Slunce nebo mrak

Obloha se pořád chvílemi zatahuje a chvílemi ukazuje slunce. Jako by se nemohla rozmyslet, jestli bude hezky nebo ošklivo. Nevím, jak vy, i když je neděle, brala bych nějakou kapku, aby se mi pořádně zalila zahrádka.

Na rozdíl od minulého víkendu, kdy jsem se necítila dobře a ulehla díky rýmě až do poloviny týdne, si tento docela užívám. Začalo to tím, že v pátek volala mamina. Nevím, jak to zvládla, protože s jejím telefonem bych vytočení nezvládla ani já, ale najednou se ozvala: „Kde jsi, já tě pořád čekám!“

Čeká pořád. Čas jí splývá, navíc špatná krátkodobá paměť pracuje a maže, co se dá. S maminkou se dá hezky povídat, dá se s ní zažít spousta legrace, někdy je na zabití, ale její vnímání reality se zastavilo před čtyřmi lety před CMP. Celou dobu přesně ví, kolik má na účtě a snad o půlnoci se strefí do čísla, které tam měla před čtyřmi lety. Když jsem se jí včera zeptala, jak dlouho je její vnučka vdaná, řekla, že dva roky, přitom od svatby, kde předvedla mistrovský cukrářský výkon, uplynulo šest let. Mamka pořád čeká na to, že jí přinesu cigára. Ty jsou nyní středobodem jejího života v domově seniorů, našla si na kouření dva společníky a od té doby nechce ani ovoce. Ach jo! Připadám si jako pašerák, který donese požadované a zase může jít.

„Neseš?“ Přivítala mě a když jsem přikývla, pokračovala: „A dáš mě na vozík?“

Ostatní bylo jako dřív. Musela jsem zařídit, aby ji asistent dal na vozík, jenomže tomu předcházelo přebalování, oblékání, stejně to bylo s její spolubydlící, takže jsem se postavila na terásku, abych nekoukala a nepřekážela. Namísto jedné mamky jako bych měla dvě. Její společnice je stejný ročník, postižená o dva roky déle.

„Jednou jsem byla na návštěvě a zničehonic mi upadla cigareta,“ začíná své vyprávění o své příhodě. „Tak jsem ji zase vzala a holky najednou koukaly, tak se ptám, co je, jestli mám něco na obličeji, dcera nic neříká a rovnou zavolala sanitku.“

V duchu si říkám, že měla štěstí v neštěstí, kdyby se jí to stalo doma, možná by tady ani nebyla. My jsme, shodou podivných náhod, maminu našli moc pozdě na to, aby neměla trvalé následky, ale vlastně je na tom o něco lépe než její sousedka. Naštěstí má funkční pravačku.

Za chvíli ty moje „báby“, jak jim s láskou říkám, přivezli za mnou na terasu a obě už halekaly: „Latté!“

„Já vám ho donesu,“ povídá sestřička, ale na to se už ozývám.

„Ne, nemusíte, já jim ho dneska donesu, koupím si taky.“

Tyhle chvíle, kdy ty moje „báby“ sedí na terase a těší se na své kafičko, totiž miluji. Sednu si tam s nimi a drbeme všechno, co by je mohlo zajímat, pijeme tu curyfyndu, ony si k tomu vykouří svoje hřebíčky do rakve, bez kterých už by jejich život ztratil poslední smysl a pak se zase položí na postel a koukají na televizi.

Když jdu k výtahu pro kávu, potkám sestřičku. Vidím, jak se na mě usmívá. Přišlo mi to podivné, ale pak se vidím v zrcadle a tam je ten přiblblý výraz, který nemůžeme ovládnout, takový ten úsměv, co se objeví ve chvíli spokojenosti. Už chápu, nakazila se, znovu se na ni usměju, protože mi pomohla a pořád pomáhá.

 ---

Když vídám stařenky a stařečky a chodím do domova důchodců, povídáme si. Těžce postižení na konci své cesty někdy nemají moc důvodů žít. Někteří bez obalu řeknou, že by chtěli euthanasii, protože nevidí nic pozitivního. Na druhou stranu i s těžkým postižením se živě zajímají o dění a mají svůj smysl pro humor. Některé chvíle s nimi jsou těžké, jiné je bohatě vyváží. Někdy, když zabrousím do diskusí a přečtu radikální názory na to, jak řešit podobné věci, abychom na ně nedopláceli, je mi smutno. Většina seniorů a postižených taky přispěla, jednou si role všichni vyměníme. Najdou se samozřejmě postižení, kteří přispívat nemohli, přesto by měli mít právo tady být. Jejich cena totiž není o potřebách a kompenzačních pomůckách, nedá se vyčíslit mzdovým tarifem personálu a nájmem v sociálním zařízení. Péče o ně nám umožňuje být lepší a pomáhat při jejich utrpení. Pokud někomu není jasné, o čem píši, měl by zvážit návštěvu podobného zařízení.

Historie v kuchyni

Ve škole se učíme o historických událostech, které se odehrávaly na poli politiky, jenomže se přitom zapomíná, že mnoho mohou ovlivnit i další souvislosti, třeba oběd. Pozvání na pohoštění, to patří k diplomatickým dovednostem a jednání bez jídla nemusí být úspěšné. A tak se na historii podíleli i kuchaři.  

Minule jsme si povídali o polévce a kávě se zákuskem. Dnes bychom si mohli dát obložené kanapky - rohlík s rajčátky, polité majonézou nebo tatarskou omáčkou. Až nám slehne, zajíme to zmrzlinou. V teplém počasí se docela hodí.

Za vznikem majonézy prý je kardinál Richelieu, tedy jeho kuchaři, kteří na hostinu pořádanou u příležitosti porážky britského vojska, někdy kolem roku 1856, připravovali studenou omáčku. V kuchyni prý došla smetana a tak namísto ní použili vejce s olejem. A pak že se nemají používat náhražky! Zatímco o smetanové omáčce s vejci jsem nikdy nic neslyšela, majonéza patří k základům všech kuchařů. Udělat správně majonézu je hotové umění. Něco o tom vím. Když totiž lijete do žloutku olej moc rychle, máte z toho sražené žloutky a omáčka se hodí leda k promaštění toalety nebo jako základ do bábovky. Se vznikem majonézy prý souvisí i tatarská omáčka, historie studených omáček se prý táhne od doby Římanů. Tatarská se ale má skutečně jmenovat podle Tatarů.

