Sudá nebo lichá (letní povídka)
Zpožděný vlak
To ráno vstala zřetelně odhodlaná. Sbalená taška stála připravená na dně skříně, čekala jenom na její poslední rozhodnutí. Už pár dní uléhala s pocitem, že od zítra bude usínat v jiné posteli.
Manželské katastrofy
Prý nás přitahují stejní jedinci
Ten, ta, ti ...
Úplně banální příběh
Pod rouškou tajemství
Hodné holky v akci
Dnes odbočím ze svých teorií do praxe. Občas se potřebujeme vyzpovídat, pobavit a vymyslet nějaké fígle na druhé pohlaví a k tomu slouží babince. Je to osvědčený způsob, jak se odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Pokud vím, muži nemají babince rádi. Ale takový správný babinec je někdy lepší než tucet správných chlapů.
I já jsem tomu přišla na chuť, ačkoli mě vždycky přítomnost mužského pohlaví těšila víc. Jenomže s tím, jak věk pomalu pokročil a taky okolnosti tomu pomohly, že jsme s kolegyněmi v práci vymyslely pravidelné babince na zahnání stereotypu. A aby to nebylo stereotypní, zvolily jsme pravidelný den, jednou týdně, a to středu. Časem se to zvrtlo a kdyby to byli chlapi, tak měl manžel oprávněný důvod k žárlení. Kupodivu ho to ale nerozhodilo. S kámoškama jsme probraly všechno, jednou jednu a příště zas přišla na řadu zas další, bez skurpulí, upřímně, až se divím, že jsme tolik upřímnosti snesly. Ale díky ní jsme spoustu věcí přežily.
Předmětem našeho prvořadého zájmu v té době bylo najít toho pravého pro jednu kolegyni, hodnou holku, která byla v Praze sama, protože jinak bydlela dost daleko. A tak jsme vymýšlely všelijaké fintičky, jak ho najít, když ten, kterého měla doposud, zklamal. Byli spolu dlouho, ale asi to tak osud zařídil, že nebyl ten, s nímž měla prožít zbytek života. A my s ní zrovna zažily období hledání náhrady. Pořád nic, až jednou nad horkou čokoládou pronesla: „Holky, já mám dneska překvapení, já mám rande.“
„No, nekecej a s kým?“
„Jak chodím na školu, tak mi holky dohodily takovýho sympaťáka, ale nevím, jestli se mu budu líbit.“
„Co by ses mu nelíbila? Dyť jsi hezká holka.“
„Když já nevím a ke všemu jsem si dneska zapomněla šminky, vypadám tak divně.“
Slovo dalo slovo a v obchodním centru jsme pak sešly o poschodí níž, do jedné oblíbené parfumerie, kde se přímo nabízí regály s prvotřídním zbožím a všelijaké testery, aby si zákaznice mohly malovátka vyzkoušet. Nejprve jsme obešly parfémy a postříkaly se luxusní voňavkou. A pak jsme postupně nanesly barvu na tvářičky, stíny a nakonec namalovaly řasy. Když pak majitelka tváří a očí viděla svůj obraz v zrcadle, pronesla jen tichou poznámku: „Tak teď nemám šanci vůbec, pomyslí si, že jsem lehká holka.“ S tím odešla na to rande.
------------
Nakonec to dobře dopadlo, ačkoli podobných manévrů jsme podnikly ještě mnoho. Po čase se vzali, ale to už je zase jiný příběh, jenom nechci, abyste přišli o pointu. Od té doby si opravdu lámu hlavu, jestli z toho obličeje poznal, že je hodná holka, nebo jestli ho přitáhla zmalovaná potvora. Ať už je to tak a nebo tak, zdá se, že jim to bezvadně klape.
Potvory a hodné holky
Tak se mi zdá, že my ženy máme oproti mužům jiný názor na to, jak vypadá potvora a hodná holka. Jenomže, je mezi nimi vlastně vůbec nějaký rozdíl?
