Manželské stereotypy

Tak jsem včera „chca nechca“ rozpoutala vášnivou manželskou diskusi. Ani jsem to neměla v úmyslu, ale stalo se.

Začalo to nevinně. Jdu si nechat napsat svoje léky do ordinace lékaře, a když mi to sestra připravovala, přišel doktor. Aby bylo jasno, naše sestra je zároveň doktorova manželka, což sice někteří nevědí, ale ani jim do toho nic není, faktem je, že sestra je i lékařka a tak svému muži panu doktorovi ulevuje s psaním receptů. Dříve tam byl sám a někdy jsme si povídali, teď už tolik nepovídáme, ale zase je to rychlejší.

„Tak co, pojedete letos do Chorvatska?“ Ptám se, protože vím, že pan doktor má Chorvatsko rád a tohle máme společné. Vím, že máme společné i nemoci a tak mám někdy pocit, jako by nás něco spojovalo. Je to chlap přibližně v mém věku. Čekám, co odpoví, ale nestihl.

„Bože můj, už zase pojedeme! Jak já to nenávidím. Představte si to, patnáct let pořád na stejný místo!“ Moje pozornost se přesunula na ženu a začala jsem litovat své otázky.

„Hvar je krásnej …“ zasní se pan doktor.

„Na Hvar! Zase ta šílená cesta do Splitu! Když už tam konečně dojedeme, tak se nezvedne ani pro ty pitomý lístky na trajekt! Zase budu řídit celou dobu a ještě poslouchat: zastav mi na jídlo, uděláme si pauzu….!“

Začalo se to ve mně svírat. Začala jsem mít pocit, jako kdybychom s panem doktorem měli společného mnohem víc. Jako bych zároveň slyšela svého manžela.

„Ale dyť ty lístky kupuju …“ řekl už skoro zbytečně, pochopila jsem, v jakém se nachází stavu. Tohle nemělo řešení. Stejné debaty jsem vedla se svým mužem do doby, než se osvobodil a já si našla na dovolenou jinou partičku.

„Asi máte radši dovolenou v zimě, ne?“ obracím se na sestru a přišlo další dějství: „Nikdo nemůže pochopit, jaké to je, když dvacet let musím jezdit přesně na ty hory, co vybere on a nikam jinam!“

Debata se stočila dál a já pomalu začala chápat, že nemohu přispět ničím pozitivním. Dva, co jsou spolu celé dny v práci i doma, si už nemohou říci nic nového.

Odcházela jsem s pocitem, že jsou chvíle, kdy je lepší mlčet a bylo mi obou trochu líto. Byla jsem vděčná za svou práci, kde mám jiné zážitky než manžel, i když v podstatě nevýznamné, i za to, že ho vidím jenom chvilku ráno a chvilku večer, ale když se potkáme, můžeme si vyměnit své obyčejné zážitky. I já vím, jaké to je, vidět se každý den a mít se plné zuby.

Změna je život a nemusí být až tak zásadní.

Anglický král nedorazil

Dva roky jsem prodávala pizzu na Staroměstském náměstí a pozorovala lidičky. Byly to šťastné dva roky. Večer jsem usínala s lehkou hlavou, ráno s ní zase vstávala, žila si v pravidelných intervalech dlouhých a krátkých týdnů a nepřemýšlela dopředu. Jen abych měla dost pizzy a úsměvu. S tím úsměvem to byla docela hračka. Někdy to bylo horší s pizzou. Ta se musela objednat, zamíchat, upéct a prodat. A taky řádně zúčtovat a proplatit. Úsměv byl hned a zadarmo, důvod se většinou našel. 

Před dveřmi našeho bistra, které byly celý den dokořán, stával stánek se sklem a u něj hezký mladý prodavač. Prodával tam celé dny a díval se na davy proudící pro mou pizzu a tak se někdy rozhodl ty lidi zastavit. Stačilo mezi otevřené dveře nalepit jednu dvoukorunu. Hned jako by se stal zázrak. Davy chodily dál, ale někteří se mi začali hned mezi dveřmi klanět. Jiní se začali rozhlížet jako by byli ve střehu a někdo se jen s pochopením pousmál. Sledovala jsem to za pultem a posílala za to své úsměvy. V tomto směru neexistovaly národnostní rozdíly. Snad jen Italové nesbírali drobné. Ostatní se pak rozdělili na ty, co se neváhali ohnout, na ty, co se opatrně rozhlíželi a na ty co se smáli. A za dvě koruny bylo všem hned jasno.

 

Sex ve třech

Místo děje: ložnice nebo pohovka v obýváku, podle momentální chuti.

Aktéři: Ona, on, pes  (On, on, pes; ona, ona, pes – podle momentální chuti). 

Atmosféra: podle momentální chuti buď: 1) pološero, svítící lampa, hořící svíce, dusno jak v aréně, vášnivé objetí anebo 2) denní světlo, zvukovou kulisu tvoří zprávy, okolí vykazuje stopy po milostném zápase. 

Scéna: Ona a on se nachází v nejlepším. Konkrétní vyobrazení těl podle momentální chuti. Oba jsou téměř na vrcholu Everestu. 

Odněkud přibíhá pes. Přináší hračku. Nic. Zkusí jí dát blíž. Nic. Chvíli zůstává civět, pak se přidá a rozhodne se oblažit pána. 

„Nech toho!“

„Čeho?........ Ty nechceš?“

„Ale ne ty, on.“

„A co dělá?“

„Olizuje mi zadek.“

„Tak mu to zakaž!“

„A co asi tak dělám?“  

Scéna pokračuje.... Everest na dosah.

„Tak hergot necháš toho?“

„Ježíš, co zas máš?“

„Ale ne ty, on!“

Jídlo, to je zážitek

Pro mne je jídlo zážitek a když se jako zážitek prodává i na slevových portálech, mělo by to být něco výjimečného. Jídlo může být výjimečný zážitek – kladný nebo záporný.

V restauracích obědvám docela často a snažím se vybírat ty, co znám, protože jsem velký kritik na jídlo. Můj kolega se jednou ptal, jestli jsem vůbec někdy spokojená. Ano, jsem. Když dostanu na stůl to, co mohu podle nabídky očekávat, v uvedeném množství a za přiměřenou cenu. V jídle nechci nacházet něco, co tam nemá být, popřípadě co se k němu nehodí a nemluvím o ingrediencích, které jsou připálené, ačkoli jídlo je nepropečené.

Nedávno jsem se zastavila v jedné pizzerii - je to spíš takové větší bistro, kde dělají pizzy, pár druhů pokrmů z těstovin, nějaký ten salát a kupodivu měli v nabídce tři druhy polévek. Upřímně mě to překvapilo, měli rajčatovou, houbovou a špenátovou. Podle odhadu nemohou mít takový obrat, aby tady prodali tři uvařené polévky, ale zvědavost mi nedovolila si neobjednat. Dala jsem si špenátovou a k tomu lasagne.

Výsledek? Špenátová polévka byla ohřátá smetana, trochu osolená a smíchaná s nějakými zelenými kousky. Odhaduji, že tam bylo rozmraženo pár zmrazených porcí nebo trochu konzervy a celé ohřáté někde v mikrovlnce. Očekávala jsem špenátový krém (asi bych to na místě kuchaře projela mixérem a doplnila krutonky), ale tohle si fakt na nic nehrálo. Holt špenátová … Houbová byla asi podobná, jen místo špenátu tam dali žampiony z konzervy.

U lasagní bych očekávala, že budou propečené a spojené masovým ragú, popřípadě doplněné sýrem. V Itálii jsem je jedla krásně nadýchané, u nás v Česku už i připálené, ale nikdy jsem nedostala lasagne s tak syrovou chutí jednotlivých surovin a připečenými plackami nikoli na povrchu, ale uvnitř. Fakt jsem marně pátrala, co to černé uvnitř vlastně mělo být? Suma sumárum to s limonádou stálo skoro dvě stě, po ragú ani mase tam nebylo památky, mám-li ten zážitek hodnotit stupnicí jako ve škole, jasná pětka. Snad bych přidala plusko za docela dobrou domácí limonádu a sympatickou servírku.

Špenátová polévka

Lasagne

Poprvé hlídací babičkou

Velké věci se stávají úplně samozřejmě a my je ani nevnímáme. Jenom je přijímáme a ani nás nenapadne, že se jedná o velkou věc.  

Na něco si musíme zvykat a nebo hledat zapomenutou rutinu. Jsou chvíle, které se nedají zopakovat a i když se stane podobná, nikdy nebude stejná. Ke všemu poprvé je poprvé a tak jsem čekala, co to bude znamenat, až maminka (má dcera) vyrazí na první flám a nechá nám vnoučka na hlídání i večer.