Při jaké příležitosti asi byly vymyšlené rohlíky? Světe, div se, bylo to na oslavu vítězství nad Turky v 17 století, kdy jeden vídeňský pekař začal dělat pečivo ve tvaru půlměsíce, symbol islámu. Tak nevím, nevím, jestli by to neměla EU vzít v potaz, možná by se hodila vyhláška se zákazem rohlíků a baget. Doufám, že jsem někomu nezkazila chuť? Kdo vynalezl nápad rohlíky nakrájet na kolečka, poklást dalšími přísadami a podávat s párátkem, to se mi nikde najít nepodařilo.

Zmrzlina má historii o hodně delší, je známa od starověku a směs z mléka, cukru a ovocných šťáv prý dělali Číňané již 7000 let před n. l. Neměli na to stroje, výroba byla o hodně složitější a zmrzlina se víc podobala sorbetu. Nanuky tedy asi neznali. V této souvislosti mě napadlo, kde brali na výrobu cukr? Výroba sladkých sirupů z řepy je o něco mladší, ale mezi oběma pochoutkami je, podle záznamů, rozdíl asi 1000 let. Nebyly to homole, ani kostičky, v dřívějších dobách se vyráběly jen sladké sirupy, takže to hospodyně i kuchaři měli o něco náročnější. Ještě, že žijeme v době, kdy je na všechno technika, ale já se přiznám, že mi primitivní způsoby vaření nevadí.

Když mícháte sirup nebo polévku, pod nosem aroma kuřete, jahod nebo cibule, v hlavě se rodí nápady na nějakou dobrou krmi a zároveň plány, jak proměnit oběd v začátek skvělého odpoledne, krásně se mi zvedne nálada. Dostanu chuť třeba na kousek sýra, který znala už i kněžna Libuše a to je záruka, že se jedná o dobrou věc, protože ty nejlepší věci jsou tady od nepaměti.

 

 

A náhle v tom lítáš

A svět je nádherný, růžový, béžový .....

 

„Prosím.“

„Zelenka. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli ještě platí nabídka z inzerátu .....“

„To je omyl. Tady je soukromý byt a nic neinzerujeme.“  Zavěsila. Za pár okamžiků začal zvonit telefon znovu. „Prosím!“

„Tady Zelenka.“

„Už jsem řekla, že je to omyl.....“

„Já vím. Ale když vy máte tak hezký hlas. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bych vás nemohl pozvat na kafe....“

„A proč si myslíte, že bych měla jít na kafe zrovna s váma?“

„Prostě .... myslel jsem si, když jsme oba sami, teda, ....  já jsem sám. Vy určitě nejste..... Stejně bych rád viděl, jakou tvář má takový hezký hlas. Určitě stejnou....Takový příjemný hlas nemůže mít žádná ošklivá ženská.“

„Vy jste teda lichotník! Můžete mi prozradit, jakou máte procentní úspěšnost? Zkoušíte to určitě častěji, ne?“

„Vůbec! Co si to o mě myslíte? Prodávám svůj vůz, zkouším volat na inzerát a nějak to asi přeskočilo. Ale zdá se mi, že hezky.“

„Tak vám to přeskočilo..... zajímavé! Vůz nesháním a nejradši mám capuccino.“

„Jasně, to já taky.... Ale ten vůz bych vám stejně ukázal....můžeme se třeba trochu projet,  kousek za Prahu......vím o jedné pizzerii, mají výborné capuccino..... Tak se těším. Zítra ve čtyři.“ 

Položila. Kdo by to byl ráno řekl? Docela úspěšný den.

PS: Při zvedání telefonu vypadá nejlíp usměvavá žena. Uvolněný postoj nebo posez uvolní i stres. Při poslechu nudných pracovních hovorů se hodí myslet na něco hezkého a když se občas zadaří, trocha toho endorfinu pro dobrou náladu nikdy nezaškodí. Pocit pohody je nejlepší na vrásky.

O hledání štěstí

Stejně jako výroba zlata z čehokoli je dalším velkým snem člověka najít štěstí. 

A lidé pro to dělají všechno. Kupují talismany, platí drahé dovolené, nákladná auta, dávají žebrákům, sází sportku, hledají lásku… Způsoby hledání štěstí se liší tím, v čem konkrétní jedinec štěstí zrovna spatřuje. Znám pár příkladů – touha po moci, honba za penězi, vysněný dům, střídání partnerek za účelem najití té pravé, apod. Nemožnost najít štěstí však vězí zpravidla v něčem, co to ovlivňuje zvenčí. Je to vždycky jednodušší vysvětlení. 

Svádí mne to k pomyšlení a vlastně jsem o tom již dávno přesvědčena, že žádné štěstí zvenčí, něco hmatatelného, nejkrásnějšího, nejhonosnějšího, není to pravé ořechové. Taková štěstí se zpravidla brzy omrzí. A nebo se původní štěstí časem obrátí proti nám a vznikne z toho neštěstí. Protože ne nadarmo se říká, že Pán Bůh nás trestá, když nám dává to, co si sami přejeme. 

V životě se stává, že někomu vychází všechno a druhý se za vším musí lopotit a stejně svého cíle nedosáhne, přičemž oba mají třeba stejné možnosti. Rozdíl mezi těmito jedinci je zpravidla v přístupu, jak se staví ke svému okolí, jak se snaží poradit si s problémy, jak umí spolupracovat a komunikovat a tím přitahovat pozitivní energii těch ostatních. A také zda přeje těm druhým, protože kdo umí vyjít vstříc, může se těšit kladné odezvě a naplňuje se přísloví: Přej a bude ti přáno … 

Jediné opravdové štěstí, jak to cítím já, je uvnitř nás. Je to pocit, který máme a ochraňuje nás před vším, co by nás mohlo zvenku ovlivnit, abychom byli nešťastní. Stav, kdy můžeme žít s tím, jak žijeme, najdeme blízkého člověka, když ho potřebujeme a umíme být nablízku někomu, kdo to potřebuje zase příště. Tomu já říkám štěstí, které má trvalou hodnotu. Ostatní věci, kromě zdraví, si můžu koupit, až se mi bude chtít.

Česká přísloví

Říká se spousta věcí a některé moudrosti se předávají pomocí přísloví. Dovolila jsem si některá doplnit o malý komentář.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.... Nekopeš-li, neupadneš.

Dobré slovo hubu nespálí.... Špatné taky ne.

 

Bez práce nejsou koláče.... Kus chleba se najde vždycky.

Svině, když kaliště mají, na čistou vodu dbají.... Sami se v ní ale nekoupají.

 

Člověka při víně poznáš.... On tebe taky.

Humor je kořením života.... Dopřej si každý den.

 

Lepší dobře se oběsit, než zle oženit.... Manželům pravidelně připomínat!

Kdo o kom před tebou, jistě o tobě u jiných.... Ať si každý kdo chce co chce!

