Salátové období - fazolový salát

V době střední školy jsme mívali hodiny praktické praxe a z nich vznikaly výtvory, na které dodnes vzpomínám. Samozřejmě z toho čerpám a nejenom ty vzpomínky. Naše babička pokaždé po vaření vyzvídala, co jsme uvařili, a tak jsem se pak snažila schovat aspoň kousek na ochutnání.

Mívali jsme několik chodů, celé menu a ještě něco navíc a někdy jsme to ani nestačili sníst.

Jednou jsme uvařili fazolový salát, o který ale nikdo nějak nestál a tak jsem ho zabalila do novin, že ho někde cestou vyhodím. Balíček byl v tašce a já přijela domů.

Babička zvědavě vyzvídala, co zas bylo dobrého a jenom tak se nedala: „A zbylo něco?“

Upřímně řečeno, někdy jsem ji obdivovala, protože třeba na buchtách si mohla vylámat zuby, kdyby nějaké měla, máčela je tedy hodně do kávy. Byla to šetřivá žena, zažila válku i bídu, a tak nikdy nic nevyhodila a zužitkovala všechny zbytky. Celá léta se starala o naše plné žaludky a z mála nás uměla královsky zasytit. Sama z kuřete olizovala kosti, aby bylo dost masa pro děti. Její přání bylo koupit si kuře sama pro sebe a celé si ho sníst. Nikdy se jí to nesplnilo.

„Babi, zbylo, ale zapomněla jsem to vyhodit.“

„A co máš?“

Vytáhla jsem balík v novinovém papíře, opatrně roztrhla. Babička to zkusila a protože jí chutnalo, tak si z té haldy přece jenom nabrala.

Fazolový salát se připravuje z dobře uvařených fazolí. Je asi jedno z jakých, já používám bílé. Podobně připravuji i salát sójový, který je na chuť ještě jemnější. Fazole i sója jsou výborné suroviny, obsahují řadu důležitých látek, včetně vlákniny, vitamínu B, jenom se musí dobře kousat. Do mísy se vloží uvařené fazole, přidá nadrobno nakrájená zelená jarní cibulka, sůl, pepř, olivový olej, pár kyselých okurek. Vše se promíchá a nechá v ledničce dobře rozležet.

Je to tak jednoduché, že to zvládne každý. Ten salát ze školy byl tenkrát navíc ochucen kyselými rybičkami a to byl zřejmě důvod, proč babička neodolala. Ozvláštnit by se ale dal i šproty, sušenými rajčaty nebo něčím, co máte rádi.

Někdy v létě nakládám do sladkokyselého nálevu takové ty krásně červené papriky s tlustou kůží plněné zelím. Ty se mi pak přesně hodí do jakéhoholi salátu, ať už je pokrájené smíchám s fazolemi, těstovinami nebo bramborami, přidám olej nebo majonézu a trochu soli a pepře. Tím nenápadně připomínám, že v létě je nejlepší čas myslet na zimu, připravit sklenice, svařit lák, který se připraví z deka nebo novy za chvíli a jak bude dozrávat zelenina, dá se připravit průběžně pár barevných skleniček. Potom jako když se najdou. Do salátů se hodí třeba nakyselo nakládaná cuketa okurky, barevná směs z paprik, hub, okurek, mladé kukuřičky, růžičky květáku, zelené fazolky...

Krása je v duši

Malé děti objevují svět a spolu s nimi se učíme i my dospělí. Jsme to my, kdo jejich objevování a chápání ovlivňujeme, aby se v něm správně vyznaly.

„Mami, ta paní je ale ošklivá,“ řekla mi jednou na procházce malá dcera, když uviděla stařenku vykloněnou z okna. Babička byla samá vráska a bylo znát, že se jí do tváře život hodně podepsal. Koukala tam a se zájmem nás sledovala.

„Dobrý den, vy máte ale krásné muškáty, takové barvy se jenom tak nevidí.“ Zkusila jsem paní oslovit a ji to zjevně potěšilo. Bydlela v malém domku, kousek od Benešova, byly jsme tam tenkrát na dovolené. Za starými okny truhlíky a v nich muškáty fialové barvy. Ty rostlinky sice vypadaly trochu unaveně, jako stará paní, žádné bohaté šlahouny, ale hezky kvetly.

Paní si s námi chvilku popovídala a jak to tak na vesnicích bývá, tak se chtěla asi nějak revanšovat za to popovídání. „Utrhněte si, však zase narostou," nabízela mi oplégr. Trochu jsem se zdráhala, přece jenom opatrovat květinku na dovolené a pak jí ve zdraví dopravit, je potíž, ale abych neurazila, tak jsem si odštípla. Pak jsme se s povídavou babičkou rozloučily a šly zase procházkou domů.

„Tak co, byla ta paní ošklivá?“

„Byla hezká.“

Bylo - nebylo

Dneska už mám pocit, že je to jen sen, ale bylo to naše mládí, tolik podobné historkám jiných, zážitkům našich vrstevníků, i když to už zní jak pohádka.

To jsem byla ještě malá princezna, vlastně spíš tak trochu Popelka, protože jsem v té době byla každou volnou chvilku ve sklepě. Kamarádi z domu tam měli udělanou místnost, kde trávili volno, doma jich v bytě bylo moc a nesměli tam kouřit. Sklepní kóji vyklidili a předělali na dílnu. V ní bylo různé harampádí a taky tzv. „fichtl“, taková malá motorka. Bylo nám ještě sladkých …náct a hlavy byly plné nápadů.

A tak se jednoho dne zrodil taky nápad založit kapelu.

Hudební potenciál jsme tenkrát celkem měli. Já chodila na sborový zpěv, taky se nám líbily nové hity z magneťáku, pásky byly skoro průsvitné, hrály od rána do večera a my dostali chuť něco sami produkovat. Jenomže jak na to? Chtělo to nějaké nástroje, bez nich se začít nedalo. Tenkrát bylo zajímavé sledovat, jak se dějiny vyvíjejí.

Zvláštní na tom bylo hlavně to, že kluci, kteří zakládali kapelu, vůbec neprojevovali hudební nadání. Je fakt, že jeden z nich občas brnknul na mojí kytaru, ale jinak nic. Nikdo z nich, kromě poslechu, nic neprodukoval. Ale to jim nevadilo, jednoduše si rozdělili nástroje a tak vznikli dva kytaristé, jeden bubeník a jeden baskytarista.

A pak začalo to nejtěžší, sehnat nástroje a aparaturu. Kde vzít, když nebylo?

V době našeho mládí docela fungovaly brigády, kdo chtěl, tak si přivydělal a tak kluci začali shánět každou korunu a postupně pořídili bicí, kytary i baskytaru. Sklep se postupně měnil na zkušebnu a to chtělo náležitou přípravu. Hlavně plata od vajec, protože v naší vile byly kromě nás a sousedů ještě čtyři partaje a ty neměly úplně moc pochopení pro lidovou tvořivost. Přesto všechny dodnes obdivuji, slyšet zezdola kytarové tóny v kombinaci s mým uměním na klavír, to chtělo občas opravdovou trpělivost. Snad věřili tomu, že z nás vážně jednou něco bude. Pro mě byl první kytarový tón ze sklepa signálem, že se ve zkušebně děje něco, u čeho bych neměla chybět a tak jsem ihned běžela.