Z diskuse pod článkem o hodných holkách mi přišlo, že by bylo dobré upřesnit, jak je to s těmi potvorami a hodnými holkami. Muži totiž nejspíš neznají příručky pro hodné holky, jak se státi potvorami a vidí to úplně jinak. Možná to vidí správně oni a třeba mají tajný instinkt, jak obě mezi sebou rozeznat. Hodnou holku definují různě, jeden ji vidí jako tu, co mu vždycky dá a pak se po prožité noci sbalí a jde vybrečet ke kamarádce, druhý jako tu, co nikdy nedá, třetí jako holku, co ho nepomlouvá a je vidět, že názorů je tolik, kolik je diskutujících. Je to zajímavé porovnat. Jenomže v tom to není.
Potvora je mezi ženami vnímána spíš jako ta, co má docela zdravé sebevědomí a neroztřese se před každým padavkou, aby mu dodávala sebevědomí na úkor svého. Jednoduše se chová tak, aby si nemyslel, že bude stát tam, kam jí postavil on, že bude volat, kdy on si poručí, že mu bude nablízku pokaždé, když bude třeba podržet tašku a plnit mu jeho nesmyslná přání.
Tím nemyslím, že by to potvora dělat nemohla, ale dělá to jen proto, že to sama chce, nikoli, aby měla pocit, že si chlapa udrží. Protože chlap vycítí, že co je moc, toho je příliš a když se té hodné holky nabaží, jednoduše jí vymění za jinou, třeba i potvoru, co s ním trochu zacvičí, aby se s tou hodnou neunudil.
Potvora ho klidně nechá vycukat, když jí píše svoje zamilované SMS a dá mu pocítit, že nemá v hlavě jenom jeho. Klidně přeloží schůzku na jindy, protože má jednoduše jiný program a netrápí se tím, že se tak těšil. Nenechá se ovládat jako školačka, ale má dostatek sebevědomí, aby si prosadila svou a nebo ustoupila na střídačku, ale zásadně ne pokaždé. Tím ho přinutí, aby byl ve střehu, aby znejistěl a trochu se snažil sám. Jediný rozdíl mezi potvorou a hodnou holkou je, podle mě, v dostatku či nedostatku sebevědomí.
Potvora i osudový vztah bere trochu s nadhledem a nehroutí se z případného zrušeného rande. Má i jiné zájmy. A i ta, co vypadá jak Angelina Jolie nemusí mít v hlavě nutně jenom chlapy, jednoduše potřebuje na nákupy, pokecat si s kamarádkou, zajít si na čistě dámský film do kina nebo si odpočinout u kosmetičky. A na tuhle zábavu chlapi vážně zrovna nejsou, ale potvory to šikovně zahalí a hned vypadají tajemně. Pak si muž láme hlavu, co asi dělá, když není zrovna s ním. Ale my nemáme hlavu jenom na představy o sexu, vejde se nám tam opravdu i mnoho jiných věcí.
Ideální láska
Když se občas zapovídáme s přáteli na téma ideálů, muži zpravidla říkají, že ideální ženská je němá, hluchá, slepá, blbá, ošklivá,....... a já nevím, co ještě. Taky znám několik těch, co znají i ideální výšku (aby si na hlavu mohli odložit půllitr, zhruba ve výši očí). Doufám, že to nemyslí vážně a beru to spíš s humorem. Přiznám se, že stejně vyhraněnou představu ideálního muže ze strany žen jsem nikdy neslyšela. Jednu mi jednou vnucoval kamarád. Podle něj je ideálním mužem pro ženu každý, kdo dýchá. Čímž chtěl naznačit, že ženská bere všechno. Tak to nebudu více rozebírat. o(
Podle mne se představa ideální lásky v průběhu života mění. S nabýváním zkušeností nemůžeme očekávat naplnění shodných ideálů jako zamlada. Otázkou je, zda jsme časem náročnější, či nikoli. Někdy se mi zdá, že nároky s léty spíš stoupají, než naopak. Ale liší se to podle stavu. Zadaní hovoří o tom, že ideálem je klid, tolerance, neklid, pochopení, společné víkendy, rozdělené víkendy, apod. (podle momentálního stavu a s ohledem na stav požadovaný), zatímco nezadaní uvažují konkrétněji (stav konta, nemovitost v rekreační oblasti, rozvod partnera, společná dovolená, dlouhé vlasy, modré oči, nad 180 cm, čtyřky prsa, obliba poslechu vážné hudby, apod.).