 

Kdo myslí na sebe, když se má dobře, zůstane sám, upadne-li do bídy.... Podělte se, špatně člověku samotnému.

Bohatství plodí závist, chudoba nenávist. Kdo má štěstí, neřeší to.

 

Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.... Nasypeš-li zrní, přiletí i sýkorky.

Kdo se večer neopije, má ráno svěží hlavu.... A naopak.

Jak jsem našla problém nadváhy

Možná pořád chcete zhubnout stejně jako já. Možná se vám to pořád nedaří. Pak se ptáte, kde se stala chyba. Stejně jako já.

Na začátku rozhodnutí skoncovat s nadváhou jsem vzala hubnutí vážně. Tak vážně, že jsem si koupila novou váhu na baterky, která umí změřit poměr tuků, svalů a vody. Neberte to za tři stovky! Natěšeně jsem ji spustila a stoupla na ni.

Nová váha nemá žádnou ručičku, jako jiné váhy, měla krásná podsvícená čísla a když jsem na ni poprvé stoupla, ukázala divnou hodnotu. Nezdálo se mi to. Pak jsem vyzkoušela poměr tuků, vody a svalů a pro jistotu se dvakrát přesvědčila, že se zobrazují ve správném poměru. U jiných jedinců se běžně zobrazují obráceně, no, co se dá dělat, když jsem tlustá? Nic. Vzala jsem poměry jako holý fakt.

Uplynulo pár měsíců a já na ni s důvěrou pravidelně stoupala. Někdy se mi zdálo, že mě dezinformuje, při posunutí ukázala mírně jiné hodnoty, ale jelikož v globále pořád klesala, neřešila jsem to. Až když odmítla povinnost úplně. Jednoho dne se nula ne a ne ukázat a display zůstal černý. Copak, říkám jí? Co ti chybí? Hladím jí, domlouvám, až mi došlo, že by to mohly být baterky. Když mě pořád, nenažranou, váží, asi jí poněkud vyhládlo. Ale kde je vzít? Poslední váhu jsem vyřadila kvůli vybitým baterkám. Nemohla jsem je sehnat a tak jsem si koupila rovnou váhu. Tohle ale nejde donekonečna, poptala jsem zboží na internetu a pak přišla na nápad.

Váze se nové baterky zamlouvaly, ale ne tak moc, aby mě za ně odměnila nějakým pěkným číslíčkem. Naopak, ukazovala při každém posunutí jinou hmotnost, některé dny stávkovala úplně, a když se mi zdálo, že si ze mě dělá legraci, rozhodla jsem se baterky dát do její starší kolegyně. Světe div se, ta se několikaměsíční přestávkou, kdy nedostala elektronickou krmi, asi uklidnila a ukázala číslo o dost nižší, než ta zlobilka. Počkej, mrcho, teď se budeš válet někde v koutě a tam si můžeš trucovat. Mě vydírat kily navíc nebudeš! Mě ne!

Dobrý špajz to je dneska terno

Naše babičky uměly šetřit, o tom bych mohla dlouze povídat. Jsem ze čtyř dětí a tak jsme mámu pěkně vyjídali. Jenomže babička šetřila, jak se dalo.

Přiznám se, že zásady babiččiny výživy už by dnes asi stěží prošly moderním kulinářským drobnohledem, protože to bylo samý tuk. Babička škvařila sádlo a dávala ho, kam se hodilo. Mazala rozpuštěným sádlem, pekla na sádle, akorát mi tak zkazila chuť skoro na všechno, protože já sádlo dobře nesnáším. Vrcholem pro mě bylo, když jsem kousla do škvarku v bramborové polévce.

Co mi tenkrát nechutnalo, na to ovšem dneska vzpomínám a škvarky jsou moje zamilované. Teplé, čerstvě škvařené s měkkým chlebem a solí, to je hřích, který si dopřávám maximálně jednou za rok.

Domácí sádlo je sice dnes trochu luxus, ale dejme tomu, že bychom ho využívali kvůli lepší chuti. Investice do sádla je asi 70 Kč za kg, ale pokud nechcete namazaný chleba se škvarky, nemusí to být. Správná hospodyně musí ale mít doma kousek použitelného tuku, protože ten nemůže chybět skoro v žádném základu. Ať už je to sádlo nebo olej, kousek másla, bez tuku to vážně nepůjde.

Další potřebná věc v kuchyni je cibule. Hodí se pod maso, do základu na omáčku, i když se při krájení brečí a někdy nás trochu nadýmá, bez cibule není vaření. V kuchyni by neměl chybět ani česnek, ale já se přiznám, že najdu stěží celou hlavičku. Česnekem totiž šetřím, zato hlídám, abych měla brambory a namraženou zeleninu. Samozřejmě musíme mít sůl, neškodí ani kmín a jiné koření.

Kdysi jsem po svatbě dostala od manželovy babičky pár peněz na nákup zásob do špajzu. Tenkrát mi řekla, že když se špajz dobře založí, vždycky se v něm něco najde a rodina se nasytí. Nakoupila jsem si zásoby a od té doby už jen doplňuji. Snažím se mít tam mouku, rýži, těstoviny, rajčatový protlak, něco zavařeného, hlavně okurky a zelí a to stačí, aby se do hrnce vždycky něco našlo. Zbytek dodá lednička.

Kdo má hluboko do kapsy, tak počítá každou korunu. Tomu by moje babička jistě poradila uvařit často k večeři dobrou polévku a přidat krajíc chleba. Jako jsme to mívali i my. Pro jednou by to mohla být třeba rajská. Ze špajzu by se hodila hladká mouka, sůl, tymián, na tuku by se osmahla a pak zředila vodou. Na základ by se přidal rajčatový protlak, ochutilo cukrem, aby nebylo moc kyselé a zalilo vývarem. Pak by stačilo přidat hrst proprané rýže nebo těstovin, nechat povařit doměkka a ... hotovo.

Takový špajz …... to je velmi dobrá investice.

Jak na Nový rok ...

.... tak po celý rok, říkávala babička. A tak nás honila po ránu z postele, abychom nebyly lenošivé, snažila se zapojit nás do každodenních povinností a dbala na to, abychom se nehádaly a chovaly k sobě uctivě.  

Vychovávala nás, abychom ctily mimořádné příležitosti, učily se ovládání a nežily úplně stereotypně. Neděli vnímala jako sváteční den, kdy si vzala čistou zástěru, nesmělo se ani prát. Na Nový rok nám obvykle neprocházely lenošivé nálady. O to víc jsme si je pak užívaly u druhé babičky, která nepocházela z venkova a tolik to neprožívala. Ve městě není třeba podojit dobytek i ve svátek a tak se mohou některé věci přizpůsobit.