Taková kapela nevznikne jen tak. Už byly rozdělené posty i nástroje a tak se mohlo začít. Kluci pustili pásky a zkoušeli se přidat, jako by to už uměli odjakživa. Chápu, Deep Purple i Yes byli inspirující a vypadalo to dost jednoduše, jenomže to nějak samo nešlo. Co s tím? Možná by to chtělo noty, namítl jeden a tak si sehnali i noty. Pak jsem přišla na řadu já, musela jsem je noty naučit. Pamatuji si, že jejich první (a poslední) píseň, do které se pustili podle not, byl Trezor od Karla Gotta. Trvalo jim to docela dlouho a na to, že každý z nich teprve s nástrojem začínal, se nakonec sehráli. Už sice nevím, po jaké době, ale nakonec se trefovali do taktu. Když si pomyslím, kolik tenkrát stály nástroje a kolik obětí to stálo, aby tu kapelu postavili … Jenomže umění je řehole a musí se tomu něco obětovat. Hodně obětovat, než se jeden prosadí a stane se známým a žádaným … strašná oběť. Obdivuji všechny umělce, zvlášť ty, co jim to umění nejde od srdce. To je hrozná řehole!

Kluci tomu obětovali hodně, nejenom peníze za nástroje na aparaturu, ale těch cigaret a piv a probdělých nocí, těch průšvihů v učňáku, těch hádek s rodiči a těch blbostí, co u toho vzniklo jako vedlejší produkt. Jó, to bývaly časy! Za poslední prachy se koupil džbán piva, cigarety se balily a když došly, nedaleko byla stanice. Zkoušelo se často, bavilo nás to, i když na hraní moc často nedošlo. Brzy se projevily spory, třeba bubeník nechodil tak často, jak by měl. Začalo to prostě někde váznout, kytary se pověsily na hřebíky, na bicí se prášilo, až se později kapela úplně rozpadla, aniž by někde zahrála. Jmenovala se White Shadows, ale asi jste to nikdy neslyšeli.

Dodnes nevím, kde se stala chyba. Možná to bylo tím, že tenkrát nebyl zvolen kapelník, všichni mohli říci demokraticky svoje a tak se asi trochu zvrhla morálka. Ale bývalo to krásné ...

Možná si trochu poklepete na čelo, že to bylo pěkně ujeté začít s něčím takhle z ničeho nic, vypadá to, že to jinak skončit ani nemohlo. Kapela, co neovládá nástroje, přece nemá žádnou budoucnost. Já na to říkám: kéž by to vždycky dopadlo aspoň takhle. Připusťte si třeba smělou myšlenku, že podobně vznikají i projekty za státní prachy.

Jak vařil můj dědeček

Tak jsem si přečetla, že je módní „babiččino vaření“. Něco na tom asi je, ale když jsem si četla

rozhovor s panem Pohlreichem, tak mě napadlo, že dědečkové obvykle moc nevařívali, takže není co prodávat. Tedy, aspoň já to v dětství nějak nezažila.

Přesto bych nerada svému jedinému dědovi, kterého jsem poznala, křivdila. Ani on nás nenechal umřít hladem a to jsme spolu prožili o prázdninách nejeden týden. Obvykle ale jen ohříval to, co uvařila babička a přiznám se, že si vůbec nepamatuji žádné teplé jídlo z jeho kuchyně. On ohřívané zrovna nemusel a jako starý tramp žil docela skromně. Nejvíc si ho vybavuji, jak si lámal do melty suchý chleba a to mu nejvíc chutnalo.

Děda bývával doma, protože byl nemocný, ale mě se ségrou zvládnul. Posledních pět let trávil od jara do podzimu v lese v dlouhodobě vypůjčené chatě. To byl jeho svět a tam se taky „oddělal“, jak říkávala babička. Já si to nemyslím, kdyby nebyl tam, krmil by holuby na Vyšehradě a to by ho určitě tak nebavilo.

Babička chodívala večer z práce pozdě domů a pokaždé měla postavenou vodu na sporáku, aby se mohla umýt v lavóru, na stole talířek s večeří, aby nešla spát hladová a k němu na lístečku vzkaz plný srdíček a hezkých slov. A tak jí každá večeře musela doopravdy chutnat, i když to byly jenom sardinky, kousek chleba se sýrem, uvařená vejce nebo kousek salámu.

Na chatě pak děda pravidelně opékal na ohni špekáčky. A k tomu jsme zpívali a do půlnoci budili celý les. Moderní dědečkové určitě aspoň grilují a když se rozhlédnu jen kolem sebe v rodině, tak jeden vaření miluje, jeden dělá klobásy a já sama jsem manžela pár teplých jídel pro přežití taky naučila. Jenom mi není známo, jestli všichni svoje dílo podávají v kompletním menu i s láskyplnými lístečky.

Moje balady

Je těžké vybrat nejmilejší písně, protože hudba je něco posvátného. Takže jen taková chvilka pro zastavení.

V době, kdy frčela ABBA a Karel Gott zpíval „Je jaká je“, jsem nemohla dýchat bez puštěné pásky starého magnetofonu a zacpávala si uši, když babička poslouchala Pepíčka Zímu. Navzájem jsme na sebe křičely: „Vypni to!!!!“ Tenkrát můj spolužák Aleš Brichta v hospodě nazval můj hudební vkus pokleslým a někdy zabrnkal na kytaru. Dokonce mi na ni dovolil zahrát. Měl ji výborně naladěnou, líp nežli já.

Díky za ty krásný časy! Když se mi po nich někdy stýská, vyberu stará CD a hodím je do přístroje. Nejdřív si uvědomím současnost, zamyslím se nad budoucností a nakonec se přenesu v čase do minulosti. Byly chvilky smůly, štěstí a čekala mě spousta tápavých kroků do neznáma. V písních najdu minulost, současnost i budoucnost.

Čas na nikoho nečeká, čas na nikoho nečeká, všechny své naděje musíme plánovat společně, protože jinak pro nás nebude žádná budoucnost, čas na nikoho nečeká ... (Freddie Mercury)

Jsi mladý a život je dlouhý, je spousta času k promrhání a jednoho dne si uvědomíš, že uplynulo dalších deset let a přitom ti nikdo neřekl, kdy máš vyběhnout, zmeškal jsi startovní výstřel... (Pink Floyd)

Sladké dítě v čase, spatříš brzy hranici, hranici, která je narýsována mezi dobrým a zlým. (Deep Purple)

Ale cítím, že stárnu a písničky, které jsem zpíval, se ozývají v dálce jako zvuk větrného mlýna otáčejícího se dokola, hádám, že vždycky budu voják štěstěny (Deep Purple)

Chvilka rozjímání u čaje a pak přijdou ti nejmilejší: Mišík, Jirka Schelinger a Venca Neckář.

Láska je jako krásná loď, která ztratila kapitána, námořníkům se třesou ruce a bojí se co bude zrána.

Mé lásky žár pálí a bol nad ztrátou tvou tak najednou mé srdce zvlád, prosím tě, pojď, jsem stínů stín, jsem bludná loď ...

Chci tě líbat.

Líbej Vašku! Už patřím jenom tobě.