Nechte ho, ať si toká!
Taky jste četli novinu, že když vám zahýbá manžel, máte, podle zjištění jedné pařížské psycholožky, šťastné manželství?
Je vidět, že se morálka pomalu mění a na mnoho věcí se postupem doby získává nový pohled. Co bylo dřív nemyslitelné, to se postupně vkrádá do našeho života a my si jenom přivykáme. Jenomže ne všemu se přivyká lehce, jelikož je to v přímém rozporu s tím, co nás učili rodiče. Nemluvě o tom, že některé poznatky jsou dokonce nezákonné. Nebo že by se zákony jednoduše přežily?
Když se dva berou, obvykle si, nejen před Bohem, slibují věrnost. Zákon o rodině ukládá manželům být si věrni a podpisem stvrzujícím sňatek, poté, co si vzájemně řeknou „Ano“, se vlastně podepíší pod „úpis věrnosti.“
Ať už se s tím každý vyrovná, jak chce, všeobecně se mívalo za to, že věrnost je jednoduše povinná, navzájem přislíbená a tudíž jaksi samozřejmá. Podobně k tomu přistupujeme už dlouhá léta a i manželské poradny nabádaly k věrnosti, pokud vím (a ty, co to přece jenom nevydrželi, tak k zatloukání). Jenomže se asi ukazuje, že pánové tu věrnost nesnáší úplně dobře, jinak si totiž nedovedu vysvětlit změnu přístupu, která přichází až z Paříže (vlastně je asi přirozené, že na to přišli právě Francouzi, kdo jiný). Tamní psycholožka zastává názor, že, ačkoli je nevěra nemorální, muži přece potřebují nějaký svůj prostor, kde si mohou beztrestně zaskotačit, prý z důvodů psychických. Kromě manželky potřebují poletovat i jinam. Napadá mě příměr s kohoutem, ale raději to nechci rozvádět.
Pro nás, manželky, je jasné poučení a taky závěr:
Až si ten váš bude prohlížet jiné ženy, případně se o ně začne víc zajímat, zavřete oči, pusu, jděte klidně dál a nechte ho, ať si toká. Podle paní psycholožky je to důkaz, že vás má rád a jenom se potřebuje trochu proletět. Nedělejte z toho žádnou vědu, však on se, orel, zase vrátí! Jen chce navenek ukázat, jak máte šťastné manželství.
Na co přitom ženy myslí?
Nekonečné pochybnosti. On ani ten sex není jenom tak. Když to člověk nechce flákat, ale chce si to pořádně užít, aby dosáhl uspokojení a ještě uspokojil partnera, to chce nějakého tréninku! A teď literatura se těžko hledá (navíc se vžijte do doby před několika desítkami let, kdy jedinou literaturou byly knihy jako „Na slovíčko, děvčátko“) a každá sexuální scéna ve filmu končila buď záběrem na kotník, nebo zhasnutím lampičky.
Naštěstí se našly průkopnické časopisy, jako třeba „Mladý svět“, kde nám, tenkrát nezkušeným, Sally se vším poradila. A někdy taky redakce. Takže jsem se v pravý čas dočetla, že některé páry dělají tak hrozné věci, že si přitom třeba představují někoho úplně jiného, ženy myslí na nákupní seznam a někdo si přitom dokonce i čte. Aha! Něco bylo špatně! V rámci tréninku jsem se hned přistihla, že to taky čtu PŘI TOM!Od té doby pro jistotu kašlu na rady i na to, co je správné a co ne a při TOM myslím raději jen na to jedno. A sex je od té doby jen výborný relax.
Rozchody
Čertovy obrázky
Radka uvařila kávu, nalila skleničky plné limonády a konečně si přisedla. Karty měla připravené na stole, ale zatím se jí do toho moc nechtělo. Vykládala jen tak pro zábavu, společně si párkrát něco vysnily a pak se pomocí karet pokoušely zjistit, jestli se jejich sny splní nebo ne.