Malý to vůbec neřešil, na to, že odchází maminka kamsi pryč je asi zvyklý. Příležitost užít si odpoledne jen s babičkou a dědou zažil, stejně jako my dva, poprvé. Pokývali jsme hlavami nad posledními rozkazy a jakmile zaklaply dveře, tak jsme si začali dělat všechno po svém. Byly tři hodiny, proč se nudit? Šli jsme prozkoumat obchoďák...

Tam vám bylo věcí! Všechno dostalo jiný význam, obyčejné věci, které nikdo ani nevnímá, když je míjí, stály na každém rohu, najednou mi došlo, kolik zábavy mám nedaleko bydliště a že stačí navštívit Zverimex a nemusím ani do zoologické. Asi bychom tam vydrželi do večera, kdyby se dědečkovi nechtělo už domů. Je to odpadlík, večer teprve začínal a on byl bez energie, jenomže je to mužský vzor a tak mrňousek dělá všechno, co chce on.

Přestože se nerad koupe, jakmile byla napuštěná vana pro dědu, chtěl tam taky. Po vaně nezbylo, než mu dát pyžamo a hned se mu zapnul tajný radar. „Neci pinkat!“

„Neboj, ještě nepůjdeme spinkat, napapáme se, jo?“

Jídlo samozřejmě odmítal, stejně jako pití, ale tajně ukusoval rohlík s dědečkem. K čemu byla moje snaha o tu nejlepší pomazánku, když se nacpal eidamem? Všude svítila pomyslná blikající světýlka, čidla od čehokoli, co by zavánělo spinkáním. Vzdala jsem to. Jakékoli zavedené usínací rituály zaváněly spinkáním a to urputně odmítal. Písničky vypínal, pohádky číst nechtěl, když se konečně zklidnil v postýlce, vymyslel jinou zábavu v jiné části bytu, aby mohl z té postýlky ven. Když přišel čas, kdy obvykle usíná, chtěl zas někam utíkat a tak jsem trochu pohrozila vařečkou.

Musela jsem ulehnout, aby viděl, že jsem unavená, on mi však pořád podával důkazy o tom, že spinkat nebude. Šla jsem na to od lesa, vzala svůj tablet a pustila mu krtečka. Zklidnil se, zaujal polohu vsedě a chvílemi hlídal, zda je všechno, jak má být. Pohledem přejel pejska, peřinu i mně, která jsem dělala, že spím. Pak se znovu soustředil na dudlíka a na pohádky. Pomalu se propadal a propadal, aby se zase znovu narovnal, zkontroloval stav a koukal dál. Instinktivně jsem cítila, jak se mu spánek lepí na víčka, jenomže čekal na mámu, začala mu chybět.

Stýskání, to je ten pocit, co byl v tu chvíli s námi v posteli. Když jsem zvedla ruku, abych ho pohladila po hlavičce, pošimrala mu čelo, pročísla mu vlasy a konejšila ho, nebylo tam jenom jeho stýskání. V té chvíli jsem byla znovu malá holčička, která cítila, jak jí rukou jezdí po hlavě babička a dělá to tak dlouho, dokud neusne. Věděla jsem, že nesmím přestat, že se nesmím pohnout, aby bylo všechno, jak má být a když to ještě třikrát zkontroloval, sám od sebe položil hlavičku na polštář a za pár minut sám usnul.

To je ta velká věc, o které píši v perexu. 

Vánoční dárek

Před několika lety si manžel vymyslel, že koupí rodičům k Vánocům pejska.

Nevím, čím to je, ale můj manžel je vždycky strůjcem nějaké pitomosti. Jednou si vymyslel, že koupí rodičům pejska, aby se měli o co starat a měli nový smysl života. Za tím účelem vybral krásného čivavu, malého chundeláče, který byl k odběru týden před Vánoci. Dokud byl u své maminky, jezdili jsme se na něj dívat a moc se těšili, až nastane den D. Nastal týden před Štědrým dnem, když přijel manžel domů se štěňátkem. Bylo nádherné. Vypadalo jako malý medvídek. Ale náš pejsek, jinak úplně klidný mazlíček, najednou znejistěl. Cítil konkurenci a nečekaně vystartoval proti vetřelci. 

Tak začala první starost – sblížit oba pejsky, abychom ten týden přežili. Po hodině a půl už manžel začal šílet, že rodičům zavolá, aby si přijeli pro dárek dříve. Ale nakonec to dobře dopadlo, náš pejsek přestal útočit a ten malý spokojeně spal. První noc jsme přežili. Ráno, jako by se nic nestalo, dostal náš pejsek do misky krmení a než jsme stačili nasypat i štěňátku, přivedl ho ke své misce, aby se najedl. Bylo to dojemné. Stali se z nich kamarádi a ten týden jsme si opravdu užili. Skoro jsme se ani nechtěli smířit s myšlenkou, že ty dva oddělíme. Ale zakázali jsme si truchlit, štěňátko byl vánoční dárek a tak jsme pečlivě připravili scénář jeho předání v představách, jakou tím způsobíme rodičům radost. 

Na Štědrý den rodiče přijeli dříve než obvykle. Snažili jsme se chovat jako by nic. Štěňátko jsme umístili v dětském pokojíčku, vybavili mašlí, hračkami, vodou a novinami a rychle jsme uklidili poslední stopy. Náš pejsek musel mezi nás. Naštěstí držel basu a nic neprozradil. Věnoval se hostům a pak v klidu přihlížel štědrovečerní večeři. Jen my jsme slyšeli, jak štěňátko v pokojíčku sténá. Občas jsme se u něj nenápadně střídali a těšili se, až ta muka konečně skončí. Ten večer u nás koledy hrály opravdu hlasitě. Večeři jsme zhltli a těšili se na uvolnění u stromečku. Jen maminka pobídla tatínka, když váhal, zda si má přidat rybu: „Jen si dej. Nepospíchej. Už tu žádný malý děti nejsou.“ A tak si tchán přidal a my po sobě koukali a modlili se, aby už měl dost. Občas jsem odběhla koledu zesílit.

Když jsme se konečně přesunuli ke stromečku, dcera nevydržela a odběhla pro ten živý dárek. Přinesla chomáček chlupů obalený červenou mašlí, který se v teple její náruče ani nepohnul. Rozhodla se ho předat babičce. Ta vyloudila podivný úsměv: „Je, co to je, to je hezký,“ chystala se převzít plyšáčka. Tu se pejsek pohnul a ona ztuhla. Z kuchyně přišel i dědeček a nevěřícně se po nás rozhlédl. „To si děláte srandu, že jo?“ A my jsme najednou přestali mít radost, že je Štědrý den. Na to manžel odpověděl: „Neděláme, to je pro vás.“ Tchánovi se podlomila kolena a šel se raději posadit. Dobrou hodinu nepromluvil, i když pejsek byl nádherný a ihned se k budoucí paničce přitulil. O jeho skoropáníčka se pokoušel infarkt. Radost z dárku neměli a chvilku jim trvalo, než se s tou myšlenkou smířili. Dnes je to jejich „klučíček“, kterého by asi nedali, ale znovu bych takový zážitek riskovat nechtěla.

Okurková sezóna

„Babi a proč se létu říká okurková sezóna?“ zeptá se jednou vnuk, tak abych měla do zásoby odpověď. To bylo tak...

V dobách, kdy byla mlha tak hustá, že se dala krájet a nikdo skrz ni neviděl, kdy padal sníh přesně na ten palouk, kde se dalo sáňkovat a když mrzlo moc, tak byly vyhlášeny uhelné prázdniny, kdy jsme celé léto trávili uprostřed lesa na samotě a nemuseli ani zamykat chalupu, v době, kdy jsme strávili každou víkendovou noc pečením špekáčků a nevěděli, co je to gril, kdy jsme chodili do lesa na dřevo a naoko se báli hajného, když stejně všechno bylo všech, trhali maliny a ostružiny bez obav, klidně před zraky kolemjdoucích, kdy jsme trhali borůvky přímo do pusy a sbírali klacky na táborák, nebylo v obchodě kromě základních potravin, brambor, mléka, tvarohu, mouky a chleba skoro nic.

Tenkrát jsme si nakoupili brambory a chleba a vyrazili do lesa, kde se skoro celé léto našlo pár hub na bramboračku. Babička našlehala vajíčka s cukrem a polila jimi nasbírané maliny, z borůvek umotala borůvkové knedlíky a polila je normálně rozpuštěným máslem. O škodlivosti cukru se nic nepsalo a nikoho to netrápilo, tak se nám dělaly boule za ušima a dali jsme si nášup.