Texty písní čerpány z www.karaoketexty.cz

Tchyně a uzený

Vztahy v rodině jsou někdy hodně složitá věc, o to víc si člověk musí považovat, když se vyvedou.

Sama musím zaklepat, naše rodina je poměrně velká, ale vztahy patří k těm lepším stránkám, což ovšem nemusí být napořád. Někdy přijdou chvilky krizí, věci, s kterými se taky musíme vypořádat, není nám to milé prožívat.

Ono, jak se říká, není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka, úkolem rodiny ale je, aby jedinec každou krizi přežil a z pouhého kázáníčka nebyla dlouhodobá kampaň, která naboří jeho psychiku. Já na černé ovce nevěřím, každý má své světlé i tmavé stránky a ty by právě v rodině měl mít možnost projevit beztrestně – samozřejmě myslím ty běžné, násilí a podobné věci ne.

Rodina a domov, to jsou takové přístavy, kam by se asi ani neměla tahat práce, všechno, co nepatří do bezpečného přístavu, by mělo zůstat za prahem. Jinak se pocit bezpečí naruší a vzniknou zbytečné konflikty. Doma chce mít přece každý svoje pohodlí a pocit pohody, chce se věnovat svým zálibám a užívat volno. Někdy to může vypadat, že spolu nikdo nemluví, třeba když jeden sedí u počítače a druhý tráví volný čas úplně někde jinde, ale pokud se navzájem tolerují… Důležité je stihnout si říci vše a nenechat rány při případných přešlapech nezahojené. Tohle se snažím dodržovat a snad je to i správně, protože se mi dostalo zajímavého uznání.

Při oslavě narození vnoučka mi totiž novopečený tatínek řekl: „Na tebe se nehodí vtipy pro tchyně!“ Hlodalo mi to v hlavě, ale protože oslava byla již rozjetá, nechtěla jsem to víc rozebírat, nevěděla, které měl konkrétně na mysli a tak jsem si později pár vtipů na tchyně našla. Uf! Doufám, že se na mě nehodí!

Zazvoní zvonek, chlápek otevře dveře a tam stojí tchýně. Tchýně: “Můžu tady pár dní zůstat?”
Chlápek: “Samozřejmě,” a zavře dveře.

Policajt zabil svou tchyni. Před soudem se obhajuje: “To mi přikázala moje žena!” “A jak to vlastně bylo?” “Šla nakupovat do města a řekla mi: Na gauči spí maminka, kdyby na ni sedla moucha, tak ji zab!”

Jak jsem uklízela

Vyrostla jsem za poslechu povídek Šimka a Grosmanna, jistě znáte. Nemám ambici pokoušet se o podobné dílo, další text je pouze příhoda z mého pestrého života.

V době, kdy jsem byla s dcerou na mateřské dovolené, jsem se pravidelně snažila o úklid domácnosti. Bojkot domácích prací u mne začal mnohem později, ale v době, kdy se dcera blížila víc podlaze, jsem dbala, aby naše linoleum nebylo jen semeniště prachu a tak se muselo pravidelně vytírat. Ne, že by to byla moje oblíbená činnost. Tuto jsem vykonávala se značným sebezapřením, takřka z donucení, ale jelikož můj manžel občas utrousil nějakou poznámku, že chce doma pořádek, než to dočista vzdal a já chtěla mít klid, tak jsem občas vytřela.

Stejně tomu bylo toho osudného dne, kdy vytírání podlahy mělo předcházet ještě umývání nádobí. Poté, co jsem ucpala dřez zátkou a pustila vodu, mi do cesty přišlo něco, už si nepamatuji co, jen to, že ta věc odvedla mou pozornost a já se rozhodla ji neodkladně u sousedů vyřídit, než se voda napustí.

Tak se stalo. Návštěva se trochu protáhla, už si nepamatuji, zda tam kromě povídání došlo i na šálek kávy, jisté je jen to, že domů jsem se vrátila až trochu později. A voda tekla, dřez byl dávno plný. Když jsem otevřela po návratu dveře do kuchyně, byl tam rybník. Nezbylo, než zakleknout, vzít kýbl, hadr a vysušit záplavy.

Co čert nechtěl, ten den se mi, shodou okolností, manžel vrátil trochu dřív. Obrázek, co viděl ve dveřích, ho jistě potěšil. Žena, která klečí na kolenou s hadrem v ruce a poctivě vytírá, potěší většinu mužů. Ale když pak viděl odlesk hladiny na naší podlaze a zjistil hloubku, odporoučel se se slovy: „Tak já radši zase jdu!“ Sousedce o patro níž se taktně vyhnul. A já vytírala, vytírala. Napočítala jsem, bratru, osmnáct kbelíků vody.

Uznejte, že tolik vody na úklid spotřebuje málokdo! Naštěstí to tenkrát o patro níž neproteklo, Pán Bůh mě měl asi rád, tak se sousedka nic nedozvěděla a my měli opravdu pořádně vytřeno.

Za Inču-čunou

Když jsme se stejnou partou do Chorvatska vyrazili příště, tak jsme po předchozích zkušenostech nenechali nic náhodě.

„Tentokrát jsem se na vás připravil,“ pravil Luděk a my mu to snědli zase s navijákem.

Abyste trochu byli v obraze, kámoš Luděk je takový spokojený člověk. První rok si vymyslel tu nejdelší cestu a vláčel nás přes Alpy, celý nadšený, jak si to krásně užijeme. Zastávil v Soběslavi a hned se mu tam líbilo.

„Já to tady mám rád. Klidně bych tu dneska zůstal zachlastat a zítra bysme popojeli dál!“ To bylo právě to, co nás napadlo už v Praze, když zařizoval v půjčovně auto. Jakmile někde zastaví a vidí, že mají Budvar, rozsedí se a je konec!

„Žádný takový, spíme v Rakousku a jedeme!“ Zavelela jsem a pak se zase nasedalo. Jenomže u nejbližšího Kauflandu byla zase zastávka a za trest se naše auto napěchovalo pivem. Byly to příšerné PET lahve v množství „co se ještě vešlo“, takže jsme ve fabii seděly vzadu s nohama na flaškách. Moje páteř definitivně utrpěla deformaci a na konci cesty jsem vylezla hrbatá. Našim „chlapcům“ to ale tenkrát stejně nevadilo, protože když vidí pivo, nevnímají ostatní. Ó, jak je můj manžel v tomhle jiný!

Podruhé jsme cestovali větším vozem, namísto piva vezli víno a v Rakousku nespali. Luděk si dal vysvětlit, že delší cesta nutně nemusí být nejlepší. Když nadešel den výletu za Inču-čunou, povídá: „Jedeme, je to řekla Zrmanja u Obrovce.“

Působilo to dost důvěryhodně. K moři nechodil, celé dny čuměl do počítače, zdálo se, že mapu si vyfotil do paměti a tak nás ani sluníčko nerozhodilo. Na řece se ochladíme a třeba nám to vyjde jako v Plitvicích.

Nevyšlo! Zabloudili jsme v nějakých nehostinných krajích, byly tam podivné cedule „nebezpečí min“. Luděk duchapřítomně pronesl: „Holky, nechce se vám čurat?“

Mně a kámošce Vlastě trošku ztuhnul úsměv. Klimatizace větrala, ale my byly zpocené, řeka nikde na dohled nebyla a Inču-čuna už nás přestal zajímat.