„A co by tě vlastně zajímalo, můžeš si přece vyložit sama, ne?“
„Sama, to není ono. S tebou mi to vždycky vyšlo a tentokrát mi na tom hodně záleží.“
„Hm, tak to jsem teda zvědavá, co je tak důležitého, že o tom musím tak najednou vědět.“
„Chci vědět, jestli se moje nová láska rozvede nebo ne.“
Radka vyvalila oči. Vykládat Katce, jestli se její milenec rozvede, se jí dvakrát nechtělo. Neznala ho, ale nezdálo se jí to správné.
„Jestli se rozvede? Chodíš se ženatým?“
„Jo, ale prý už je skoro před rozvodem.“
„To ti říká? A jak vlastně teď žiješ? Jak často se spolu scházíte? Bydlíš pořád na ubytovně?“
„Ne, mám najatou garsonku. Bydlím tam sama a on za mnou chodí asi dvakrát do týdne.“
„Dvakrát? A co děláš jinak? Máš snad ještě nějaký záskok?“
Radka si vzpomněla na společná studia, užily si spoustu legrace, kolem Katky byly pořád davy nápadníků. Byla to nejhezčí holka z ročníku, ostatní jí záviděly vysokou postavu, obličej bez jediné chybičky, dlouhé blonďaté vlasy a ani faldík navíc. Všechny jí prorokovaly dráhu modelky, zatím skončila jako sekretářka v jednom úřadě.
„Tak se na to teda podíváme,“ Radka rozložila karty a v nich byly obyčejné věci. Nějaký ten den, který by člověk raději nezažil, sem tam se mezi mráčky ukázalo světlé místečko, žádné zásadní změny. „Asi tě zklamu, ale já tam žádné zásadní změny nevidím. Zdá se, že jsi vcelku spokojená a asi to tak chvíli zůstane. Neměla by sis najít ještě nějakou jinou zábavu?“
„Tobě se to řekne! Chci být s ním a i kdybych se rozhodla někam jít, co kdyby náhodou mohl zrovna zajít, třeba mu odjede manželka nebo přijede tchyně a on by vyšetřil aspoň chviličku navíc? Přišel by a já bych nebyla doma? To ne. Chci s ním být a na ničem jiném mi nezáleží. Já se bez něj asi zblázním.“
„A má děti?“
„Jo, dvě.“
„Vážně si myslíš, že je to s tím rozvodem tak vážný? Co když tě jenom vodí za nos?“
„Tak pro tohle jsem nepřišla! Tohle je vážně zrovna to, co jsem od kamarádky chtěla slyšet!“
Obě se odmlčely, obě si v duchu potřebovaly srovnat myšlenky, protože žádná z nich najednou nevěděla, na co navázat. Slova zůstala viset ve vzduchu byla bez odpovědi a každá se ubezpečovala, že se časem nějaká odpověď přece jenom najde. Na odhad si ale netroufly.
Vrátí se ke mně po kolenou
„sraz ve středu v 18 hodin, fšechno u mě“
Naštěstí mi zároveň došla i SMS, jinak by mi pranic jasné nebylo. Zase se jedna vrstevnice učí s e-mailem. Podle gramatiky je to jasně někdo, kdo neumí s počítačem, podle SMS poznávám, že se nemýlím. Je to Zuzana.
Vídáme se jen občas, ale o to intenzivněji. Když se nic neděje, jedna druhé si nevšímá. Když je s námi zle, tak to navzájem vytušíme a jako by nic si zavoláme, abychom probraly své trable. Tohle vypadalo vážně, protože termín byl dost naléhavý. Ale ta pauza mezitím byla už moc dlouhá.
Kupuji láhev vína a přicházím na avizovaný sraz. Nejsem tam sama, je nás víc. Holky ušaté, už nám raší první šediny!. V očích je stále hodně energie, ale začíná trochu zhasínat. Ony nás ty polovičky vycucávají jako baterky. Dobíjení je čím dál tím horší a jeho potřeba delší. Nemluvě o tom, co nejefektivněji zabírá. Recept je složen z mnoha ingrediencí, bez kterých už si život neumíme představit. Kosmetikou počínaje, kadeřníkem zdaleka nekonče. Pak přijde pár večerů, kdy se svojí polovičky nemůžeme dovolat a on se neozve a neozve.