I když se mi občas lenošení líbí, babičce z venkova dávám za pravdu a každý Nový rok si na ni vzpomenu. I letos. Mám u sebe na víkend mamku a ta potřebuje taky stejnou péči jako každý jiný den.

Nový rok jsme zahájily snídaní. Oproti jindy jsme si k snídani daly včerejší jednohubky s pomazánkami. Maminka pobývá v zařízení, kde se o ni jinak starají a na víkendy jezdí domů. A tak si užíváme každou vzácnou chvilku a snažíme se jí zpříjemnit, aspoň v rámci možností. Dnes jí udělaly pomazánky radost, protože rohlík změknul a ona, bezzubá, je mohla krásně sníst.

„Dělají vám taky pomazánky?“ Ptám se, protože vím, že je má moc ráda. Kdysi si mi stěžovala, že jí třeba tavený sýr nechutná, lepí se jí na zuby a proto ho nejí. Na tom se shodli i s dalšími důchodci s protézami. Maminka na mou otázku odpověděla, že jim pomazánky vůbec nedělají, že prý mívají buď chleba s taveným nebo jiným tvarohovým sýrem. Často si stěžuje, že jídlo není ochucené. Já vím, že je těžké vymýšlet jídlo pro seniory tak, aby byly pokryté všechny diety a jejich choroby. Ale stejně si myslím, že by to šlo. Když lze udělat dietní pomazánku třeba z tvarohu pro školní mládež, jistě by to mohli jíst i důchodci a nevraceli by polovinu nesnědených porcí, jak se to často stává. Ono je bezvadné řešení udělat jim třeba kaši, ale kdyby měl kdokoli kaši třikrát týdně, tak by si možná taky dobrovolně naordinoval hladovku. Aspoň já jo.

A tak mě na Nový rok napadlo zamyslet se, jak podobné věci vyřešit, proč se zdánlivě jednoduše řešitelné věci nemohou zařídit tak, aby se nám i seniorům žilo lépe. Podle mě totiž řešení není vůbec o penězích a jiných objektivních překážkách, je to o vcítění a lidech. Sytý hladovému nevěří a vsadím se, že žádný kuchař ovesnou kaši nevečeří. A jestli ano, jistě ne třikrát týdně.

Takže všem do nového roku přeji kromě obvyklých přání i empatii, abychom si více všímali jeden druhého a snažili se pochopit jeho přání a potřeby. Třeba ubude stesků a blbé nálady. Někdy dokáží zázraky úplné maličkosti.

 

Co by měla umět správná ženská

V minulém století, v době, kdy jsem přemýšlela o tom, jak naložit se svým životem, panovaly jiné poměry než teď. Po vzoru babiček a mamky jsem však věděla, že správná ženská musí umět žehlit, prát, uvařit něco dobrého a vychovat své děti.

Tenkrát bylo nemyslitelné vodit rodinu do restaurací, nechat si prát někde ve veřejné prádelně, dát dítěti na sebe něco nežehleného nebo k svačině sušenku. Abych to upřesnila – jak kde. U nás to nemyslitelné rozhodně bylo. Co by tomu lidi řekli, kdyby byly na oblečení záhyby? Kdyby okolí vidělo, že naše prádlo není jako ze škatulky, bílá není bílá a utrácíme za zbytečnosti? Naše prádlo viselo v čele rušné ulice a každý musel vidět, že je perfektní, i když ručně vyprané.

Těch van, těch škopků co jsem z něho musela vyždímat, když se praly pleny pro dvojčata a máma nestíhala? Těch plen, které jsem musela poctivě vyžehlit! Není divu, že mi tohle všechno obecně představy o životě obrátilo. Ale jako správná hospodyně jsem i já pravidelně vařila i prala (ono to ani jinak nešlo, manžel dostal 1500 výplatu a z toho jsme museli tři žít, denně chtěl na cigára a tak musel nosit svačinu s sebou v kastrolu), vycházela s omezeným rozpočtem (hodně omezeným, ale naštěstí se dalo občas přivydělat melouchem), na přilepšenou občas upletla svetr na zakázku a učila se všemu, co nám mohlo ušetřit. Paráda musela taky být, jenomže na chleba taky. Následovalo tedy „samorobo“, jak jsme tenkrát říkaly.

Jak šel čas, učila jsem se novým zvyklostem. Hrdá na své „samorobo“ jsem občas ocenila pomoc v domácnosti. Strávit soboty a neděle u škopku se mi nechtělo, vydatně pomohla myčka. Pračka už v té době byla samozřejmostí a tak mi nehrozilo, že dcera spadne do vany plné vody, jako kdysi brácha, když se mi v prádle málem utopil. Vyšťavená svým perfekcionismem jsem se učila relaxovat, odpočívat, hledat jiné hodnoty a flákat se. Můj život dostal jiný rozměr. Peníze jsem už tolik počítat nemusela, ale život přidal zase jiné trable. S odstupem dneska vím, že ani na Vánoce není důležité, jestli jsou okna umytá, že se dá den prožít líp než u televize, že děti neocení hmotné dárky tolik, jako čas, který s nimi strávíme a že žena by měla všechno dělat s chutí a rozumem.

S výbavou, jakou dnes mají mladé hospodyňky, nemusí trénovat praní a čištění skvrn, kynuté buchty, ani nepotřebují příručku správného žehlení. Tyhle role může převzít někdo jiný. Určitě by ale měly zvládat umění komunikace, spokojenost a sebevědomí, nenechat si vzít roli při stmelování rodiny, v které se všichni budou cítit dobře. Tady ženu nikdo nemůže zastoupit. Jediné, co dnešním mladým hospodyňkám nezávidím, jsou lákadla v podobě internetových obchodů. Za takových podmínek musí být velmi těžké vyjít s rodinným rozpočtem, pokud není neomezený.

Vánoční zvyky a pověry

U nás v rodině se všechny známé rituály a pověry moc nedodržovaly. Děda s námi kdysi zkoušel věštit z jablka, lít olovo nebo umístil svíčky do skořápek ořechů. Věštba z olova byla poněkud nečitelná, když se někomu objevil v jablíčku křížek, nesla jsem to těžce a dílo bylo navždy dokonáno, když si s námi děda pouštěl po hladině svíčky. Jeho zhasla jako první. Jakkoli jsem chápala, že je mnohem starší, moje dětská duše se s tím nesmířila a s podobnými zvyky byl napříště konec.

Jediná pověra, kterou jsem od babičky převzala, se týká visícího prádla a poctivě obcházím na Štědrý den všechny šňůry, abych nepřivolávala Smrt. Babička věřila i dalším pověrám, například té, že přijde-li první na návštěvu na Nový rok žena, přinese to smůlu. A že ji každý rok měla, protože první přišla obvykle její maminka. Moc si s dědou totiž nenotovali a tak jim to začalo hned poněkud zvesela.