„Copak ty nevíš, kde to je?“

„No, na tý mapě to bylo nějak nalevo a nahoru ….“

Směr byl tedy jasný. Nejbližší civilizace, něco na pití a pauza na cigáro. V autě už začal trochu houstnout vzduch. Chvílemi tam bylo úplně nedychatelno. Luděk přidal plyn, projel nejbližší vesnicí a zastavil u moře. Vodu!!!! Naštěstí byla. Nikoli řeka Zrmanja!

Ten den byl pro naši další dovolenou osudový. Luděk, starý mládenec, pochopil, že s ženskýma se nikdy nikam nedostane. Od těch dob jezdil na výlety sám.

S výhledem na moře

Venku zase pošmourno, tak jsem se trochu zasnila a vzpomínám na dovolené u moře. Kdybych si už neměla v životě dopřát nic jiného, tak cestu do teplých krajů nechci oželet.

Manžel mi po mnoha dovolených jednou začal protestovat. Má velkého koníčka, díky němu spousty přátel a už neví, koho uspokojit dřív. Jednou ho velrybářské výpravy lákaly víc než naše dovolená ve dvou a tak se jaksi zasekl. Domluvila jsem si tedy dovolenou s partou z práce.

Ten výlet byl dost velké dobrodružství a sama jsem byla zvědavá, jak to ustojím. S kolegy už mě ale pojilo dlouhé pracovní pouto, které občas zpečetíme i společným grilováním nebo pěkným výletem. Vlastně mám dost štěstí, že jsem poznala spoustu skvělých lidí stejné krve, s nimiž si nelezu na nervy. V té době už jsem taky měla delší pracovní odluku díky reorganizaci a tak jsme se všichni na společné dny u moře těšili.

Jak to bývá, každý z nás je takové individuum, máme už svůj věk a zvyky, proto jsme udělali dohodu, že budeme ležení u moře pravidelně střídat s výlety. My, holky, jsme na všechno kývly, věděly jsme to své. Až budeme ležet u moře, řekneme, že nás bolí hlava a budeme osvobozené, jenomže nakonec sehrálo svou roli i počasí a my na ty výlety jezdily docela rády.

Jednou ale bylo celkem vedro a nám se tak nechtělo, ale pro společný klid jsme ten zadek zvedly a nastrojily se do pohodlných šatů. Kamarád Luděk strašně rád poznává nová místa a přestože je trochu při těle, běhá jako dvacítka. Dovezl nás do Trogiru a pak vydal rozkazy. Asi hodinu a půl byl rozchod, volné poznávání města a pak se jelo zas dál. Hodina a půl byla v tom vedru docela vražda, chtělo to nějaký stín, tak jsem ji strávila na obědě v jedné úzké stinné uličce. Kamarádka s partnerem courali někde po trhu a kam zmizel Luděk, nevím. Sešli jsme se u auta, vlastně o chvilku dřív, protože k němu vedla stejná cesta a na ní stánek s rakijí.

Abychom poznali ještě něco z pobřeží, vyrazili jsme do Šibeniku a už cestou poslouchali, jak to město s památkami pěkně prošlapeme. Bylo asi 40 stupňů ve stínu, takže nám to dodávalo „velkou chuť" procházet se po rozpálených kamenech. S kámoškou Vlastou jsme nadšeně kývaly, přitom se v autě ovívaly vějířem a modlily se, aby nás už někde vysypal ven. Když jsme konečně zaparkovali, obě napadlo jediné řešení. Přímo u moře byly postavené barevné slunečníky, kavárna nabízela studené nápoje a tak jsme si s Luďkem upřesnili místo a čas srazu a daly mu volno. Asi za půl hodiny nás našel u té kávy celý zpocený a ušlapaný. Chození v tom vedru ho taky nebavilo.

Od těch dob však posloucháme přednášky, jak to s námi myslel tenkrát dobře, abychom také něco viděly, něco, co povznese ducha, ale my s Vlastou víme stejně své. Posezení u kávy za podvečerního sluníčka, šumění moře a koukání na modrou hladinu, to je zážitek, na který se taky nezapomíná. Jenže to mužský stejně nikdy nechápou, chtěli by nás pořád jenom zdokonalovat. Copak to šlo, v tom vedru? Á propos, to jsem mohla jet rovnou s manželem na ryby!

Život s tyranem

„Vražda na tyranu není zločinem“.

Věta pana profesora z filmu o atentátu na Heidrycha mne napadla ve 4 ráno, když si náš pejsek usmyslel, že už je den. Nosil mi hračky na hlavu a čekal. Pomohla až schovka pod peřinou.

Naučil se něžně si říkat o všechno, co požaduje. Když spím a on chce pustit pod peřinu, olízne mne na krku. Když chce hodit hračku, donese jí. Vybere si někoho mezi přítomnými a olízne, aby věděl, že má fant. Je zajímavé, že má smysl pro spravedlnost. Účast ve hře pravidelně střídá. Asi aby si nikdo nestěžoval na nedostatek pozornosti. Když dotyčný nereaguje, nebo reaguje pomalu, chodí ho olizovat tak dlouho, dokud mu hračku nehodí.

Někdy dělám, že nevidím, záměrně. Sedím na sedačce a dívám se na televizi. Prostě si nechci zrovna hrát. Ale mám smůlu. Naše černý štěstí vyskočí na opěradlo sedačky a donese mi hračku přímo na hlavu. Někdy jí hodí čumákem rovnou před oči. Nenechá se odradit. Ovládá mistrně několik her. Házení hraček je klasika. Miluje ale míč. Bravurně ovládá fotbal, kdy brání vybrané území (zpravidla má bránu mezi dveřmi) a nepustí jediný gól. Krásně dává také hlavičky. A když mu míč házím, vrátí mi ho zpátky jako při volejbalu. Je na něj velký, ale vášeň je vášeň. Když začne hra, tak nic neřeší.

Obrázky:

1) Jako miminko.

2) Dorostenec.

3) Při hře.

4) Po fotbálku zasloužený odpočinek.

Být tak malou chvilku mouchou

Vymoženosti moderní civilizace jsou fajn, na druhou stranu mám ráda i kontrast a odpočinek od všech technologií, mobilu a internetu. Projít se jen tak lesem, kolem rybníka nebo se opalovat na louce, kde to voní (někdy i smrdí) přírodou, to je něco, co na internetu nenajdeš. Dokud bylo kam, pak jsem se celkem ráda odebrala na venkov a tam žila jako před sto lety.

Nejprve to byla malá chata bez vody a my pro ní chodili do nedaleké studánky, myli jsme se v umyvadle a žumpu vypouštěli hadicí. No, ale to už je dávno pryč, majitelka, bohužel, dávno umřela a mně nezbylo než využívat krásy našeho sídliště.

Později se našlo vesnické stavení, kde voda na pozemku byla jenom užitková, zato tam nádherně rostla každá zelenina. Zuby jsem si chodila čistit na trávu, večer se kochala krásně svítícími hvězdami a koupala se na zahradě v kovové vaničce, co zbyla po nějakém dítěti, občas pod dohledem kolemjdoucích.