„Dneska zapíjíme žal,“ vytrhuje mě z myšlenek Zuzana: „manžel odjel na dovolenou. Jistěže ne sám, ale myslí si, že já myslím, že jo. Tentokrát se ani nenamáhal mě pozvat. Dřív aspoň zachovával dekórum, teď už se s tím nepáře.“
„A ty tu jako sedíš a čekáš, až se vrátí a pak ho snad odprosíš?“
„Co bys dělala ty?“
Tak to je otázka na tělo. Co v takové chvíli dělat? Co že se obvykle dělává s nevěrným manželem? Stačí si vybavit nějaké teoretické poučky a pak je převést do praxe ... Nejlepší učitelé přece v takové chvíli radí .... ZAPÍRAT! K čertu s jejich radami.
„A jak to víš, že není sám?“
„Našla jsem mu esemesku.“
„Přece víš, že nikdy nemáš hrabat v mobilu.“
„Ono už je to fuk, stejně mě to žralo, tak to aspoň prasklo a je to venku. Ani se tím netajil. Nešlo to.“
Ještě, že na stole leží zákusky. Taky se hodí dvojka červeného, protože skryje mé rozpaky. Co poradit té, co je skoro jako sestra? Trápí se už dlouho a je kost a kůže. Její trápení stejně smysl nemělo. Oběť, kterou nikdo neocení a nakonec se změní v pošklebky. Čekání, co nikdy neskončí dobře. Anebo že by přece jenom skončilo?
„Proč jsi to nechala dojít až sem? Copak to nešlo řešit dřív?“
„Nenapadlo mě, že je to tak vážný. V posteli byl normální a pokaždý se vrátil. Zdálo se to jako běžná krize.“
Tak tohle řešení je nejisté. Jak se zdá, jen tak se jí nenabaží, podle všeho už to trvá dlouho. „A co s tím uděláš? Ty, lvice salónů, ty, která nikdy neodešla s prázdnou náručí a sbalila jsi kluka cestou z nádraží? Kde je ta divoška, cos byla dřív?“
Červené zabírá. Tváře dostávají správnou barvičku a Zuzana sáhne po zákusku. Najednou se jí v očích zaleskne, když říká: „Máš pravdu. Víš co? Vrátí se ke mně po kolenou, zadarmo mu to nedám!“ A její jiskra v oku slibuje, že to tak bude.
Život s emancipovanou ženou
Občas si kladu otázku, proč je tolik žen v mém okolí bez partnera, případně mají jenom občasného přítele, ale není to láska, po jaké ve skrytu duše touží. Při hlubším pohledu na problém jsou to zpravidla ženy, kterým to logicky myslí, poradí si i s technickými problémy, životem proplouvají se všemi nezdary, které jimi na první pohled neotřásly a dokázaly se dobře prosadit svou pílí. V zaměstnání levou rukou zvládají všechny povinnosti stejně jako muži a přitom se dokážou usmát, myslet na děti, načinčat se podle potřeby, zajímat se o módu, o kosmetiku, o zdravý životní styl, o starosti své kamarádky, žít s úsměvem a dobrou náladou, uvařit večeři, pokrýt všechny náklady spojené se životem a ještě něco navíc.
Ačkoli na první pohled vypadá jejich situace bezproblémově, chybí jim většinou to, co si mnohé méně úspěšné ženy mohou dovolit – odpočinek na rameni svého partnera, který zpravidla obstará polovinu povinností, zařídí pár důležitých věcí, nadělá mírné zmatky v domácnosti (například ty ponožky pořád hází jinam, než by měl), vyžaduje aspoň jednou denně teplé jídlo, některý přidělá spíš práci. Jenže kvůli tomu odpočinku, pocitu opory, je pro ženu nezbytný a tak většina ustoupí od přehnaných nároků a přihmouří oči, aby mohla občas využít přepychu v podobě teplé náruče milujícího manžela, partnera. Mezi námi – zázemí je jistotou každého z nás. Podle mého názoru není nikdy bez problémů, ale je to jistota, o kterou se můžeme opřít v dobách, kdy přijde nějaká ta krize například selže zdraví, octneme se bez práce.