Děda ořezal větve v okolí chaty bez povolení, takže nám na místo před chatou konečně dopadalo slunce, když bylo horko, babička vyndala z kůlny staré vaničky a nanosila vodu ze studánky. Pramen z lesa jsme pili celé léto a nikdy nás nenapadlo udělat rozbor vody, když nám po něm nic nebylo. Káva i čaj měly výbornou chuť, na čerstvém vzduchu vyhládlo, po koupeli se hodil sladký koláč.

Léto se vyznačovalo zvláštním znamením, v nabídce zeleniny se objevily okurky. A když jsme vyrazili s dědou do hospody na oběd, v nabídce byl, kromě obvyklého řízku, také okurkový salát. Neměl takovou chuť, jako okurkový salát mojí mámy nebo babičky, které uměly všechno nejlíp a při přípravě salátu měly svoje postupy. Nejprve se musela okurka nastrouhat a posolit, aby pustila šťávu, pak se přidal cukr a když byla mísa plná šťávy, přidal se ocet přesně podle chuti. Babička navrch nasypala pepř pro lepší trávení, ale já měla radši bez pepře. Dneska už se v restauraci vidí okurkový salát málo, takový ten obyčejný v misce za pár korun. Jíme jiné saláty, v každé roční době, ale už to po okurkách nevoní.

Tenkrát babička opekla řízky pěkně na sádle s máslem, dvakrát obalované a k nim nové brambory a mísu salátu. V průběhu léta jsme pak zavařovali plno lahví okurek na zimu do sladkokyselého nálevu, ale ty se směly jíst až po dlouhé době. Okurková vůně byla všudypřítomná, takže jsem nemohla odolat a uplácela sourozence, aby mi dali svůj salát. Tenkrát jsme neznali internet, nesledovali média, nemuseli se smažit v horku ve městě, mohli jsme jenom ležet na louce a poslouchat cvrčky, nosit celé léto jedny kalhoty a cvičky do roztrhání. To bývaly časy! Ani ty okurky už nechutnají jako dřív.

Slunce nebo mrak

Obloha se pořád chvílemi zatahuje a chvílemi ukazuje slunce. Jako by se nemohla rozmyslet, jestli bude hezky nebo ošklivo. Nevím, jak vy, i když je neděle, brala bych nějakou kapku, aby se mi pořádně zalila zahrádka.

Na rozdíl od minulého víkendu, kdy jsem se necítila dobře a ulehla díky rýmě až do poloviny týdne, si tento docela užívám. Začalo to tím, že v pátek volala mamina. Nevím, jak to zvládla, protože s jejím telefonem bych vytočení nezvládla ani já, ale najednou se ozvala: „Kde jsi, já tě pořád čekám!“

Čeká pořád. Čas jí splývá, navíc špatná krátkodobá paměť pracuje a maže, co se dá. S maminkou se dá hezky povídat, dá se s ní zažít spousta legrace, někdy je na zabití, ale její vnímání reality se zastavilo před čtyřmi lety před CMP. Celou dobu přesně ví, kolik má na účtě a snad o půlnoci se strefí do čísla, které tam měla před čtyřmi lety. Když jsem se jí včera zeptala, jak dlouho je její vnučka vdaná, řekla, že dva roky, přitom od svatby, kde předvedla mistrovský cukrářský výkon, uplynulo šest let. Mamka pořád čeká na to, že jí přinesu cigára. Ty jsou nyní středobodem jejího života v domově seniorů, našla si na kouření dva společníky a od té doby nechce ani ovoce. Ach jo! Připadám si jako pašerák, který donese požadované a zase může jít.

„Neseš?“ Přivítala mě a když jsem přikývla, pokračovala: „A dáš mě na vozík?“

Ostatní bylo jako dřív. Musela jsem zařídit, aby ji asistent dal na vozík, jenomže tomu předcházelo přebalování, oblékání, stejně to bylo s její spolubydlící, takže jsem se postavila na terásku, abych nekoukala a nepřekážela. Namísto jedné mamky jako bych měla dvě. Její společnice je stejný ročník, postižená o dva roky déle.

„Jednou jsem byla na návštěvě a zničehonic mi upadla cigareta,“ začíná své vyprávění o své příhodě. „Tak jsem ji zase vzala a holky najednou koukaly, tak se ptám, co je, jestli mám něco na obličeji, dcera nic neříká a rovnou zavolala sanitku.“

V duchu si říkám, že měla štěstí v neštěstí, kdyby se jí to stalo doma, možná by tady ani nebyla. My jsme, shodou podivných náhod, maminu našli moc pozdě na to, aby neměla trvalé následky, ale vlastně je na tom o něco lépe než její sousedka. Naštěstí má funkční pravačku.

Za chvíli ty moje „báby“, jak jim s láskou říkám, přivezli za mnou na terasu a obě už halekaly: „Latté!“

„Já vám ho donesu,“ povídá sestřička, ale na to se už ozývám.

„Ne, nemusíte, já jim ho dneska donesu, koupím si taky.“

Tyhle chvíle, kdy ty moje „báby“ sedí na terase a těší se na své kafičko, totiž miluji. Sednu si tam s nimi a drbeme všechno, co by je mohlo zajímat, pijeme tu curyfyndu, ony si k tomu vykouří svoje hřebíčky do rakve, bez kterých už by jejich život ztratil poslední smysl a pak se zase položí na postel a koukají na televizi.

Když jdu k výtahu pro kávu, potkám sestřičku. Vidím, jak se na mě usmívá. Přišlo mi to podivné, ale pak se vidím v zrcadle a tam je ten přiblblý výraz, který nemůžeme ovládnout, takový ten úsměv, co se objeví ve chvíli spokojenosti. Už chápu, nakazila se, znovu se na ni usměju, protože mi pomohla a pořád pomáhá.

 ---

Když vídám stařenky a stařečky a chodím do domova důchodců, povídáme si. Těžce postižení na konci své cesty někdy nemají moc důvodů žít. Někteří bez obalu řeknou, že by chtěli euthanasii, protože nevidí nic pozitivního. Na druhou stranu i s těžkým postižením se živě zajímají o dění a mají svůj smysl pro humor. Některé chvíle s nimi jsou těžké, jiné je bohatě vyváží. Někdy, když zabrousím do diskusí a přečtu radikální názory na to, jak řešit podobné věci, abychom na ně nedopláceli, je mi smutno. Většina seniorů a postižených taky přispěla, jednou si role všichni vyměníme. Najdou se samozřejmě postižení, kteří přispívat nemohli, přesto by měli mít právo tady být. Jejich cena totiž není o potřebách a kompenzačních pomůckách, nedá se vyčíslit mzdovým tarifem personálu a nájmem v sociálním zařízení. Péče o ně nám umožňuje být lepší a pomáhat při jejich utrpení. Pokud někomu není jasné, o čem píši, měl by zvážit návštěvu podobného zařízení.

Naše tajná řeč

Malá historka o našem dorozumívání v dobách (ne)dávno minulých.

Nevím, do jaké míry nám to zůstalo, ale v dřívějších dobách jsme bývali mistry v komunikaci beze slov. Je to něco, co se možná už přežívá, ale mám pocit, že právě v tom je kus takového toho klasického českého humoru, kdy něco jiného říkáme a něco jiného tím myslíme (nyní třeba Evropě to osladíme) a to se hodně praktikovalo i dříve. Možná ještě víc.

V naší rodině to bylo stejné a někdy nastávaly horké chvilky, protože každý si občas pustil pusu na špacír před dětmi. Tatínkové, dědečkové a vůbec mužské pohlaví si v tomto „kažení“ dětí doslova libovalo. Ani náš tatínek nebyl jiný. A protože miluje syrečky, občas mi nadiktoval, že by si dal k večeři „Leninovy prsty“. Pak se zpravidla otočil na naši malou dcerku a dodal: „Tohle nesmíš nikde říkat, nebo by nás zavřeli!“ Malá koukala a nějak si to v té hlavince přebírala po svém.

Jednou se stalo, že jí vyzvedával ze školky a rozhodl se koupit si večeři sám. V obchodě byla menší fronta. Dcerka netrpělivě poskakovala, povídala a pak se mu z ruky vytrhla, předběhla frontu, aby se podívala, jestli nečekají zbytečně. Zavolala na tátu a před všemi mu ukazovala: „Tatí, maj je!“ a přitom rukama naznačovala pohyb, jako by si sekerou sekala prstíky.

Recept na šťastné manželství

Každé třetí manželství v Evropě se rozvádí. A ve většině případů přichází podnět ze strany ženy.