Když se mi později zachtělo mít komfort, koupila jsem si zahradní sprchu s gumovým pytlem. Jakmile začal vonět les houbami, sebrala jsem košík a protáhla své ztuhlé tělo lesem. To, že nakonec byl jen plný prašivek, mi nevadilo, protože procházka byla za všechny peníze. Tak se mi tam krásně odpočívalo až do doby, kdy i zdejší majitelka odešla na věčnost a ti, co jim stavení připsala, ho při první příležitosti prodali. Ale to už je riziko podnájmu, že člověk musí po čase oblíbené místo opustit.

Zbydou jen vzpomínky na všechno prožité. V první chatě vyrostla dcera ze školních botiček, na druhou už přijela jen sporadicky, zato jsem si tam užívala rodiče. Ale to znamenalo taky být víc pod jejich kontrolou, což se mi, samozřejmě někdy nelíbilo. To už je ale život, když odejdou děti z hnízda, tak si matky někdy říkají, že by chtěly být na chvilku mouchou, aby věděly, jak žijí.

Jak je ten koloběh života neúprosný, dceru dneska slyším nejvíc po telefonu. Musím se spokojit s pomyšlením, jak všechno zvládá, jak si se vším poradí. Kdykoli se pak vidíme na návštěvách, předáváme osvědčená moudra a rady do domácnosti. Ona chce mít, stejně jako kdysi já, všechno nej a krásně načinčané. Už jenom vyprat a vyžehlit, to je každotýdenní nadlidský úkol, který u mně časem pozbyl na naléhavosti. Při vší té snaze později došlo na babiččina slova, že stačí, když je prádlo vyprané. A tak se zájmem pozoruji, jak se s tím pere dcera, zatímco pořád pilně pere a žehlí.

My, moderní maminky a tchyně, ale máme nyní celkem slušnou kontrolu, díky facebooku jsme totiž občas mouchami. A tak jsem se dnes mohla, jako ostatně každý víkend, dozvědět poslední žhavou novinku.

Moudra mojí dcery už se pomalu dají tesat do kamene, ovšem ... s tečkami.

„ ... včera jsem zjistila, že když dám do prádelníku vyžehlený, voňavý a vyskládaný prádlo a nebo kdybych tam to prádlo jen hodila a vys.ala se na něj, tak chlap ten rozdíl prostě nepozná, ale hlavně, že tam najde co potřebuje ... ještě, že se u toho co mi roz.ebe celej prádelník vždycky tak roztomile zatváří ...“

No, comment, dětičky, skoro jako doma!

Čas prázdnin

Období léta patří k těm celkově línějším. Čím dál víc snáším vedra čím dál hůř a vzpomínám, jak lehce se mi vedra snášela v čase školních prázdnin.

Babička vždycky měla dovolenou v červenci. Obyčejně o ní trochu bojovala, protože hrozilo, že někdo v zaměstnání vypadne a bude muset zpátky do práce. I když ještě ani zdaleka nebyl kapitalismus, v hospodě se pořád makalo. Zákazník se neptá, jaká je politická situace, hlad má v každém období. Jelikož jsme neměli žádný letní byt, obyčejně sehnala nějaký pronájem. Díky tomu, že měla hodně známých, jsme měli pokaždé kam jet. A když selhaly chaty, najala chatičku v rekreačním středisku.

Nám bylo dobře všude, protože kde byla babička s dědou, tam bylo veselo. Když jsem byla sotva školou povinná, půjčovali jsme si chatu v Mokropsích pod skálou, přímo u Berounky. Pamatuji si to už jen mlhavě, ale ten pocit, když koukám s dědou na rybky v Berounce, když zachází večer sluníčko nad vodou a taky ten strach, když jsem si při stojce vyrazila dech, to si pamatuji dodnes. Byly to hezké prázdniny.

Pak sehnala babička chatu na Jílovišti a tam jsme prožili pět krásných let. Děda tam bydlel od jara do podzimu a my za ním jezdívali na víkendy a na léto. Srub bez elektřiny, v lese, široko daleko nikdo. Koupání v plechové vaničce, voda ze studánky, houbaření, nákupy v Jednotě, kam vedla dlouhá prašná cesta, co byla v odpoledním slunci hodně vyhřátá a s nákupem, v němž nechybělo mléko do bandičky a velký kulatý pecen, pěkně protivná. Kolem cesty rostly na mezi luční kytky a skákaly tam kobylky.

Jedno léto jsme trávili ve Vonoklasech. Tenkrát babičce půjčila chatu kolegyně a pak si z ní utahovala, že prozradí místo úkrytu. Naoko babičku z legrace tak vydírala, ale bylo to jen hecování. Neprozradila. Ta chata měla velkou zahradu a na ní bylo spousta jahod, okurky a kopr, rybíz, angrešt a snad všechno, co má být na správné zahradě. Vařili jsme samé lahůdky, co k létu patří. Palačinky s jahodami, jahodové knedlíky, koprovou omáčku, bublaninu s třešněmi, taky malinový džem, houbovou omáčku a rybízovou marmeládu. Nejlepší recepty na léto jsou ty bezmasé. Babička s oblibou vařila z kuchařky „co dům dal“, protože byla zvyklá zužitkovat všechno.

Jakmile se v červnu zabouchnou dveře u školy, pokaždé se mi vrací ten pocit, že je tady období sladkého nicnedělání, odpočinku, dovádění, koupání a slunění. Jenom už marně čekám, že se objeví babička s mísou a vařečkou, aby mě zachránila od městského smogu a odvezla někam mimo civilizaci.

Stará škola, staré kino

Čert ví, kde asi začínají dnešní letní lásky? Ani nejodvážnější představa mi nechce připustit, že by to bylo zrovna v multikině …

Jak říká jedna moje kamarádka, my jsme stará škola, seznámení, políbit ručku, káva, kino a všechno ostatní až pak! Žádný spěch, co by tomu řeklo okolí? Jenomže to už je také dávno pryč, stejně jako atmosféra starých bijáků. Jednou za týden se změnil film a my si na svůj oblíbený pěkně počkali.

V okolí mého tehdejšího bydliště sice bylo kam jít, ale premiéry bývaly jen v centru a k nám přišly s pěkným zpožděním. To nám  nevadilo, tenkrát na těch filmech příliš nezáleželo, hlavně, že byla tma a naše touhy se ukryly do zadní řady. U nás v kině, tam se promítalo pořád, jen někdy zrušili představení, protože nebyl dostatek diváků. Pokud se sešli aspoň čtyři, tak se hrálo.

Nejlevnější lístky byly v první řadě a tak jsme chodívali „lízat plátno“. V zimě přišel uvaděč asi v půli představení přiložit do kamen. Byla tam totiž poctivá stará kamna, kde se topilo uhlím. Ani nevím, jestli kino na Kačerově ještě existuje, bylo umístěné ve vilách.

Druhé, kam jsme povinně chodili na školní představení, kino Oddech, vzalo zasvé s výstavbou Jižní spojky. Když už bylo polozbořené, šli jsme se tam jednou s kamarády procházkou rozloučit. Já a ségra jsme seděly ve starých dřevěných sklápěcích lavicích a kluci, co nás doprovázeli, na rozbořeném jevišti svítili zapalovačem a hráli poslední soukromé představení. Bylo to takové tajemné.