„Proč ty sis mě vlastně vzala?“ zeptal se mne jednou manžel, když jsem ho zasvěcovala do problémů se zákazníky, do činností, které musím udělat, abych připravila podklady pro uskutečnění obchodu, do výsledků pracovního jednání, na které mne vezl. Je úplně normální muž, občas asi trochu trpí, jsem docela samostatná. Na druhou stranu mi vždycky velmi pomáhá jeho pohled na svět. Když jsem občas v rozletu a mám pocit, že se vznáším, vrátí mne do reality například zaslanou SMS: CO BUDE K VECERI nebo KUP MI TLACENKU. Tomu říkám láska. Nenechá mne uletět někam do vesmíru, raději mi připomene, že je třeba věnovat se jistotám. Na jeho otázku jsem hbitě odpověděla: „Protože umíš bezvadně opravit auto a to já neumím. Každý z nás umí něco jiného a to se přece hodí, ne?“ Spokojeně přeřadil a zatočil k nejbližší čerpací stanici. Dali jsme si capuccino.
Léčba šokem
Průměrná délka života je cca 70 let. Nebudu to přehánět, věřím, že byste chtěli delší, ale až si přečtete to ostatní, pochopíte, že pro představu to bohatě stačí.
K napsání tohoto blogu mne inspiroval článek o dětských láskách. Byl roztomilý, vzpomněla jsem si na své dětské lásky a na běh života a pak mi to všechno zpětno došlo. Berte to jako pohlazení od maminky, protože nezadaní nejspíš budou tak ve věku mého dítěte (netýká se nikoho nad 30 let, to už bych se dopustila trestného činu).
Představte si život v celé jeho kráse tak, jako já ten svůj:
První a druhý rok života jsem milovala maminku. Možná ještě babičky a dědu, ale ostatní mne moc nezajímali. Pravda, nesmím vynechat tatínka, v paměti už mám občas černou díru. Třetím rokem to začalo. Nástup do mateřské školky a tam – pihovatý skorozrzek s modrýma očima. Jmenoval se Jan Fischer. Zvláštní, teď mi došlo, že má shodné jméno s premiérem, ale není to on, jsem přece jen o něco mladší. Drželo mne to až do nástupu na základní školu. Občas sice myšlenka přeskočila i na jiné, ale zůstala jsem mu věrná do svých šesti let. Pak to chtělo trochu času na rozkoukání, až k nám do první třídy základní školy přišel jeho nejlepší kamarád. Nebylo co řešit.
Do třinácti bylo po starostech, i když – musím připustit, že jsem občas tajně zašla na dvorek spolužáků svojí sestry, zahrát si s nimi. Chodili s ní do třídy dva sympaťáci, jeden s brýlemi a druhý měl krásné modré oči. Ale pak to přišlo - puberta je mocná. Moje tajná láska byla trochu přelétavá, kdo to měl pořád hlídat? Naštvalo mě to a zakoukala se úplně jinde. No, pravda, byli tři, ale jeden z nich byl jasný favorit. Chodili jsme kolem sebe jako kolem horké kaše, až vystydla, ale nemohu na něj zapomenout. Na střední škole mě to přebolelo. Tam bylo adeptů na zamilování, jéje! Akorát té konkurence!! No, ale už je to taky za mnou.
Jak se přiblížila maturita, profesor nám připomenul: „Děvčata, máte nejvyšší čas! Když se nevdáte do dvaceti, tak máte šanci zas až ve třiceti!“ Sice jsem tomu moc nerozuměla, ale tenkrát bylo v módě vdávat se co nejdřív, tak jsem to nebrala na lehkou váhu. A pak to přišlo .... letní láska, slib věrnosti .... kdo tenkrát mohl tušit, že se opravdu splní? Uběhly osmnácté narozeniny a já měla všeho plnou hlavu. A kdyby jen toho! Přišla doba zrání. V 19. a 20. roce mého života se věci uležely a rozhodly. Sňatkem. A ten má dodnes stejné následky pro všechny: zákon o rodině, dva podpisy na jeden papír, kroužky na ruku. Jistoty a skvělá budoucnost. Až do hrobu.