Tak nějak začínal článek, který jsem včera přečetla v jednom časopise. Byl poměrně pozitivní a obsahoval vskutku pár dobrých rad, které by mohly vztah učinit dlouhodobým a šťastným. Až při zamyšlení mi došlo, že by rady mohly fungovat skoro stoprocentně, ale chtěly by trochu upřesnit. 

„Zapomeňte na minulost – jen ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit, bude s partnerem šťastný.“ Potvrzuji. Minulost nemá cenu řešit v zájmu společné budoucnosti. Ale minulost je všechno, co minulo. Bez ohledu na dobu, kdy to minulo. Minulost je i minulá hodina. Takže pokud při ní dostalo vaše ego od svého protějšku nějakou facku, zapomeňte na to. Jedině tak se dočkáte blažené budoucnosti. 

„Pěstujte si své zájmy. Rozdílné potřeby a touhy jsou obohacením lásky. Dělají vztah napínavým a zabezpečuji, že je člověk pro partnera zajímavou osobností.“ Jistě. Vím o tom své. Máme doma hodně rozdílné zájmy. Já pletu, vařím a tak, zatímco manžela zajímají všechna hejblata na dálkové ovládání, či doplňování adrenalinu na motorkách, čtyřkolkách a podobných nesmyslech. Nic proti tomu, rozhodně je zajímavou osobností. I vztah je o mnoho napínavější, když si nevezme mobil, navleče se do kůže a pro jistotu ani neřekne, kam jede a kdy se vrátí. Ale je to jen o zvyk. Až se vrátí, bude to už minulost a nastane zase rodinná pohoda. 

„Naučte se pořádně hádat“ je dobrá rada, pokud máte s kým. Ale pro uvolnění můžete řvát klidně do zdi. Článek radí nezasypávat manžela výčitkami a jejich sdělování stěně má stejný efekt, takže to mohu podepsat. 

„Posilujte rituály“ – s tím bez výhrad souhlasím. Děláme to každý rok na Štědrý den. Povečeříme, posedíme a pak jde manžel na noční směnu jako obvykle. Není nad zaběhlé jistoty. 

Závěr článku uvádí, že američtí a němečtí odborníci došli k závěru, že všechny spokojené manžele spojoval speciální způsob, jak jeden s druhým zacházeli. Mohli se na sebe obrátit s důvěrou s problémy, vyslechnout se, být si věrni a dopřát si kamarády. Vědci považují za důležité, že na partnera není možné pořád nadávat, ale je potřeba ho akceptovat, jaký je.  

Zlatá slova. Umět si naslouchat, být si věrně jeden druhému vzájemnou oporou a brát partnera takového, jaký je, i s jeho špatnými stránkami, je přece normální. Aspoň já tak chápu smysl manželství. Jen jsem měla potřebu některé rady upřesnit, aby tomu zejména ženy dobře rozuměly. Nemohu ale vyloučit, že se rady mohou osvědčit i mužům. K tomu se ale nemohu vyjádřit z vlastní zkušenosti.    

No vida, zase špatně!

I kdybych chtěla aspoň jednou zapadnout do průměru, zase se mi to nevede. Pokud se týká výběru toho pravého, jsem na tom poněkud špatně.

Dozvěděla jsem se, že než najdu pravého muže pro život, měla bych zažít asi toto: 

• Líbání s 22 muži – nevím, co se přesně myslí pojmem „líbání“, ale polibky s muži nepočítám. Někoho políbím při pozdravu na tvář, někoho možná zdravím na ústa či na bradu, ale zda jich bylo dvaadvacet, to opravdu nevím.
• 6x sex na jednu noc – na rozdíl od líbání mám v sexu na jednu noc docela jasno. Tohle je úplně vedle! Na noc mi máma pobyt venku nepovolila a dnes bývám zásadně v noci doma. Sex přes den se neřeší, takže jsem úplně vedle. Sex na jednu noc a navíc šestkrát, to mám teda co dohánět!
• 4x podvedená -  tohle nemohu vyloučit. Možná mě v životě podvedl už víckrát a až na to přijdu, udělám scénu hodnou Thálie. Ale zatím musím krotit herecké vášně a vážně pochybuji o tom, jestli to mám doopravdy zjišťovat. Nač dráždit hada bosou nohou?
• 5x zlomené srdce – kdyby jenom pětkrát! Co já už viděla zlomených srdcí! A kolikrát se mi skoro lámalo, když jsem si zpětně uvědomila, o co všechno přicházím? No, ale někdy si věci rozmyslíme až příliš brzy, možná.
• 4 dlouhodobé vztahy – myslím, že to bude akorát. Kromě manželství mám už třetího čtyřnohého miláčka a jsou to vztahy jedna radost. Jeden mohl být i delší, ale všechno se nepovede přesně tak, jak bychom si vysnili.
• 6 příšerných rande – tohle mám taky za sebou, ačkoli, míra příšernosti je subjektivní věc. Jistě jich bylo víc.
• Dáte kopačky pěti chlapům – tohle mě ještě nenapadlo a to je brácha fotbalový nadšenec! Nevíte, kde mají nějaké levnější? Chci zapadat do průměru aspoň v něčem a když to spraví patery kopačky, tak je pomoc nadosah.

 A jak jste na tom se zážitky vy?

Jedné horké červencové noci (letní povídka)

„Tak co? Pojedeme v sobotu za holkama, slíbili jsme to!“

„Pojedeme, sejdeme se ráno na nádraží, po deváté. Tak na peróně, jo?“

Letní cesty jsou nejkrásnější vlakem, ubíhá si krajinou, neomezuje a poskytne společnost i tiché soukromí. Věra s Petrem zvolili tiché kupé, i když k sobě vůbec nepatřili, ani soukromí cíleně nevyhledávali. Petr se těšil na svou Ivanu a Věra na obě kamarádky, které byly na pobytu v dětském táboře. Vymyslely si brigádu v kuchyni někde uprostřed lesů východních Čech.

Jakpak se asi mají, pomyslela si Věra a poočku pozorovala Petra, je celkem hezký. Nebyl to vysloveně krasavec, působil napůl dojmem rebela v džínách a s dlouhými vlasy. Pracoval u počítačů v odlehlé ulici, v kanceláři ve středu města, byl snad technik nebo programátor. Hezky se s ním povídalo, oba měli společné známé a mezi kamarádkami nikdo neměl jasno, ke komu Petr doopravdy patří. Myšlenky na něj smazala a raději si brnkla do strun.

„Víš, co se dělo ve Francii v 18. století v noci z třináctého na čtrnáctého července?“ přerušil její hru a vytrhl z meditace. „Nevím, co vlastně?“

„Tenkrát tam dobyli Bastilu, vážně jsi to nevěděla?“

Nevěděla to a tak se usmála: „Copak asi bude dobyto dneska v noci, co?“ Zpátky se ponořila do sebe a přemýšlela, jestli hodlá Petr dobýt jednu z jejích kamarádek. O tom, že by dobyl právě ji, nepřemýšlela, věděla, že se těší na Ivanu a brala to jako fakt.

Vlak zastavil nedaleko lesa, kde holky popsaly místo příjezdu a další kroky směřovaly mimo civilizaci. Stanový tábor byl plný dětí na prahu puberty, které měly právě uloženo nasbírat v okolí borůvky. Holky byly k ruce starému kuchaři. Ten uplatnil autoritu a vydal denním rozkazem sběr borůvek, takže Olga na děti někde v lese dohlížela. Petra a Věru přivítala jenom Ivana: „Řeknu vám novinu. Olina o to přišla ...“ Významně nadzvihla obočí a sdělila tu bombu způsobem, za který by se v dnešní době nestyděl ani bulvár.

Každá senzační zpráva je dobrá, vyplní bubliny prázdnoty, jenomže Olga nebyla žádná celebrita. V dívčím kolektivu ale už byla jednou z posledních, co ještě neměly sex. Po téhle zprávě Věra zůstala stát jako opařená a čekala, až se někde objeví se svým novým zázrakem. Petr si očividně oddychl, že Ivanu nic podobného nepotkalo a mohl si dělat ještě naděje, že nemá konkurenci a bude jejím dalším vyvoleným.

Ivana oba příchozí uvedla do jídelny, ukázala svůj stan, lesní kuchyni a pak se pomalu začaly vracet děti zpátky z lesa. Mezi nimi Olga s klučíkem, který sotva dosáhl plnoletosti. Věra zalapala po dechu a nemohla uvěřit, že právě on byl tím šťastným prvním, který dobyl její klín. Oba na sebe koukali tak zamilovaně, hubení jak vyskákaní chocholouši, spolu objevili kouzlo prvního sexu a od té chvíle se pak pravidelně ztráceli spolu v okolním lese, aby je ostatní účastníci tábora neviděli.