Úplně nejvíc z celých Vánoc se mi líbí zvyky hodobožové. Je to den oslav v rodinném kruhu. Začíná ráno v peřinách, kde se čeká, až vstane hospodář, což by mělo zajistit dobrou úrodu. Tento zvyk se mi líbí a je hodný následování i těmi, co nic nepěstují. Na Boží hod vánoční se podle zvyku nikde nepracuje, všichni mají zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se nemetou, postele nestelou. Nechodí se ani po návštěvách, a pokud někdo přijde, měl by přinést koledu a popřát šťastných a veselých svátků. Tak takhle nějak podobně si představuji každý den, klidně po celý rok.

Štědrovečerní večeře

K Vánocům se váže celá řada zvyků a pověr. Spousta z nich se týkala hospodářství, ale v dnešním způsobu městského života mnohá ztratila uplatnění. A tak připomenu aspoň zvyky a pověry, které by se mohly hodit i dnes.

Vánoce jsou období náročné na přípravy a to nemluvím o nakupování dárků, přípravě menu, spoustě návštěv a povinností. Aby byl příští život úspěšný, je třeba myslet i na řadu věcí, které to mají zajistit. Musí se totiž vykonat právě o štědrovečerní večeři.

Řada zvyků souvisela s dobrou úrodou a hospodářstvím, například že z ubrusu pokrývajícího štědrovečerní stůl na jaře hospodář rozséval obilí, hospodyně nesměla od stolu, aby jí seděly slepice na vejcích, v polévce mají být dlouhé nudle, aby mělo obilí dlouhé klasy, lžíce hrachu zajistí dobrou úrodu a na stole má být devatero pokrmů. Zbytky od večeře se zakopávaly do země, aby byla úrodná. Jenomže tohle ve městě zpravidla moc nevyužijeme a tak se řada zvyků vytrácí. Jsou však ještě jiné, které se nám mohou hodit pořád a je škoda na ně zapomenout.

Například zdraví si po celý budoucí rok zajistíte, pokud šlápnete bosou nohou pod stolem na sekyru. Tedy – usedat zásadně naboso. Pokrmy z čočky a jáhel zajistí bohatství a drobná mince pod talířem peníze. Drží se také hlavně toho, kdo nosí u sebe tři šupiny z vánočního kapra. Vdavekchtivá dívka má o Vánocích jedinečnou šanci. Aby se do roka vdala, musí sehnat devět patek od vánoček.

Hospodyně, která peče vánočky, má zase smůlu, pokud se jí připálí, bude stonat, leda by si šlápla na sekyru a pak snědla česnek s medem, pojišťují zdraví. Sílu dodá hrách. Ten, kdo touží po štěstí, by měl u stolu sníst kousek okoralého chleba. A aby vůbec celý večer proběhl bez problémů, musí se začít už o den dříve. K posteli by se měl dát vlašský ořech, který se ráno po probuzení sní. Pak je jistota, že po celý další rok dají pokoj blechy a štěnice.

K Vánocům se váže i celá řada dalších tradičních zvyků mimo večeři, jako je krájení jablka, pouštění svíček po hladině, lití olova a další. Než se štěstí, láska a zdraví do dalšího roku pojistí, dá to hodně práce. A náročná je i příprava. To máte: svíčky, skořápky ořechů, čočka, hrách, nudle, jmelí, okoralý chleba, vánočky, sekyra, šupiny, jablka, olovo, ….

Adventní období

Období čekání na Vánoce je Advent? Přišla jsem mu na chuť v době, kdy jsme doma dospěli a už se tolik nekladl důraz na samotné Vánoce, všichni prací povinní jsme se začali scházet u stolu o adventních nedělích.

Rozsvícené svíčky na adventním věnci navodí příjemnou pohodu a přidávají důvod být spolu. Navíc v tom nepříjemném sychravém období v podvědomí upevňuje pocit tepla a bezpečí. A když si uvaříme čaj, začne nás honit mlsná...

V tomto období už plánujeme, jak strávit konec roku a vánoční stůl a tak se začíná i pečení. K posezení pak patří ochutnávání vánočního pečiva anebo marcipánová štola. Štoly ani vánočky nepeču, štola mi chutná z obchodu a celou vánočku nesníme. Zato se každý rok vyřádím u cukroví. Je někdy plné alkoholu, ale protože peču i pro řidiče, musím přidat něco nealkoholického.

Kávová kolečka

Základní tvary vykrájím z lineckého těsta, které připravím z 240 g hladké mouky, 80 g moučkového cukru, 150 g másla a 1 žloutku. Pak spojuji krémem připraveným z utřeného másla s cukrem a s trochou sypké kávy. Když mám slepené po dvou k sobě, navrch potřu polevou utřenou z moučkového cukru a asi dvou čajových lžiček silné kávy. Zdobením nakonec může být oříšek nebo pár zrnek granka, či barevné sypání.

Škeble

Z 250 g hladké mouky a čtvrtky másla, 1 vejce a lžíce vody zpracuji na vále těsto, z něhož vykrajuji kolečka. Plní se nádivkou ze 100 g práškového cukru, 1 vejce, 100 g mletých ořechů. Dá se jen z jedné poloviny a druhá část kolečka se přehne, aby nádivka trochu koukala. Pak se upeče ve středně vyhřáté troubě a po upečení obalí v cukru jako vanilkové rohlíčky.

Předvánoční období nemusí být jenom ruch a shon a vlastně si myslím, že by takové ani být nemělo. Hodně z nás si říká, že už se před Vánoci honit nebude, ale nakonec to obvykle stejně dopadne zas jako loni a kdykoli předtím. Nebo letos ne?

Moje malá letní úchylka

Ani letos jsem se neudržela. Zase jsem sháněla suroviny, materiál a všechno, co k tomu patří, abych si ukojila svoje letní vášně a měla přes zimu klid.

Já totiž miluji zavařování. Mít dostatek sklenic, asi bych se neovládla víc, ale musím vystačit s málem a když měli v zelenině čerstvý kopr, přikoupila jsem si aspoň pět kilo okurek, pár paprik a lilek. Klasických okurek bych snědla v zimě mraky, miluji i jakoukoli jinou naloženou zeleninu, hlavně ale propadám kouzlu té krásy, kdy to v hotové sklenici září všemi barvami. A protože v práci všichni rádi vaříme, tak jsem svojí vášní nakazila ostatní, kteří mají, na rozdíl ode mne, zahrádky. Vyměnili jsme si navzájem dostupné suroviny a ještě jsem něco přikoupila na farmářském trhu, abych si mohla udělat sirup. Miluji černý rybíz, koupila jsem si kilo krásně zralého a ještě dostala chuťově výbornou jostu, takže mám v ledničce zásoby šťávy. Mňam!

