhradila nejpozdější hodinu příjezdu a slib mamince byl svatý. Napříště bychom měli utrum.

Sestra s Jožinem přijeli o něco dříve, nás s Pepou dovezl trabant do Prahy asi v půl desáté. Bylo to až po slíbeném termínu návratu. Když se máma dozvěděla od sestry, jaká byla zpáteční cesta a neměla jasno, kde jsem já, začala se třást. Na zúčtování pak počkala, až budeme kompletní. Jožinova slova už jí nepřesvědčila a když jsem se ukázala ve dveřích, tak z ní všechno spadlo. Jakmile kluci odešli, gejzír jejího vzteku dostal konkrétní podobu a začala nás mlátit hlava nehlava. Ještě, že rány musela dělit dvěma, každá z nás dostala jen půl. Ale my se ségrou jsme byly dávno uvyklé.

Výsledkem jejího výbuchu byla na stehnech pořádná jelita, ale jsou dávno zahojená a už nebolí. Když jsem sundala džíny, vypadla mi z kapsy padesátikoruna, která by bývala stačila na zpáteční cestu všem. Dobrodružství skončilo, aby se v krátké době vymyslelo další a tak mi na tento víkend zbyla jenom krásná vzpomínka. Když slyším hrát HOTEL CALIFORNIA, vidím nebe plné hvězd, zahradní restauraci a v ní starý jukebox.