Hru světel a stínů toho večera vidím jako dnes a je mi trochu líto, že tam pod Jižní spojkou skončila nádherná etapa mého dětství, která se už nevrátí. V mém kině nikdy neuvidím Sokolovo, Popelku ani Dým bramborové natě. Už tam neprožiji žádné křehké vztahy. Aspoň tam zůstalo stát nádraží...

O slečně Drahušce

Vzpomínka na vzácnou duši, která uměla prožít život naplno, ačkoli jí osud dopřával jen omezeně. Našla si svůj smysl života a nikdy se nekabonila.

S Drahuškou jsme se poznaly v době, kdy mi bylo asi dvanáct let. Stala se sousedkou mé babičky a pro mě byla trochu tajemná. Bydlela sama v bytě plném knih, v nichž byla spousta krásné literatury a poezie. Každou chvíli nějakou z nich vytáhla a předčítala, na každou situaci uměla najít příklady. S ní se člověk nikdy nenudil.

Působila trochu zvláštně, neměla děti a jezdila za ní spousta příbuzných. Původem z Moravy v Praze našla domov i práci. Byla zdravotní sestra a v době našeho seznámení měla už krátce do penze, přesto pracovala plně dál, očividně jí to těšilo. Měla lidi ráda a dávala to najevo. Její humor i život byly noblesní, před Drahuškou si nikdo nedovolil mluvit sprostě, ovládala krásnou češtinu, mluvila zásadně spisovně a tím nám ostatním dávala krásný příklad.

Staly jsme se kamarádky do té míry, jak se mohou přátelit ženy s odstupem dvou generací. Byla ještě o pár let starší než moje babička, vitální, ačkoli jí osud nesmazatelně poznamenal dětskou obrnou. Asi to byl důvod, proč se nikdy nevdala. Zvědavost mi nedala a chtěla jsem přijít na kloub, proč zůstala sama. Odvahu zeptat se přímo jsem ale nenašla a tak se kolem ní utvořila domněnka o nešťastné lásce s ženatým doktorem nebo někým úplně jiným a neznámým. Bylo to její tajemství.

Drahuška mi ukázala, jak krásná může být poezie, když se do ní začtu ve správném rozpoložení, i že máme každá svého vysněného prince právě v literatuře. Taky to, že se dá prožít šťastný život o samotě. Učila mě lásce k poslechu vážné hudby, protože viděla, že mě hudba přitahovala. Chodívaly jsme spolu na koncerty a do divadel. Pro mě to byla vždy velká událost, na kterou byly dlouhé přípravy, pro ni to byla samozřejmost. S noblesou se v té době pohybovala ve společenském kalhotovém kostýmu, zatímco já řešila, jaké šaty se hodí a jaké ne. Doba byla mnohem upjatější a na dobrém oblečení do společnosti záleželo. Přijít na Pražské jaro v kalhotách nebylo obvyklé.

Drahuška byla aktivní a s ní chodily na návštěvu i tradice. Na Velikonoce vždy přinesla vajíčko, rozkrojila ho a jedním podělila všechny okolo. Prý abychom se v době, kdy to budeme potřebovat, našli. Před koncem minulého století pak stanovila babičkám na lavičce pod okny jejich věžáku poslední cíl: sejít se tam i v roce 2000 a oslavit spolu začátek století. Jí se ho splnit nepodařilo. Od těch dob vděčně vzpomínám každé Vánoce, když dělám Drahuščiny nepečené kuličky.

Prokletá pomlázka

Většinu svých Velikonoc jsem prožila v Praze, kde se sice chodí na pomlázku, ale připomíná to spíš povinnou procházku. U nás na sídlišti je většinou mrtvo, všichni slaví někde na venkově. Bydlím nedaleko školy, ta je vylidněná a naštěstí zpravidla nikdo nepřijde. Oproti tomu některé svátky prožité mimo Prahu byly daleko živější. Můj zadek zpravidla utrpěl, ale to už je náš úděl. Kdyby jenom to, tak neřeknu ani popel. Barvení vajec, vaření ani pečení mi problémy nedělá. V tomto ohledu mi tradice nijak nevadí. Akorát krajově se některé zvyklosti liší, což jsem pochopila, když mi bylo asi sedmnáct. Tenkrát nás pozvali známí na venkov a tam se málem odehrál můj vstup do dospělého života.

Svátky proběhly za vydatných kontaktů se širokou rodinou našich přátel, obarvila se snad tři plata vajec, v naší domácnosti bylo zrovna hodně žen a tak jsme se musely pořádně připravit. Když nadešel den D, všichni zdejší i okolní přišli vypráskat hlavně „Pražandu“, tedy mě. Můj zadek byl modrý, na stehnech místy prosvítala červená. Když už bylo po všem, vejce byla rozdána a holky omladěné, celá banda zdejších jinochů značně posilněná alkoholem si stoupla pod naše okna a všichni se dožadovali, abych s nima šla ven taky. Né, že by se mi chtělo, ale byla jsem donucena dospěláky. A tak jsme šli přes pole, když tu ten největší, zřejmě vůdce party, zastavil, povalil mě na zem a sedl si na mě, jako by mi chtěl udělat válečky. Ostatní se zastavili a čekali, co bude. Banda to byla pořádná, dospívající klacek zaváněl nějakou pálenkou. A čert ví, co zamýšlel. V mojí hlavě se v tu chvíli odehrávaly všelijaké scénáře, včetně toho, že nejspíš budu veřejně lynčována. Když jsem se nebránila, asi ho to nebavilo a nechal mě. A tak jsem toho dne hrála všemi barvami. Moje džíny statečně zakrývaly jelita, byly celé od bahna a já si do Prahy dovezla poučení, že zdejší mladíci jsou o hodně kultivovanější, i když vypadají jako máničky.
Od těch dob jezdím buď do bezpečných venkovských stavení k lesu a nebo zůstávám blízko domova. I když kvůli objektivitě nutno dodat, že mě od té doby v poli nikdo neválel. Že už by mi žádné nebezpečí nehrozilo?

Intimní chvíle

Už je to za mnou, snad. Říkám si, že nejhorší snad pominulo, ale jeden nikdy neví. Opravdu už to bude jenom lepší? Nebo nás čeká něco, o co nestojíme? Zbývá jen čekat.

Stojím nad nemocniční postelí a kolem páchne odporný závan moči. Lapám po dechu a v duchu si říkám, že lepší je pot v přeplněné tramvaji. Koho by napadlo, že něco páchne víc a že to něco budu muset přijmout a ještě se tvářit, že to neexistuje? V tom zápachu tam leží máma.

„Jsi tady?“ Zvedne víčka a ptá se, jako by se jí to jenom zdálo. Pořádně nevím, jestli dobře vidí, že má pomatené smysly, o tom nepochybuji. Chvílemi mluví z cesty, chvílemi se v čase přenese úplně jinam. Je mi to jedno, jsem ráda, že vnímá, že hýbe aspoň polovinou těla, že dýchá. Neodvážím se pomyslet, že všechno mohlo dopadnout i hůř. I tohle je příšerné, ale zbývá aspoň naděje. O horším nechci přemýšlet.