Možná se budu trochu opakovat, ale taky jsem si vymyslela jednoduchý sirup z citrónů a máty. Napadlo mě to, když mi máta na balkóně přetékala z truhlíku, rozvařila jsem v hrnci s vodou citróny i s kůrou, svařila s kilovkou cukru a nakonec přidala krátce povařit i mátu. Výsledkem byl celkem chutný citrónověmátový sirup, který jsem si dala do lahve v lednici a popíjím skoro celé léto. Byl ho asi litr a půl. Z rybízu a josty jsem pak udělala sirup teplou cestou, který pravidelně dělám pomocí parního hrnce na šťávu, kdysi mi ho koupila mamka. V něm už proteklo ovoce, obvykle bobule černého bezu, ale jde to v podstatě z jakéhokoli šťavnatého ovoce. Pomocí zahřátí párou na vysokou teplotu ovoce popraská, šťáva vyteče do spodní nádoby a pak už jí stáčím a dám do jiného hrnce, rozpustím cukr, nechám krátce povařit a přidám lžičku kyseliny citrónové pro dochucení, jinak je šťáva mdlá. Na litr šťávy stačí kilo krystalu, doporučuji i trochu zředit vodou, jinak to docela zhoustne a špatně se to nalévá. No a to je dneska vlastně skoro všechno...

Bylo to tak trochu o pitném režimu a o tom, že když se člověk v létě nechá trochu inspirovat, zima už se neptá na léto, v těch letošních vedrech jsem však udělala taky zajímavou zkušenost právě v oblasti pitného režimu. Obvykle totiž piji obyčejnou vodu a už mi nějak nechutnala, tak jsem v době veder začala pít staré zásoby zeleného čaje, který mi dřív nechutnal. Uvařila jsem si denně konvici, takovou tu do kávovaru, v ní vylouhovala dva sáčky a přidala třetinu citrónu. Po nějakém čase jsem shledala, že mám hlad pravidelně každé přibližně 2,5 hodiny, celá jsem záhadně splaskla, odtekla mi přebytečná voda, cítím se fajn a vypnula se mi pleť na obličeji. Je to náhoda? Nevím, ale účinky zeleného čaje prý jsou přímo zázračné, detoxikuje, prý se s ním hubne dvakrát tolik, upravuje tlak a má spoustu dalších pozitivních účinků. Předtím jsem tomu nevěřila, ale konev denně stála za tu zkušenost. Teď ho nechávám louhovat i doma, přeliji do plastové lahve do ledničky a je to moc lahodné. Vyzkoušejte.

Když třešně zrály

Nedávno uplynulo další výročí naší svatby a tak je dnešní blog ohlédnutím za dobou, kdy jsme se rozhodli strávit líbánky.

V době sňatku sice někteří odjížděli k moři, ale my o tom tenkrát ani nesnili. Vrcholem našeho štěstí bylo, že jsme spolu, máme se kam přestěhovat, i když to nebylo ideální bydlení. Většina snů byla nesplnitelná a tak jsme svůj život brali jako fakt, který je daný. Vlastně ani nebylo kam na líbánky jet, ale nedlouho po svatbě přišlo od tety pozvání na chatu do Třebáně. Byli jsme za něj vděčni a začátkem prázdnin vyrazili.

Přivítala nás manželova babička: „To je dobře, právě dozrávají v sadu třešně, tak si dejte bublaninu.“ Chata byla sice veliká, s obýváčkem, kuchyní a podkrovní ložnicí, zato byla plná obyvatel. Babička, dědeček, teta, strýc a jejich malá dcerka. Dostali jsme malý pokojík pro hosty vedle dílny a těšili se na pobyt. Naše dny měly být plné různých aktivit, ale to jsme tenkrát ještě nevěděli.

Babička byla nenápadná hodná žena, děda tichý Moravák, aspoň se mi to zatím tak zdálo.

„Dědo, v sadě je plno třešní, vem Tomáše a tady máte kýble.“

Třešně mám ráda, bylo nás tam dost, ale pořád mi nedocházelo, proč dostali ty kýble. Až pak, až mnohem později, když babička začala vyndavat zavařovací sklenice. Postavila je kolem pumpy na stolek a vyskládala nejméně tři řady. Mezitím nás zaúkolovala, abychom stihli včas uvařit oběd a vyprat v lavoru denní prádlo. V té době už tam teta nebyla, zůstali se strýcem jen na víkend, zbylo nás jen pět. Já, babička s vnučkou a naši manželé. Ti konali všechno podle babiččiných příkazů, nosili ovoce, vodu, zatopili v kamnech, starali se o dřevo a zahradu, já mezitím stihla uvařit polévku i vyprat prádlo a pak se uvolnily ruce na zavařování.

Je jasné, že když se ženská provdá, chce příbuzným manžela ukázat, jaké udělal terno, a tak jsem se chopila cukru a vody, odměřovala přesně podle pokynů, víčkovala a potom se pekla v kuchyni u sporáku, kam bylo třeba přikládat. Takové zavařování je důležitá věc a my ho dělali pro celé široké příbuzenstvo (asi 4 rodiny), všechny špajzy totiž na zimu musely být plné. Zpracování třešní zabralo pár dní, děda za občasného brblání trhal a postupně s mým manželem navštívili všechny okolní sady.

„Dědku, nemel, co to pořád meleš?“ Babička podávala kyblíky a koše a rozdávala úkoly. Postupně jsme zpracovali letní jablka do sklenice na štrůdl, lesní plody, višně na bublaninu, došlo i na založení domácí griotky, která zrála na sluníčku, pak byly na řadě jahody z tetiny zahrádky, zvlášť dobré v kynutém těstě se strouhaným tvarohem, přišlo i období meruněk a když se blížila okurková sezóna, naštěstí nám líbánky už skončily a odjeli jsme domů obtěžkáni kompoty a marmeládami i mnoha cennými poznatky do budoucna

Hodně poučné byly zejména tyto zkušenosti: Babička nebyla tak nenápadná žena, jak to na první pohled vypadalo. Když ženská něco od muže chce, tak musí vydat přesné pokyny a pak trvat na dokonalém provedení. Přiloží-li oba ruku k dílu, tak je jim přáno a dílo se podaří. Jeden nezmůže nic. Ať si brblá, to mu stejně na věci nic nezmění.