„No, tak povídejte, jak se tady máte?“ Věra začala vyzvídat a pak vzala Olgu trochu stranou, aby se podrobně dozvěděla, jak to bylo doopravdy a jaký to byl zážitek. Trochu Olině záviděla, sama měla sice spoustu kamarádů, někdy to mezi nimi možná i jiskřilo, ale zatím se neodvážila překročit ten pomyslný práh a s někým to doopravdy vyzkoušet. Začínalo ji mrzet, že bude možná poslední, která do čtvrtého ročníku střední školy vstoupí jako panna, ale přála holkám dobrodružství a nechala to být.

Olgy nápadník byl tramp, který se v okolí tábora náhodou usadil, byli tam celkem tři a jeden z nich se zakoukal do lesní víly v zástěře. Příjemný, jemný, pořád blízko ní, oba ze sebe nespouštěli oči, drželi se za ruku. Byli tak nažhavení, že každou chvíli zmizeli někde za stromem, jen před přípravou večeře musela Olga do kuchyně motat borůvkové knedlíky. Borůvek bylo dost, děti se činily, kynutých koulí přibývalo, pak se musely zavařit a když byly uvařené, čekala už dlouhá fronta ešusů. Všude cinkaly hliníkové lžíce, máslo na pomaštění sotva stačilo, děti měly modré pusy a pořád korzovaly od okénka k jídelně, aby se zase vrátily zpátky pro nášup. Nakonec knedlíky nestačily a tak se krájel chleba, mazal pomazánkou, aby caparti nešli do postele hladoví a vydrželi celý večerní program u táboráku. V kuchyni začaly docházet zásoby, muselo se umýt nádobí a připravit něco k snídani. Táborníci se po večeři přesunuli na místo, kde byla připravena hranice dřeva k podpálení.

Večerní táborák má krásnou atmosféru, která se nedá běžně udělat. Předpokládá přípravu, spolupráci a v době konání pak vytváří souznění duší. Někdo přikládá, někdo baví ostatní, někdo zpívá, vypráví se vtipy, povídky, oheň praská a září do širokého okolí, je u něj krásně teplo a bezpečně. V takové nádherné atmosféře se někdy zrodí city, přátelství, uloží se krásné vzpomínky třeba pro maminku, jiné se vynoří a může se probudit i stesk, ale všechno špatné brzy přejde, protože tam jeden sedí vedle druhého a nikdo není sám. Pokud ovšem nechce být. Někdy se stává, že se dvojice na chvilku ztratí a pak je pro ně oheň milosrdný. Září široko daleko, praská, čoudí a hřeje, odvádí pozornost a přilehlá okolní tma s ním ve spolupráci skryje všechno, co nemá být k vidění.

Všichni seděli s dětmi u ohně, povídali, popíjeli, bavili se s ostatními. Olga se svým nápadníkem občas odběhli do tmy pro další zásoby, než se s uhasínajícím plamenem ztratili nakonec docela, pomáhali ukládat děti do stanů, ochotně hlídali a posluhovali a přitom je hřálo vědomí, že spolu budou nejen do konce ohně, ale i do konce tábora, takže to vypadalo na dlouho, ještě skoro celých sedm dní. Věra hrála na kytaru a s dětmi zpívala, Petr se snažil dobývat Ivanu, jenomže tahle Bastila byla nedobytná. Měla v hlavě asi jiný plán a tak se naplno věnovala zpívání. Nakonec s ubývajícím plamenem stoupla Petrovi do hlavy popíjená kořalka a citil se unavený, rozhodl se tedy odejít do stanu a počkat na Ivanu tam. Ona ho doprovodila a uložila, oproti očekávání se zase vrátila k ohni a přinesla další lahvinku vína.

Děti i dospělí se postupně rozprchli nocí, víla s lesním mužem skončili někde pod širákem v lese, Petr spal spokojeně ve stanu, vedoucí hlídali i spali a Ivana s Věrou řešily, co dál, protože byly právě rozezpívané a ještě se jim nechtělo jít spát. Jako azyl se nabídla jídelna: „Řekni, kde ty kytky jsou …..?“

„Co se s nima mohlo stát?“

„Ivano, Petr nemluví o ničem, než o tobě, ty za ním nepůjdeš?“

„Já vím, mám ho taky ráda a ani nechci, abych o něj přišla, ale já s ním prostě nic mít nemůžu. Je to kamarád a nic s tím nenadělám.“

Nemělo cenu to rozebírat, jsou věci mezi nebem a zemí, na které mozek nestačí. Láska je krásná, přátelství také nádherné. Toužíme po lásce i přátelích a někdy se dá těžko vyznat, kdo skončí v jaké škatulce, nejtěžší je to odhadnout u opačného pohlaví. Pohyb na hraně mezi přátelstvím a láskou svádí a dobíjí energií, slibuje zajímavé zážitky. Někdy může přinést zklamání z toho, že to očekávané rozuzlení nepřišlo, ale i malý flirtík může být hodně povznášející. Mezi Ivanou a Petrem ale nedošlo ani k flirtíku, mezi nimi bylo souznění spíš pramenící z toho, že Ivana hodně kluky přitahovala, zatímco Petr neměl moc příležitostí k seznámení. Teď ležel na její posteli, cítil vůni z jejího spacáku, ale víc z toho ten večer nezískal.

Holky vůbec nešly spát, do rána dopily v jídelně víno, řekly si víc, než stihly za minulý školní rok, přezpívaly zpěvník od začátku do konce a zpátky a čilé, jako by ani neprobděly noc, odešly ráno připravovat pro táborníky snídani. Těsně před jídlem přišla se svým trampem Olina a když viděla, že už tam ani není potřeba, šla pomáhat dětem, které vzbudil ranní budíček a omrknout situaci do stanu. Z výsledku mezi Petrem a Ivanou zůstala překvapená víc, než stihla sama překvapit svou láskyplnou zkušeností.

„Spíš?“ zeptala se Petra, ještě zachumlaného v pytli. Rozespale přikývl a zavřel obě oči.

„Spí,“ nahlásila výsledek a pak se otočila na Ivanu: „Jdi tam za ním, vypadá to pitomě.“

Ivana vydechla a statečně se vydala k jejich stanu. Chvíle, které tam strávila, vypadaly nekonečně, co si tam spolu řekli, nikdo nevěděl, ale pak vyšla docela uvolněná a mrkla. Za chvíli se na snídani dostavil i Petr, opuchlé oči a nebylo mu do řeči. K ničemu se nevracel, nic neřešil, asi se smířil s ním, že jsou jen kamarádi a vždycky to tak zůstane.

„Holky,“ vzpomněla si Věra: „víte, co se stalo ve staré Francii v 18. století uplynulé noci? O co, že to neuhodnete?“

„---“ Ivana kroutila hlavou, Olga mlčela a ostatní se nechytali.

„Padla Bastila, tak si to pamatujte, mohlo by se vám to v životě někdy hodit. Dnešní noc, bohužel, nic.“ Spiklenecky mrkla na Petra a pak se spolu vydali na nádraží.

Když nastoupili do vlaku, sedli si na lavici vedle sebe, kytara stála opřená o stěnu. Petr se přisunul blíž a pak se zeptal, jak vlastně všichni strávili tu uplynulou noc. Věra opřela nohy o protější sedačku a natáhla si záda. V kupé se sice větralo, ale probdělá předchozí noc začala padat těžce na víčka. Oba byli unaveni nejen bděním. Petr si rovnal myšlenky, překonával únavu, Věra si pro sebe přemýšlela.

Myslela na Olgu, na její nečekané zamilování, na získané sebevědomí i nepoznané zkušenosti, myslela na Ivanu, jak si je jistá a nikdy o ničem nepochybuje. Přemýšlela o lásce, jestli ji přepadne nečekaně a hezky, jestli se ta její objeví zničehonic, přilétne ve vzduchu lehce jako pápěří nebo se zrodí ztěžka a přijde pomalu a plíživě. Jestli ji překvapí znenadání, aniž by na ni dlouho čekala nebo bude vymodlená, vysněná a s nějakým odříkáním. Pak zavřela oči a na chvíli usnula. Jen lehce, pravidelný zvuk vlaku krásně uspával, koleje už slyšela jenom jako zdálky a pak chvíli měla krátký sen.