V managementu se tomu říká, tuším, dlouhodobá strategie. Tak tady překládám konkrétní důkaz, jakou jsem si zvolila já ve dvaceti:
21. manžel
22. manžel
23. manžel
24. manžel
25. manžel
26. manžel
27. manžel
28. manžel
29. manžel
30. manžel
31. manžel
32. manžel
33. manžel
34. manžel
35. manžel
36. manžel
37. manžel
38. manžel
39. manžel
40. manžel
41. manžel
42. manžel
43. manžel
44. manžel
45. manžel
46. manžel
47. manžel
48. manžel
49. manžel
50. manžel
51. manžel
52. manžel
53. manžel
54. manžel
55. manžel
56. manžel
57. manžel
58. manžel
59. manžel
60. manžel
61. manžel
62. manžel
63. manžel
64. manžel
65. manžel
66. manžel
67. manžel
68. manžel
69. manžel
70. manžel
A tak dál .... Myslím, že pro představu to stačí. Jsem zhruba v půlce.
PS: Kdo neposlechl varování v úvodu, tomu žádnou náhradu škody nedlužím a kdo z nezadaných nepochopí, tomu také ne. Od toho, kdo pochopí, určitě žádné reklamace nehrozí.
Ukradená chvíle
Co bude dál? říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat. Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením. Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.
Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp...
Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.
Chlap za korunu
Žila sama. Po nezdařeném manželství se vrhla na kariéru. Když jí začalo docházet, že život prokluzuje mezi prsty, dostavila se panika. Představa budoucnosti, strávené o samotě, případně s vnoučaty, ji nenaplňovala. Připadala si zbytečná. Začala zkoušet štěstí na Seznamce. Vybírala sympatické profily, aktivně navazovala kontakty k seznámení. Po krátké korespondenci vyzkoušela občas rande naslepo. Zkušenosti z těch setkání byly různé. Jednou přišel muž v letech, co nebyl její typ. Příště romantik s nepraktickou vizí do života. Zdálo se jí to zbytečné. Po čase získala odvahu vyzkoušet další a po nich přišla zase krátká pauza. Na vstřebání zážitků.
Nedalo se říci, že byla zklamaná. Zkoušela stále nové šance. Jen s každým setkáním získávala nové poznatky a pocit, že to zas nebylo ono. Vkrádaly se i pochybnosti, zda nemá příliš vysoké nároky, zda není sebekritická sama vůči sobě, zda ..... Nakonec se rozhodla, že si dá pauzu. Konverzovala dál, ale bez příslibů dalších setkání. Rozhodla se počkat, zda se Štěstěna neohlásí sama.
Přešlo léto, doba dovolených a nastal zase běžný pracovní kolotoč. Mezi jinými maily zahlédla známou adresu. Po delší konverzaci se majitel odmlčel. Už na něj málem zapomněla. Nyní však poslal novou zprávu. „Asi si popletl adresy,“ problesklo jí hlavou, ale zvědavě poštu otevřela. Text byl poměrně krátký. Zato však konkrétní. Pozval ji na kávu v polední přestávce. Chvíli se rozmýšlela, zda pozvání přijmout a pak se zahleděla z okna, kde zrovna přeletěl holub. „Nakonec, proč ne. Káva nic neznamená,“ rozhodla se a pozvání přijala ve smluvený čas.
Vyrazila dřív. Smluvené místo bylo nedaleko, měli se potkat na zahrádce před cukrárnou. Blížila se k tomu místu a nápadně jí začalo bušit srdce. S napětím čekala, koho tam uvidí. Nikdo tam neseděl. Pomyslela si, že je blázen. Nemá přece zapotřebí zažívat takové napětí. Rozhodla se projít jen okolo a pokračovat cestou zpět. Srdce se utišilo. Začal však hlodat červík pochybností. „Ale co když přece?“ Spočítala tyčky zábradlí v pořadí mám-nemám. Vyšlo, že má. Otrhala lístky květiny se stejným záměrem. Do třetice se rozhodla, že hodí korunu. Padla panna. Otočila se zpět a stejnou cestou vrátila na místo určení. Jak se přibližovala, začala rozeznávat jedinou sedící postavu. Připadala jí známá. Čím víc se blížila, tím víc ho poznávala. Její chlap ze snu. Zjevení.