Manžel brblání samozřejmě od dědečka odkoukal a jelikož ho děda zřejmě tajně poučil, brblá dokonce víc. Dříve mě to štvalo, ale nyní, shodně s jeho babičkou, odpovídám stručně: „Dědku, zase meleš!“ Oba staříci jsou na pravdě Boží a my na ně rádi vzpomínáme.

Proč by ženské měly být potvory

Jsou situace, kdy se ženské spolu radíme. Obvykle ani tak nestojíme o radu, jako spíš o pofoukání. Ženská ženské rozumí v situaci, kterou sama zažila, v jiných situacích může sice poskytnout útěchu, ale nepochopí.

My, ženské, máme s chlapama trápení. Někdy si říkám, čím si vlastně chlapi zaslouží, že se do nich zamilujeme, protože z každého se většinou vylíhne nějaký prevít. Babička říkala, že jeden chlap je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet a že si stejně nevybereš a já to vidím stejně.

Jediný rozdíl mezi nima je, že jednoho milujeme a nemůžeme si pomoci a druhý nás neokouzlí, kdyby dělal cokoli. A tomu, koho milujeme, odpustíme i velezradu.

V případě velezrady vůči nám pořád hledáme argumenty na jeho obhajobu a tím si vlastně ubližujeme a vůbec nám to nevadí. Když to tak někdy poslouchám, jaké nesmysly umíme vymyslet, abychom obhájily mužské chování, tak to by nevymyslel ani Cimrman. Dokážeme být takové masochistky a odpustit nevěry, i dlouhodobé, nevadí nám, když nás mají za vola, chlastají a tropí scény, někdy přikrýváme zástěrou i modřiny a naoko se tváříme, že máme doma anděla a vlastně se nic neděje.

Anděla doma nemám, ale z toho, co jsem uvedla, naštěstí neřeším nic. Jsem totiž potvora a nic z toho bych si líbit nenechala. Nechtěla bych někoho, kdo by mě omezoval víc, než je snesitelné, ani žárlivce, který by mi nenechal volný prostor. A kdyby mi někdo ublížil, spočítala bych mu to i s úroky. Chci jenom žít a nechat žít.

Vztah mezi dvěma, ať už je to manželství nebo jiný svazek, to je přece dohoda. A dohody fungují, pokud se bezezbytku dodržují. Jakmile to začne skřípat a někde to neklape, je dobré si to vyříkat, ale neustupovat. Ústupky dávají najevo, že nám může protistrana naložit na bedra o něco víc a ona to nejspíš časem využije. Čím víc prostoru poskytneme protistraně, tím méně máme pro sebe. Vypadá to sice jako projev dobré vůle, ale z dlouhodobého hlediska je to neúnosná věc. A proto musíme být potvory a trvat na svém. Oni to pánové dělají úplně stejně a já se jim ani nedivím.

Krása je v duši

Malé děti objevují svět a spolu s nimi se učíme i my dospělí. Jsme to my, kdo jejich objevování a chápání ovlivňujeme, aby se v něm správně vyznaly.

„Mami, ta paní je ale ošklivá,“ řekla mi jednou na procházce malá dcera, když uviděla stařenku vykloněnou z okna. Babička byla samá vráska a bylo znát, že se jí do tváře život hodně podepsal. Koukala tam a se zájmem nás sledovala.

„Dobrý den, vy máte ale krásné muškáty, takové barvy se jenom tak nevidí.“ Zkusila jsem paní oslovit a ji to zjevně potěšilo. Bydlela v malém domku, kousek od Benešova, byly jsme tam tenkrát na dovolené. Za starými okny truhlíky a v nich muškáty fialové barvy. Ty rostlinky sice vypadaly trochu unaveně, jako stará paní, žádné bohaté šlahouny, ale hezky kvetly.

Paní si s námi chvilku popovídala a jak to tak na vesnicích bývá, tak se chtěla asi nějak revanšovat za to popovídání. „Utrhněte si, však zase narostou," nabízela mi oplégr. Trochu jsem se zdráhala, přece jenom opatrovat květinku na dovolené a pak jí ve zdraví dopravit, je potíž, ale abych neurazila, tak jsem si odštípla. Pak jsme se s povídavou babičkou rozloučily a šly zase procházkou domů.

„Tak co, byla ta paní ošklivá?“

„Byla hezká.“

Co vymýšleli kluci, aby nemuseli na vojnu

Tohle je zase vzpomínka na dobu dávno minulou. Vzpomínám na ni ráda, protože mi bylo sladkách  ...náct, ještě v rozpuku a obklopena partou kamarádů, kterým hrozila vojna.

Naše parta byla hlavně klučičí a tak jsem s nimi prožívala všechny slasti a strasti jejich života. Od těch dob mám revma v pravém koleni, protože na motorce mi na něj táhlo a já nenosila dostatečnou ochranu. Jen zázrakem jsem vyvázla bez úrazu a vlastně je možná zázrak, že jsem to přežila celá, občas jen se zlomeným srdcem.

Zlomené srdce, to se obvykle zahojí, hlavně, když je komu se vybrečet na rameni. Moji rytíři to se mnou mysleli dobře, učili mě, jak zapomínat na všechny křivdy světa a každou nepravost obrátili do legrace. Na oplátku jsem s nimi zas smutnila, když přišel povolávací rozkaz, loučila se, vyprovázela na vlak a potom se těšila na každý opušťák. V mezičase jsem pak byla vrbou, které se vypsali a nemuseli se tím trápit. Jednoho opustila holka, jiný seděl v base za nepovolené opuštění posádky a to bylo něco zlomených dušiček!

Jenomže vojenskému životu předcházely odvody a tam se někdy dala uhrát „modrá knížka“, průkaz o zdravotní neschopnosti vojáka. Neznám snad nikoho, kdo by to na doktory nezkusil, ale ani mnoho těch, co by to uhráli. Nedávno jsem četla vyprávění Bolka Polívky, jak to zkoušel uhrát „na hlavu“. Nakonec to, tuším, neuhrál, ale možná si tím vybavil mnoho praštěných nápadů a uvedl je později do manéže.

Moji kámoši měli trochu jinou metodu. Aby měli stíny na plicích, dýchali před rentgenem kakaový prášek. Už nevím, kdo na to přišel, ani zda to tak funguje, přiznám se, že bych  kakaový prášek do plic asi nevdechla, ale je fakt, že mě ta vojna tenkrát neohrozila. Možná bych mluvila jinak, kdyby mě to čekalo.

Harmonikář

Stál tam, nedaleko Café de Paris, kde káva přenáší uprostřed Prahy do země voňavek a levandulí.

 

Hrál tam a jeho harmonika zněla na konci zimy šansonem a létem.