Cesta se přiblížila ke konci, zahoukání přerušilo spánek. Petr s ní zacloumal, aby se připravila k výstupu. Když se otočil a pomohl jí z vlaku, chytil ji za rameno: „Uvidíme se brzy?“ Nechápavě se na něj podívala a kývla. Pak se k ní shýbl a políbil na pusu. „Tak jo a stavíš se zase u mě v práci?“ Znovu kývla a okamžitě ji to rozhodilo. Začala přemýšlet, jestli je tohle to, co od cesty s ním očekávala a jestli chce podporovat jeho falešné naděje. Ještě si nestihla být jistá, jestli je vůbec na lásku připravená, nakonec se ale rozhodla to neřešit. Únava zpravidla není nejlepší rádce pro tak důležité rozhodování. Až zítra, ráno je moudřejší večera, pomyslela si a vykročila domů úplně opačným směrem.

Ten víkend nepřinesl nic významnějšího a tak si do deníčku zapsala datum 14. 7. 1789 - Dobytí Bastily. Mohlo by se to hodit u maturity. Zatím netušila, že právě tohle léto prožije nejvýznamnější chvíle života, které ovlivní celou její budoucnost. Ale to ji netrápilo a vůbec se tím nezabývala. Významné okamžiky se totiž v historii a někdy i v lásce odhalí až mnohem později a v době, kdy je prožíváme, o tom ani nevíme.

Když třešně zrály

Nedávno uplynulo další výročí naší svatby a tak je dnešní blog ohlédnutím za dobou, kdy jsme se rozhodli strávit líbánky.

V době sňatku sice někteří odjížděli k moři, ale my o tom tenkrát ani nesnili. Vrcholem našeho štěstí bylo, že jsme spolu, máme se kam přestěhovat, i když to nebylo ideální bydlení. Většina snů byla nesplnitelná a tak jsme svůj život brali jako fakt, který je daný. Vlastně ani nebylo kam na líbánky jet, ale nedlouho po svatbě přišlo od tety pozvání na chatu do Třebáně. Byli jsme za něj vděčni a začátkem prázdnin vyrazili.

Přivítala nás manželova babička: „To je dobře, právě dozrávají v sadu třešně, tak si dejte bublaninu.“ Chata byla sice veliká, s obýváčkem, kuchyní a podkrovní ložnicí, zato byla plná obyvatel. Babička, dědeček, teta, strýc a jejich malá dcerka. Dostali jsme malý pokojík pro hosty vedle dílny a těšili se na pobyt. Naše dny měly být plné různých aktivit, ale to jsme tenkrát ještě nevěděli.

Babička byla nenápadná hodná žena, děda tichý Moravák, aspoň se mi to zatím tak zdálo.

„Dědo, v sadě je plno třešní, vem Tomáše a tady máte kýble.“

Třešně mám ráda, bylo nás tam dost, ale pořád mi nedocházelo, proč dostali ty kýble. Až pak, až mnohem později, když babička začala vyndavat zavařovací sklenice. Postavila je kolem pumpy na stolek a vyskládala nejméně tři řady. Mezitím nás zaúkolovala, abychom stihli včas uvařit oběd a vyprat v lavoru denní prádlo. V té době už tam teta nebyla, zůstali se strýcem jen na víkend, zbylo nás jen pět. Já, babička s vnučkou a naši manželé. Ti konali všechno podle babiččiných příkazů, nosili ovoce, vodu, zatopili v kamnech, starali se o dřevo a zahradu, já mezitím stihla uvařit polévku i vyprat prádlo a pak se uvolnily ruce na zavařování.

Je jasné, že když se ženská provdá, chce příbuzným manžela ukázat, jaké udělal terno, a tak jsem se chopila cukru a vody, odměřovala přesně podle pokynů, víčkovala a potom se pekla v kuchyni u sporáku, kam bylo třeba přikládat. Takové zavařování je důležitá věc a my ho dělali pro celé široké příbuzenstvo (asi 4 rodiny), všechny špajzy totiž na zimu musely být plné. Zpracování třešní zabralo pár dní, děda za občasného brblání trhal a postupně s mým manželem navštívili všechny okolní sady.

„Dědku, nemel, co to pořád meleš?“ Babička podávala kyblíky a koše a rozdávala úkoly. Postupně jsme zpracovali letní jablka do sklenice na štrůdl, lesní plody, višně na bublaninu, došlo i na založení domácí griotky, která zrála na sluníčku, pak byly na řadě jahody z tetiny zahrádky, zvlášť dobré v kynutém těstě se strouhaným tvarohem, přišlo i období meruněk a když se blížila okurková sezóna, naštěstí nám líbánky už skončily a odjeli jsme domů obtěžkáni kompoty a marmeládami i mnoha cennými poznatky do budoucna

Hodně poučné byly zejména tyto zkušenosti: Babička nebyla tak nenápadná žena, jak to na první pohled vypadalo. Když ženská něco od muže chce, tak musí vydat přesné pokyny a pak trvat na dokonalém provedení. Přiloží-li oba ruku k dílu, tak je jim přáno a dílo se podaří. Jeden nezmůže nic. Ať si brblá, to mu stejně na věci nic nezmění.

Manžel brblání samozřejmě od dědečka odkoukal a jelikož ho děda zřejmě tajně poučil, brblá dokonce víc. Dříve mě to štvalo, ale nyní, shodně s jeho babičkou, odpovídám stručně: „Dědku, zase meleš!“ Oba staříci jsou na pravdě Boží a my na ně rádi vzpomínáme.

Ženská logika

Pořád jsem nechápala, proč se muži se ženami nikdy nedomluví, ale dneska mám, možná, konečně jasno. Konečně mi někdo vysvětlil, že chlap, co řekne NE, svoje NE myslí vážně.

Jak to bývá, tak si s kamarády a kamarádkami tlacháme o všem možném. Až se připojil jeden relativně krátce ženatý a vyslovil něco, z čeho se dalo usoudit, že ještě nepochopil ženskou logiku. A tak jsme zabředli do zásadního problému:

„Já to teda nechápu, když se ženský na něco ptám a ona řekne nechci, tak nakonec zjistím, že to chtěla a když jsem to nepochopil, tak jsem blbej vlastně já.“

„No jo,“ povídám, „to je ta ženská logika. Když ženská něco říká, neposlouchej, co říká, ale JAK to říká! Třeba kdybys jí přímo udělal milostnou nabídku a ona řekla ne, nechci (na konci řeči dělám náznak otazníku), tak ve skutečnosti myslí, že to chce.“

„Aha, tak tohle já nepochopím, když chlap řekne, že to nechce, tak to nechce, ale v ženských já se nevyznám. A co ženská řekne, když to opravdu nechce?“

„Taky řekne ne, nechci, ale zní to úplně jinak! Představ si takovou situaci, když s tebou bude trochu laškovat a ty jí třeba nabídneš sex, tak řekne ne, nechci (předvádím hravost), ale když nabídka nebude příjemná, tak řekne né, nechci (rozdíl téměř neznatelný, v duchu mu začínám dávat za pravdu).

Ono se v těch ženských asi vážně těžko vyznat, na první pohled je to jednoduché, ale vysvětlete tohle chlapovi! Za krátkou chvíli jsem v úzkých a tak na jeho otázku, jaký je v tom rozdíl, rezignovaně odpovídám: „Ženská logika.“ Že jsem radši nemlčela! Přiznávám, být chlapem musí být příšerně těžké!

Setkání v máji

Náš život je spojen s cestováním. Pokud nejezdíte vlastním vozem, pak sdílíte zastávky a prostředky hromadné dopravy se všemi, co jsou na tom stejně jako vy.

 

Na zastávce monstrum stálo, do kolejí mlčelo.
Chvilkami si trochu zíval a pod vousy syčelo.
Oči velké, tváře sivé,
s krokodýlem podoba.
Ušmudlaný, zuby křivé,
v levém uchu ozdoba.
„Nemáš cígo?“
„Nemám.“
„Ne? Tak aspoň dvacku!“
„Ne, ne, ne. Nevíš, kde mám pořád brát?“
„Tak si to strč, bábo, někam a dojdi si vydělat.“

Z pohádky

Nikdy se nedívej lhostejně, když druhý trpí. I kdybys ho měl jen pohladit... říká babička z pohádky a mě napadá, jaký by svět byl, kdyby se tímhle všichni řídili.

Jenomže nežijeme v pohádce, ale ve společnosti, kde platí spíš ostré lokty a bezcitnost. City se jaksi nenosí a kdo je projeví, vypadá jako slaboch. City přece nejsou to, co hýbe světem, hlavní jsou jiné věci. A tak se zdá, jako by bylo lepší se o slabochy nezajímat, protože to nenese.

Nikdy se nedívej lhostejně … Chtělo by se mi dodat udělej všechno, co můžeš, abys napravil, co se dá. Jenomže někdy pod vlivem necitu dochází inspirace na pozitivní věci, vůle pomáhat a sil na řešení nepravostí. Hlava se radši schová do dlaní, aby nedostala nějakou zbloudilou facku od života.