„Jsem tady, neboj. Buď v klidu a nedělej si starosti.“

„Já spala.“

„Já vím. To nevadí, musíš hodně spát, musíš to všechno vyspat.“

„A kdy už vstanu z postele?“

„Až si odpočineš,“ v duchu se stydím za tu malou lež, přestože je milosrdná. Říkají, že tohle se léčí minimálně tři měsíce a to je optimistická prognóza. Nechci být pesimista, vůbec si nepřipouštím, že to bude delší, i tak se to zdá nekonečné, jsme teprve na začátku.

„Tohle je běh na delší trať,“ pokračuji, i když už vím, že v jistém ohledu jsme na konečné. Prý už nikdy chodit nebude. Ale kdo by věřil doktorům?

„Hlavně se mi uzdrav, mami, to je teď to nejdůležitější!“

Mlčí. Zahledí se kamsi mimo mě a pak pomalu povídá: „Hlavně se mi uzdrav! To samé jsem si myslela, když mi maminku dávali do rakve!“

Nikdy mi to neřekla. Žila s tím celou dobu a nikdy mi nesvěřila svoje pocity. A teď, jako by ztratila všechny zábrany. Dřív se mi zdálo, že je z kamene. Všechno zvládala, těžce, ale ani brvou nepohnula. City nedávala najevo. A teď mi vyráží dech svojí smutnou vzpomínkou.

„Na to teď nemysli. Nemohla jsi nic udělat. Teď mysli na veselejší věci!“

Pach ztrácí na intenzitě, asi přivykám. Je vedro a nedýchatelno. Přichází sestra a zapne větrák u stropu. Roztáčí lopatky a víří zatuchlý odér. Aspoň pohyb. Namísto televize. Impuls všechny pacienty stimuluje k pozorování. Je to jejich jediná zábava. Větrák a jídlo a stojan s pomalu kapající tekutinou.

V dámském klubu

Pánům je vstup sice povolen, ale prosím, nerušit. Koneckonců, tuším, že byl zrovna den otevřených dveří ....

Zatímco včera zde u mne na blogu začínala dlouhá diskuse, já měla na programu návštěvu mamky. Přes týden pobývá ve stacionáři, v zařízení pro seniory. Zní to hrozivě, skoro jako špitál nebo polepšovna. Citlivější jedinci jsou hákliví i na pouhé vyslovení označení zařízení, ostatní to sice strpí, ale v myšlenkách se křižují, aby se s tím nikdy nepotkali. Život má své veselejší i smutné stránky a tak si i v těch smutných musíme hledat ty veselé.

Snad jsem to s odstupem po dovolené viděla jinou optikou než předtím, ale já vstoupila někam úplně jinam. Ve společenské místnosti byl právě dámský klub. Sedm přítomných seniorek bylo oblečeno ve společenských úborech, měly před sebou odpolední kávu, lázeňskou oplatku, potichu ukusovaly a poslouchaly taneční melodie. Ani se mi nechtělo je rušit.

Mamka, jako obvykle, otočená ke dveřím, aby mohla vyhlížet své návštěvy, už zdálky mávala. Jakmile dostala pusu, dala mi kus své oplatky, asi abych nevybočovala a pak jsme se daly do řeči. Potichu, abychom nerušily. Jenomže už stejně pozornost patřila nám a ne zpěvákům.

Dámy obsluhovala jedna z nejmilejších pečovatelek – Lucinka. Je vlídná a milá, šíří kolem sebe takovou pohodu, že jsem nabyla dojmu, že jsme doma a už beru seniorky jako členy rodiny.

Najednou zazněla známá píseň: „Bílááááá, mám tě ráááááád.......“

„Mamko, kdo to zpívá?“

„Chladil!“

„Né!“

„Tak Hála!“

„Né! Pořádně, napovím ti, je fousatej!“

Už už jsem to měla na jazyku, svrbělo to jako vyrážka.

„Jelínek!“

„Né, mamko, přece MATUŠKA!“

„Aha. Já si to spletla, předtím zpíval Chladil.“

No co, Hála nebo Chladil, hlavně, že tam měly veselo.

Pohádkové babičky

Dlouhé zimní večery vybízí, aby si všichni sedli a vyprávěli. Občas slýchám, že se z nějakého důvodu doma moc nekomunikuje. Jestli to tak je, nejspíš vlivem spěchu a moderních médií, každý si zaleze ke své oblíbené obrazovce nebo se věnuje jiné oblíbené činnosti. Hodně lidí odvede z rodiny také práce. Ale když rodina večeří pohromadě, může vyřídit běžnou konverzaci i probrat všechny svoje problémy.

V rodinách, kde jsou malé děti, samozřejmě nemohou chybět ani pohádky, protože ony také právě prožívají příběh a musí získávat žádoucí zkušenosti. Děti se někdy dožadují pozornosti. K uklidnění stačí využít jejich dětské hravé fantazie.

Jednou jsme byli na horách s malým synovcem a protože se nedal příliš zvládnout, vymyslela jsem si skřítky. „Poslouchej, už se na tebe zlobí, že nemohou spát, tak buď chvilku potichu!“ „Neslyším je!“ odpověděl, ale když jsme spolu potom došli k oknu, najednou uviděl venku světýlko a uvěřil. Kupodivu skřítci zaujali jeho pozornost a dokonce i celý večer vydržel potichu. Myslel, že tam spí a uklidnil se. Na mojí dceru zas platila bouřka. Když byla moc rozjívená a náhodou se stalo, že odněkud zahřmělo, zpozorněla a běžela se podívat na oblohu, co že se tam děje. „Pánbíček se zlobí“, říkala jí babička a ona si uvědomila, že poněkud přestřelila. Příště už najisto věděla a když zahřmělo, sama ztichla: „Pábíek hobí“. Krásně přitom koulela svýma nevinnýma očima.

Až budu mít na starosti svoje vnoučata, počítám, že si vystačím bez pohádek. Samozřejmě pár klasických ovládám zpaměti, ale když zařadím povídání o svém dětství, jak jsem s babičkou chodila na mandl a strkala prsty pod rozpálený válec, vnucovala se paní zadarmo, abych si mohla vyzkoušet hru na pradlenu. Taky uslyší, jak kdysi stejná paní z mandlu natahovala háčkované dečky pomocí barevných špendlíků, aby silně naškrobené ztuhly a pak nádherně podbarvily porcelánový servis v babiččině vitríně. Určitě nezapomenu připomenout, jak jsme si chodili pro točené pivo do džbánu a hodný pan hostinský pokaždé přidal odměnu. Pěna ze džbánku pokaždé přetékala a to byla ideální příležitost trochu si jí olíznout a zvykat si na nahořklou chuť. Děda pak obřadně připravil k obědu sobě půllitr, babičce třetinku a mně maličkatý půllitříček, byla to asi 1 deci a já si hned připadala dospělá. A protože sestra nikdy pivo nepila, bylo mi tak nějak příjemně dospěle, možná ten pocit pramenil z toho, že jsem byla starší a myslela si, že právě proto mohu popíjet pivo, zatímco ona pije jenom limonádu.