Já zprvu jeho tóny odmítala, jako by mohly za to,

že zvuk nástroje a písně kazí žebravé kolovrátky v metru.

 

Stál tam štíhlý a ryšavý, vzhledem tak trochu Francouz.

Jen v košili zastrčené do kalhot, rezavá vlna vlasů mu zakrývala tvář.

Opřel se do klávesnice, druhou rukou tahal měch,

a pak mi naskočila vůně moře a levandulí.

Červená tramvaj se proměnila v loď a právě opouštěla přístav.

 

Merci, ty pouliční muzikante, dlužím za úžasnou píseň.

Co píšu píseň? Bylo to kouzlo v podání excelentního čaroděje.

Skoro jako od babičky

Povídání o domácím vaření, blogování a navrch ještě recept – krůtí karbanátky s jáhlovou kaší.

Při občasném psaní o vaření zaznamenávám poznámky na téma „estetické vyladění jídla na talíři“, když se mi náhodou podaří to vyfotit dříve, než to sním. Nutno podotknout, že oprávněně, protože mám doma jenom bílé talíře a musím přiznat, že pro fotky nejsou zrovna ideální. Takže tentokrát to bude bez fotky, ono už ani není co prezentovat, protože všechno máme snědené.

Miluji ozdobená jídla a snad ke všemu se snažím dát nějakou jedlou oblohu, ale v případě omáček se to nehodí. Sypat svíčkovou petrželí jenom pro estetický dojem mi přijde škoda, nějak mi to k sobě neladí. Miluju totiž úplně obyčejnou domácí kuchyni, tu vůni jako od babičky, kdy kuře vonělo špekem a na vypečené kůrčičce ještě kus slaniny zbyl, kdy zbyly v pekáči výpečky z nedělní vepřové a každý se už třásl, aby si ty zbytky mohl vytřít kusem chleba, kdy se na krajíc ledabyle natřelo sádlo se škvarky a pak se posypalo solí, či zbylo pár oschlých bramborových placek k snídani. Moje babičky sice dbaly na estetický dojem našich pokrmů, ale vařily z obyčejných surovin, často s velmi omezenou nabídkou zeleniny a koření, přesto dokázaly divy, protože tam dávaly svou lásku.

Já kuchyni šidím, šetřím tuky, cukrem, vařím skoro na vodě a vymýšlím co nejšetrnější kombinace kvůli lepšímu trávení. Kdo má potíže se žlučníkem, možná pochopí. Taky se snažím řídit tím, co říká moje tělo, které v tomto přechodovém období hlásí potřebu jíst zdravěji, proto jsem na víkend vymyslela změnu v podobě krůtích karbanátků s jáhlovou kaší. Máma karbanátky totiž miluje a taky jí moc chutnalo, málem vylízala talíř a i mně to přišlo jako příjemná změna. Třeba byste to chtěli také vyzkoušet, příprava je úplně jednoduchá.

Jáhly stačí uvařit ve vodě doměkka mírně osolené, poměr vody asi 3:1, pak jsem použila ruční mixér a pomocí horké vody rozmixovala na kaši. Jáhly prý působí na zlepšení metabolismu, pomáhají při vyčerpání a mají velký obsah minerálů, vitamínu B a železa. Dále mají blahodárný vliv na žaludek, slinivku břišní a slezinu. Karbanátky jsem naložila z krůtího mletého masa, soli, vejce, medvědího česneku, nakrájené cibule a maďarského koření (pikantní směs) a uleženou směs poté vykrajovala lžící, obalovala ve strouhance a osmažila. Byly lehké, prostě něco jiného. Krůtí maso je vhodné pro ty, co mají krevní skupinu AB a B, medvědí česnek prý obsahuje mj. hořčiny, napomáhá trávení, čistí krev, pleť, ničí plísně a střevní parazity, snižuje cholesterol, léčí chřipku, močové ústrojí a má tolik pozitivních účinků, že se sem všechny ani nevejdou. Takže jediný hřích bylo to smažení, ale když to není denně …

Jak na krizi

Několik rad do těžkých časů

Ze všech stran vnímám snahy pomoci překonat těžkou situaci v době krize. Rady se nabízí podnikům, domácnostem i jedincům. Začaly se scházet krizové štáby, vycházet krizové seriály a psát i krizové scénáře. Doba je těžká a dopady asi stejné, jako kdybychom lyžovali v plavkách. Nejspíš bychom to odnesli. Ale možná by stačilo se jen včas otužovat...

Pár tipů:

1) Přečtěte si Babičku. Tam je rad hodně a hlavně přijdete na pár dnů na jiné myšlenky. Oddálíte čas, kdy si krizi připustíte k tělu. Čtěte pomalu, v klidu, dejte si k tomu bylinkový čaj a babiččiny rady si zapisujte. Budou se hodit. K večeři si dejte bílou kávu s nalámaným suchým chlebem a jezte to lžící jako polévku. Je to stylové.

2) Dobrá hospodyňka dnes pro pírko neskáče. Pořád hrozí riziko ptačí chřipky a očkování také není zadarmo. Poplatky i doplatky jsou pořád aktuální. Prostředky ušetřené za pírko je nevyváží. Neřku-li, že hrozí pokuta za vstup na cizí pozemek, úraz při přeskakování plotu a další rizika. Takže se spíš vyplatí vyškrtat ze seznamu rady se zvýšenou rizikovostí.

3) Naopak se hodí přidat nějaký ten recept z babiččiných dob. Vybereme ty nejlevnější a sestavíme z nich jídelníček. Namísto rychlých lahůdek oprášíme plotnu a to by bylo, abychom na to nevyzrály!

4) Zvažujeme všechny komerční nabídky, zejména ty, které nabízí pomoc v krizové situaci. Důvěřuj, ale prověřuj! Hodí se i stará pořekadla.

Několik nápadů na levné večeře:

Škubánky – s mákem, se strouhanými oříšky, se strouhaným sýrem, s tvarohem, s máslem

Široké nudle – s nivou a vlašskými ořechy, s houbovým přelivem, s tvarohem a cukrem, s mákem a cukrem, zapečené s čímkoli

Brambory vařené .- sypané nasekaným vejcem a polité máslem, s tvarohem a máslem

Brambory pečené – se solí a paprikou, se solí a česnekem – výborné jako příloha k polévce

Bramborové knedlíky – plněné uzeninou nebo uzeným masem, dušené zelí, smažená cibulka nebo plněné měkkým salámem a sýrem, polité osmaženou strouhankou

Brambory plněné zapečené – uvařené brambory, vydlabané a naplněné náplní ze středů brambor, sýra, bylinek, popř. uzeniny, vše zapečené a polité kysanou smetanou