Někdy si připadám bezpečněji mezi skutečně trpícími, kde si člověk připadne vedle bezmoci malý jako mraveneček na skále, svět vnímá jinak, o mnoho citlivěji a pokorně nastaví tvář i případné facce svého osudu, jenom když může pohlazením vyjádřit pochopení a poskytnout útěchu.

Když druhý trpí, jsou vlastní slabosti bezvýznamné, pocit důležitosti nabývá jiného rozměru, s podanou rukou se probudí jindy spící sebevědomí a dostaví se dobrý pocit. Ne proto, že trpí, neštěstí jiným by mohl přát snad jenom blázen, ale že pro něj je možné něco udělat. I kdyby jenom pohladit.

Takové obyčejné pohlazení má totiž dvojí účinek. Jeden povzbuzující pro toho, komu patřilo a druhý naději dávající, že v pravou chvíli, kdyby bylo třeba, někdo pohlazení vrátí.

Peklo na talíři dříve a dnes

Dostal se mi do hledáčku jeden díl Pekla na talíři, pojednávající o tom, proč kuchaři neumějí vařit. Byl o současném systému odborné přípravy budoucích provozovatelů restaurací. Roman Vaněk kritizoval reklamy „práškovacích firem“, které se dostaly i do učebnic a spolu s nimi nenápadné pokyny, jaká šidítka lze při vaření využít.

Budiž, občas ve své kuchyni šidítka používám. Doma ale nevařím pro veřejnost a v malém množství musím někdy dochutit. Přiznala jsem se k hříchu v podobě sušené jíšky a taky občas přidám polévkové koření. Jinak pytlíky prakticky nekupuji, pokud ovšem nechci něco cíleně vyzkoušet. Proč si kazit chuť instantními chemikáliemi? Samozřejmě s výjimkou dovolené, kde si sem tam dopřejeme výjimečně konzervu.

Když jsem zavzpomínala na naše učebnice technologie přípravy pokrmů, vlastně tam z podobných přísad byly jenom polévkové kostky, my jsme tenkrát žádné fígle pro urychlení fakt neměli. Ono se to ani neprodávalo. Vývar pěkně z kostí nebo odřezků, šťáva pěkně vypečená, nikde žádné zbytky, všechno se nám do polévky hodilo. Na polévce byla poctivá tučná oka, omáčky se zalívaly vývary, žádná voda z kohoutku. Jó, to byly časy. V regálech se zeleninou mrkev a brambory, jinak skoro nic a kdo něco chtěl, musel mít známé nebo místo ve frontě. Dnes si koupíme jakoukoli náhražku, ufidláme to na sporáku za minuty a pak to odpovídá vynaložené námaze.

A tak jsem si v této souvislosti vzpomněla na lahůdku, kterou jsme prodávali kdysi v bufetu na Staroměstském náměstí, v době, kdy tady ještě pizza byla exotický pokrm a pizzerie cizí slovo. Tenkrát se v zelenině daly koupit korpusy, takové kulaté koláče potřené čímsi z rajčat, které vydržely zapečené v igelitovém obalu snad rok. Přesně na ty naše podnikové technoložky vymyslely receptury „co dům dal“ a tak vznikla pizza salámová a pizza Neapol. Nevím, jestli se i tyto receptury objevují v současných normách, ale cizincům to chutnalo. Když jsem dala kolegovi hádat, jakou hlavní ingredienci obsahovala naše pizza Neapol, tak to neuhodl. Přitom byla výborná, ovšem podpultovka. Salámová totiž vynášela víc.

To se nakrájel měkký salám, nejlépe gothajský, na tenké nudličky. Pak se přidalo zeleninové nakládané lečo, všechno se pěkně promíchalo a navrstvilo na korpus a pak posypalo eidamem. Zapečené, pěkně pokropené, aby to splnilo váhové požadavky, to chutnalo přímo luxusně. Však jsme měli pořád plné bistro Italů.

Pizza Neapol se potřela asi třetinou sardelové pasty a posypala sýrem. Kupodivu byla velmi chutná a žádaná. Sama si dodnes s nostalgií někdy zapékám sardelovou pastu do toastu. A pak to s přivřenýma očima jím a v duchu počítám ty tržby, které nám to hodilo. Bohužel, dnes už na tom místě naše bistro nestojí, korpusy se nevyrábí, pizzerie postupně zkazily náš krásný český trh a já zůstala dodnes chudá. Ale zato mám čisté svědomí, že jsem byla ochráncem socialistického stravování.

Není svíčková jako svíčková

Tradiční recepty se dědí z generace na generaci a tak jsem kdysi přemýšlela, jaký recept na svíčkovou předám dál. Babička mívala jinou, máma mívala jinou, jedno měly všechny společné, byly výborné.

Pro pořádek napíši, že za mých mladých dob se vařilo z falešné svíčkové, pravá nebyla k sehnání a ani by nás nenapadlo z ní udělat omáčku. Ostatně, ani dnes si biftek nedopřávám každý den. A protože v naší rodině byli všichni ze sféry hospod, každý zúročil právě svoje zkušenosti a já dostala do vínku tak trochu od všeho. Vaření mě odjakživa bavilo, stejně jako experimentování, s nímž jsme měli doma také hodně zábavy, protože babička měla vředy, máma citlivý žlučník, což se někdy odrazilo i v tradičních receptech.

Klasická pečeně na svíčkovou se musí naložit pár dnů dopředu. Prošpikované maso se naloží s kořenovou zeleninou, cibulí, zalije svařeným lákem a kořením. Poměry záměrně nepíši, protože každý má jiné chutě, já mám ráda hodně celeru, cibuli a mrkev, samozřejmě kus špeku, omáčka s celerem je o něco světlejší, ale i barva záleží na každém kuchaři. Chce to párkrát vyzkoušet. Někdy dávám i kousíček citrónu, mám ráda kyselejší verzi, v čemž jsme s mužem v rozporu, on miluje sladké. Koření se dává divoké – sůl, celý pepř, nové koření, bobkový list, trochu tymiánu. Já mám ráda jednoduchou nepříliš kořeněnou omáčku, máma přidává na dochucení hořčici, v tomhle se ale přikláním k babičce.

Upečené maso se zeleninou se dále upravuje různě, někdo vyndá koření a pasíruje, někdo zeleninu rozdrtí pomocí mixéru – v tom jsme s manželem také ve sporu, protože jeho maminka pasírovala a pak byly v omáčce drobné zeleninové cucky, já tohle neřeším, tak volím kompromis. Rozmixovaná, či propasírovaná zelenina se dále vrátí do hrnce, vše se naředí podle potřeby, zahustí a nakonec zjemní smetanou – zase podle vkusu. V této fázi může nastat jeden ze zádrhelů. Totiž – někdo zjemňuje šlehačkou (či dvěma), to je sice lahůdka, vznikne velejemná, ale také velemastná omáčka, která je sice chuťově výborná, avšak jen pro ty, co mají dobré trávení a mohou se po obědě chvíli natáhnout.

Může se zjemnit smetanou – chuť je o něco méně hedvábná, ale i tak výborná a pokrm získá lehčí podobu. Někdo používá dokonce smetanu kysanou – mám to vyzkoušené, ale komu vysloveně vadí drobné cucky, které se úplně nerozvaří, tomu nedoporučuji. Už to není jako od maminky, má to jinou chuť. Všem, co zahustí a potřebují omáčku ještě dochutit octem, je třeba připomenout, že musí být zásadně svařený, jinak se omáčka může vysrážet a pak už se to zpravidla nedá ničím napravit.

Maminka z důvodu žlučníkových problémů svého času vymyslela úplně jinou verzi v papiňáku (tenkrát byl dost v módě), kdy nechala zeleninu podusit na tuku rovnou bez nakládání, osmahla maso, zalila svařeným lákem a vodou, nechala všechno podusit dochucené jako klasickou pečenou verzi, ale po udušení zelenina měla svěžejší barvu a kupodivu tato verze byla pro trávení o hodně šetrnější, aniž by došlo k chuťové újmě. Další postup po udušení byl v podstatě stejný – mixování nebo pasírování, zahuštění, zjemnění smetanou a provaření. Svého času vyzkoušela přípravu i ze směsi Halali, která je určena právě pro přípravu svíčkové, ovšem to se neosvědčilo, protože obsahuje příliš koření. Tahle dietní příprava svíčkové omáčky se osvědčila i v dobách, kdy trpěla poměrně častými žlučníkovými záchvaty. U nás se omáčky vařily dost často, protože nás bylo hodně ke stolu.