S odstupem času vám všechno, co je fuč, připadá jako ta nejkrásnější pohádka. A dětství uběhne rychle. Některé části se pak někdy zdají těžko uvěřitelné, některé působí tajemně, ale většina mojí pohádky bude veselá, plná hudby, vzájemného pošťouchání a pochopení.

Pod rouškou tajemství

Tajemství úspěšného manželství, to je alchymie, kterou nám nikdo ne a ne prozradit. Takže musíme pátrat a brát si pozitivní příklady, pokud je ovšem poznáme. Mnoho se učíme například od svých rodičů.

Nikdy nezapomenu na své vzory, kterými byli děda a babička. Myslím, že kdyby nezemřeli, zůstali by spolu dodnes a to spolu strávili téměř čtyřicet let. Brali se poměrně brzy, babička si dědu vytrucovala ve svých osmnácti letech. Utekla kvůli tomu z domova a udělala dobře. Jistě toho nikdy nelitovala a jestli ano, tak jí to děda vykompenzoval. Bohužel byl dost nemocný, tak odešel brzy, přesto mi stihnul předat pár pěkných příkladů.

On totiž babičku určitě miloval a ona jeho taky. Sice to nedávali okázale najevo, ale kopali spolu za jeden tým, který pak zákonitě musel mít úspěch. Oba měli velký smysl pro rodinu a o to víc pak dědu mrzelo, když to našim rodičům nevyšlo. Když ta uvolněná šedesátá léta byla tak opojná....

Však všichni víme, že udržet všechno na uzdě dá opravdu práci. Jak jsem se později od babičky dozvěděla, v mládí si dědu musela taky trochu hlídat, ale trpělivost jí přinesla růže, o jakých se jí možná zpočátku ani nesnilo. Pamatuji si to jako dneska. Pohodové víkendy v jejich veselé společnosti, kde se pořád hrálo a zpívalo (děda býval muzikant), pouštěly se gramodesky a mohlo se v podstatě všechno, bylo oázou pro mou dětskou duši přes týden unavenou běháním venku, sezením ve školních lavicích a plněním všelijakých jiných povinností.

Už začátek víkendu začal obvykle krásně, když na nás děda celý týden myslel a sháněl oblíbené bonbóny, hračky, či vyleštil jablka, co nejlepší a nejčervenější. Babička obvykle musela do práce, ale my jsme se celý den těšili, až se večer vrátí, zatímco my už budeme spát. Pro ni byla denně připravená na stole v kuchyni malá večeře s nezbytným lístečkem a vzkazem, jak moc nám chyběla a jak se na ni těšíme.

V neděli mívala většinou volno, tak se věnovala přípravě společného oběda. A protože byla unavená, po obědě obvykle na chvilku zalehla, aby si zdřímla. Někdy bylo povinné spaní všech, ale já to ráda neměla. Víc se mi líbilo, když jsme se s dědou dívali na televizi a já mu asistovala u kouření dýmky, či jsme si dali partičku nějaké karetní hry. Naučil mě hazardu, pro ten účel jsme měli schované staré haléře, či pár drobných. Hrát zadarmo nebylo ono a děda to věděl. Vždycky mě dokázal motivovat.

Když nadešel čas, kdy už mu připadalo babiččino spaní akorát, rozhodli jsme se jí vzbudit. K tomu sloužil takový rituál. Uvařil malého turka, babička totiž během dne pila několik maličkých turků a po probuzení tedy nesměl chybět. Pak se na starý gramofón položila deska, pokaždé stejný oblíbený hit od Jiřího Grossmanna, písnička „Ano, pane Jiří.“ Začíná veršem: Lásko má, mám tu víno z vonných rév .... Než na černý placatý singl dopadla přenoska, moje povinnost byla otevřít všechny dveře a dát gramofón nahlas přesně tak, aby babička slyšela dědovo vábivé lákání, ale aby se nelekla. Tohle byl signál, že už na ní všichni čekáme a že si to kafe bez ní nedokážeme představit.

http://www.youtube.com/watch?v=10eu8nnAwMg&feature=related

Moje začátky a konce 10

Můj svaťák byl také dobrodružství. Shodou okolností se babička rozhodla odjet na dovolenou a tudíž mi na ten týden půjčila garsonku. Domluva zněla, že si vezmu kamarádku a budeme se spolu učit. Částečně jsme ji dodržely. Rozdělily jsme si lože, rozložily věci a zaplnily lednici. Naši rodiče si zřejmě mysleli, že bychom umřely hlady, takže nám zabalili lahůdky v podobě hotových jídel a pravé svíčkové. Nemusely jsme si ani vařit, ani nakupovat. Týden jsme zůstaly zavřené v garsonce.

Hned první den však přišel na řadu telefon. Po zopakování první otázky z českého jazyka napadlo Ivanu zavolat na linku důvěry. Vymyslela si fiktivní příběh, kdy vylíčila důvěrně, že chodí s ženatým mužem, je v jiném stavu a teď neví, jak to vyřešit. Nejprve jsem se smála a čekala, kdy hovor ukončí. Ona se ponořovala do problému a po půlhodině rozboru s pracovnicí linky začala ronit slzy. Já ji začala podezírat, že je to pravda. Rozhovor trval asi hodinu. Pak už se zdálo, že se pracovnici podařilo jí rozmluvit sebevraždu. Konečně položila sluchátko a vylíčila mi rady. Začala se naplno smát a mě se ulevilo. Zároveň mi došlo, že týden bude náročný. V podobném duchu probíhal i zbytek. Výsledkem bylo zopakování prvních dvaceti otázek z českého jazyka. Na ostatní učivo už nedošlo.
Já byla mezi posledními v abecedě a tak mi zbýval další týden. Ona přišla na pořad ve středu. Nejprve mi s radostí ukázala novou sukni, která byla téměř balónová, ušita přímo pro tuto příležitost. Skládala se s malinkatých jednotlivých kapsiček, umně zabudovaných do střihu. V každé kapsičce měl být jiný tahák. Zřejmě měla i schéma a přehled taháků. Raději jsem se neptala. S odstupem času si to ale nemyslím. Nebývala důsledná. Jak ji znám, nejspíš byly kapsičky nakonec prázdné. Ve středu mi přišla radostně oznámit, že maturitu složila. Mne čekala v pátek.

Cestou do školy jsem otekla k nepoznání. Ten rok mi propukla alergie a projevovala se náhlými otoky obličeje. Než začala zkouška, moje tvář byla deformovaná. Chvíli mi nabízeli přeložení zkoušky, ale po tom jsem rozhodně netoužila. Písemky dopadly poměrně dobře, chtěla jsem to mít za sebou. Otázka z českého jazyka měla č. 21 – první světová válka v české literatuře. Napadlo mne všechno možné, nikoli Švejk. Zachránila mne jednička z písemky. Další v pořadí byla ekonomika. Osvítil mne asi anděl a poslal mi odpověď. Už ani nevím otázku. Ekonomika nebyla má oblíbená. Pak přišel ruský jazyk a otázka byla téměř totožná s češtinou. Zachránilo mne, že mi zapomněli dát článek s překladem. Podařilo se mi přeložit ho bez přípravy bez chyby a následovala němčina. To už mám docela okno, jen vím, že vysvědčení jsem dostala. Tím skončila úvodní etapa a příprava na život.