Když jsme nedávno s dcerou vařily její první svíčkovou, zvolily jsme recept s nakládaným masem a hned napoprvé se jí povedla. Když bylo hotovo a její první výtvor putoval na talíře, byl jenom maličko jiné konzistence, než by měl opravdu být, do hedvábí tomu kousek chybělo, ale přesto na něj byla hrdá a se slovy: „Vlastně to vůbec není těžké“ podávala na stůl. Není, pomyslela jsem si, chce to jenom párkrát vyzkoušet a vychytat ty fígle. Natrénovat poměr koření a nedat se odradit prvním neúspěchem. Vyzkoušet verze, které budou chutnat všem a pak si s dávkou sebevědomí říct: „Zvládla jsem to!!!“

Každý začátek je zpravidla těžký, někdy jsou tam i slzy. Když mi moje máma vypráví, jak se učila vařit po boku svojí tchyně, mojí babičky, výborné kuchařky, ještě dnes vzpomíná, co jí poradila při první sražené omáčce. Úplně s klidem řekla: „Natoč do toho vodu a jdi to vylít do hajzlu.“ A máma, celá ubrečená, poslechla její radu. Dneska to vidíme už jinak, tohle, právě tyhle vzpomínky, podporují rodinnou soudržnost, tradice a patří do domácí historie. Tohle jsou ty pravé poklady, ne „svíčková“.

Co je to dobrá investice

V průběhu doby dostávám různé nabídky na výhodné investice. Například životní pojištění – prý je výborné na stará kolena. Produkty se přímo předhánějí ve výpočtu výhodnosti (prvních pět let jste nejspíš pěkně v mínusu a pak už tak zchátráte, že je vám to jedno), ale když jsem to hodila do kalkulačky, včetně pojištění všech pravděpodobných rizik, tak mi to přišlo děsně nevýhodné. Moje genetické předpoklady a zdravotní obtíže už tenkrát nebyly nic moc, takže si jenom spořím minimum na pohřební výlohy.

Zvláštní je, jak se priority mění i v oblasti investic. Mamka třeba zastávala názor, že je nejlepší investovat do zlata. Fakt výborný nápad, takto nashromážděný „poklad“ se dá využít při cestě kamkoli, netíží a zkrášluje, bohužel se krásně vejde do kapsy i zlodějům. Je to lepší než neforemná televize, lépe se to prodává a tuctové kousky se stejně zpětně nerozpoznají.

Sousedka zas preferovala kožichy. Byla z rodu kožešníků a svého času nás tak zblbla, že jsme si po jejím vzoru s mámou pořídily pár kousků. Tenkrát to byl tak trochu luxus, jenže známá v Domě módy ohlídala přijatelný kousek, kvalitu a to pak byla investice! Tahle forma investic se mi moc líbila. Hřála, sloužila a ještě se po čase dala zpeněžit, takže jsem na svojí sbírku kožešin byla hrdá, jenomže jsem nepočítala, že přijde sametová revoluce a s ní ochránci životního prostředí. Dostala jsem takový strach, že jsem začala přemýšlet, čím oživím pelichající králíky a starého berana. Naštěstí čepici a límec z dědictví ze starého psa a stříbrné lišky už jsem v průběhu doby někde ztratila a ty kožichy zamkla do skříně či darovala do fundusu divadla. Ach jo, zase jedna investice v tahu!

Babička mi kladla zase na srdce, že nejlepší investice je pořádně teplá peřina. Tak jsem všechny poděděné peřiny nechala čistit a přešívat, abych zjistila, že z nich ten zatuchlý stoletý smrad nikdy nevyvětrám a že i ty prachové jsou těžké jako kamení. Babi, to jsi nemyslela vážně? Pořád přehazuji peřiny a vyháním všechny moly, abych nepřišla o všechny tvoje poklady z první republiky. A čím dál víc zjišťuji, že mi nakonec každá investice přijde naprosto zbytečná, protože se o všechno pořád jenom starám a ono mi to ani neslouží. A všechny moje snahy dávno devalvovaly.

Jedinou pravdivou informaci mi do života předal dědeček. Nejlepší investice je všechno, co vejde do mého nitra. Ať je to dobré jídlo, hezký zážitek, vstřebaná myšlenka, přijaté informace. Mohu s tím naložit podle svého uvážení, nevyžaduje to příliš další péče a využiji to vždy, když je to právě potřeba. Jsou to dokonce lepší investice než nejblištivější diamanty. Díky, dědo!

Kdy vlastně začíná život

Stárneme a někdy máme pocit, že nám život protéká mezi prsty. Čím vyšší číslo věku, tím menší naděje, že se splní to, po čem jsme toužili. A osud někdy kartami ještě zamíchá …

Moje babička s dědou byli dokonalý pár. Tedy, možná tak dokonalí nebyli, ale já už je poznala v době, kdy byli sehraná dvojka, děda měl pro babičku pochopení a ona pro něj spoustu lásky. Děda jí potřeboval, byl dost nemocný, takže byl doma a babička, o sedm let mladší, chodila ještě do práce. Měl potíže se srdíčkem a někdy ho přepadaly chvilky úzkosti. Ještě dnes si pamatuji, jak se občas držel za srdce a bál, že se babičky už nedočká.

Asi aby jí stihl říct všechno, ve chvílích, kdy byl sám, zapisoval svoje myšlenky do notýsku. Mám ho dodnes, je tam jeho tíha, takže ho ani nečtu. Svěřil se mi s ním už kdysi, když mně bylo asi devět let. Mimo jiné v něm utrousil poznámku, že si s ním babička zrovna vzrůšo neprožila, ale ta mi připadala nicotná, babička po žádném vzrušení nikdy netoužila. Obětovala se tiše všem, bůhví, kde na to brala všechnu energii, užívala život tak, jak přišel, byla pořád veselá. S ní byl každý den potěšení, uměla najít na všem to kouzelné a nikdy nezkazila zábavu. Oni dva se s dědou celý život snad jen bavili, pořád si zpívali a pošťuchovali se jeden druhého, chvíle s nimi byly pohodové, kouzelné.

Ten rok, kdy děda navždy odešel, byl pro babičku moc smutný, byl smutný pro všechny. Bydleli v suterénním bytě a tam do toho všeho ještě praskla kanalizace, v obýváku jí vykopali velkou díru jako hrob a babička dostala nabídku se vystěhovat. Toužili po tom s dědou celý život, ale nikdy na to nedošlo. Tenkrát byly byty na dlouhý pořadník, takže děda v tom jejich podzemním království dožil do konce.

Babička nakonec získala malý byt v novostavbě věžáku a tam si záhy našla spoustu kamarádek. Byly to samé sousedky, většinou samy nebo s dospělými dětmi, přibližně v jejím věku. Babička byla taková stmelovačka, dala všechny dohromady, navzájem je seznámila, až se začaly ženské pravidelně utíkat do její garsonky na drby a na kávu. Tam to brzo vypadalo jako v kavárně, malý konferenční stolek uprostřed 1 + 1, na stole vždycky nějaká buchta, všude hrnky od kafe, sousedky na všem, kde se dalo sedět a o víkendu ještě já a ségra. My měly takové sedánky rády, připadaly jsme si dospěle.

Nezůstalo však jenom u kafe, babička zorganizovala i jinou zábavu, chodily jsme se koupat, na různé vycházky, do kina nebo do restaurace, občas k někomu na letní byt, sousedky nás zvaly i na kulturní akce a bez naší babičky se nikdy neobešla žádná oslava. Na střídačku pořádali Silvestry i narozeniny, takže jsme neustále chystaly nějaké pohoštění. Babička jako by po té veliké změně úplně pookřála a dokonce i omládla, chodívala i tančit a jak si pamatuji, nejednou vyrážely se sousedkami i na lovy, to když některá toužila po nové lásce. Ona totiž ta láska otravuje v každém věku, tak se tomu snažily trochu pomoci.

Byl to hezký život, takový veselý a plný radosti, než jsme se sestrou vyrostly do puberty a pak trochu ztratily o podobné akce zájem, ale osud to pak stejně vyřešil, protože se zakoukali se sousedem. To už ale byla zase jiná kapitola, já v té době už měla rodinu a brzy jsem babičce půjčovala pravnučku, která k ní jezdila stejně ráda na víkendy jako my.

Stáří nemusí být vůbec smutné, jde jenom o to, jaké si ho každý udělá, člověk se nesmí uzavírat a truchlit v koutě, že zestárnul, měl by využít každého hezkého dne a nepodléhat beznaději. Moje babička je příkladem, že život se dá užít naplno až do konce. Pořád na ni vzpomínám, protože ona tohle umění dokonale ovládala.