Zapírat, zapírat, zapírat

Jak to říkal doktor Plzák? Prý zapírat i kdyby vás chytli in flagranti. A nebo případně partnerce vnutit, že měla deja vu.
                      

Tak mě napadlo rozšířit teorii pana doktora, jelikož vědci vyzkoumali, že někteří jedinci mají deja vu, zatímco jiní ho nemají. Prý to souvisí s takovým malým útvarem v mozku, kdy ho někdo má ještě menší než normálně a pak se mu čas od času zjeví neviděné. Jak by se to dalo využít v praxi? Vezměte si pro příklad třeba nevěru. Není to žádné vodítko, berte to jako příklad …

Každá žena (možná i muži) má děsivou představu, že si její protějšek najde někoho jiného. A tu představu si čas od času přehrává v hlavě. Sice tam možná není nikdo konkrétní, tedy myslím žádná tvář konkrétní sokyně, ale teoreticky by tam být mohla. Třeba někdo, s kým manžel flirtoval ve společnosti. No a kdyby flirt, čistě teoreticky, přerostl a s potencionální sokyní by si opravdu něco začal, logicky bychom pak očekávali podle rad známého sexuologa, že bude zapírat.

Jenomže existují i jiné finty. Jednu mi prozradil muž, co má hodně žárlivou manželku. Jelikož je jeho žena žádoucí a přitom ho neustále otravuje svou žárlivostí, tak se naučil říkat jí v podstatě pravdu. Když se ho zeptá: „Kam jdeš?“ On odpoví: „Za ženskýma.“

Ona samozřejmě takovou pitomost nečeká, protože si kromě své žárlivosti zakládá na tom, že je ta nejlepší a nejhezčí a tudíž neodolatelná. Tak mu na to odpoví, že by se s takovým nickou stejně žádná nezahodila a propustí ho kamkoli. A on má pole otevřené, může si dělat, co chce. Ona sice žárlí, ale asi jí to dělá dobře. Tudíž si udělají dobře oba dva.

Jenomže může také nastat potencionální situace, že se jednou všechno provalí a při všech bezpečnostních opatřeních ho opravdu někde načapá. Známý sexuolog radil zapírat i v takovém případě, i když to v podstatě ke kladnému výsledku asi nevede. Už vidím, jak mě utěšuje nevěrný partner tvrzením, že sice s ní obcoval, ale myslel při tom na mě!

Ale nyní nastává příležitost vyzkoušet nový objev. A sice objasnit manželce, že právě měla deja vu, protože to co viděla, je jenom obraz její utkvělé představy, která by nikdy nemohla být naplněna, protože žádná, ale opravdu žádná jejích kvalit nedosahuje.

Když skuhrá chlap

Už teď mě napadá, že název je zavádějící. Chlapi přece nikdy neskuhrají. Nebo snad nějakého takového znáte?

Čas od času se to stává. Ráno se vzbudí s nějakou bolestí, která je přííííšerná, vznikla úplně náhle a obvykle je nedefinovatelného původu.

„Prosímtě, cos dělal? To už tě musí bolet dlouho, ne?“

„Ne, až teď. Co s tím mám dělat?“

 

Ono je úplně jedno, jestli se jedná o bolest ramene, zatuhlou krční páteř, nějaký zánět v těle nebo nedejbože něco horšího. Všechno probíhá stejně.

„Dej mi na to něco, ať mě to přejde.“

„A co? Ty ses zbláznil! Nejsem doktor, ani nevím, co to je a co ti na to mám dát?“

Těžko radit, protože ať už je to cokoli, tak se NIKDY nedají popsat přesné příznaky, natož příčina. Bolest je příšerná, nemůže jít ani do práce, je úplně vyřízený a k doktorovi nemůže. Co kdyby opravdu na něco přišel, že? Přece musí existovat NĚCO, co ho nejlépe hned, v nejhorším případě za hodinu, postaví na nohy. Má přece TOLIK důležité práce! Například odpoledne si chtěl jít zajezdit na čtyřkolce.

S úpornou bolestí se zase vrátí do postele. A já si lámu hlavu, jestli mám volat záchranku nebo postačí panadol. Nakonec zvolím od všeho trochu, připravím prášek a pro jistotu bylinkový čaj. Tím se nemůže nic pokazit, aspoň si zlepší pitný režim. Obojí položím vedle postele a upozorním ho: „Tady máš ten prášek a ten čaj vypij!“

„A můžu to?“

„Jasně, jeden prášek přece nikomu neublíží.“

„Víš, že já prášky nejím!“

„No, ale je to jenom panadol. Ten berou ženský na hlavu.“

Začínám být nervózní, protože pospíchám.

„A co je v tom čaji?“

„To jsou jenom bylinky.“

„Ale jaký?“

„No, je to normální čaj na pročištění (na kašel nebo na močové cesty, podle toho, co najdu).“

„Abys mě náhodou nechtěla otrávit!“

„Prosímtě, přece nebudu riskovat kriminál!“

Raději odcházím. Doufám, že příroda zafunguje a tělo najde cestičku k uzdravení.

 

Když přijdu, postel je prázdná. Čaj je dávno vystydlý, prášek leží vedle hrnečku. Úporná bolest ho asi vyhnala k lékaři, myslím si, protože vím, že ten den má lékař odpolední a čekám, co mu na to asi předepíše. Čekám dlouho. Pak zneklidní pes a uslyším zvuky výtahu. Klíč zaharaší v zámku a do dveří vchází švihák v koženém oblečení s helmou a brýlemi v ruce. Očividně omládl nejméně o dvacet let. Po bolesti ani památky. Asi si dojel někam, kde umí dělat zázraky!

Manželské stereotypy

Tak jsem včera „chca nechca“ rozpoutala vášnivou manželskou diskusi. Ani jsem to neměla v úmyslu, ale stalo se.

Začalo to nevinně. Jdu si nechat napsat svoje léky do ordinace lékaře, a když mi to sestra připravovala, přišel doktor. Aby bylo jasno, naše sestra je zároveň doktorova manželka, což sice někteří nevědí, ale ani jim do toho nic není, faktem je, že sestra je i lékařka a tak svému muži panu doktorovi ulevuje s psaním receptů. Dříve tam byl sám a někdy jsme si povídali, teď už tolik nepovídáme, ale zase je to rychlejší.

„Tak co, pojedete letos do Chorvatska?“ Ptám se, protože vím, že pan doktor má Chorvatsko rád a tohle máme společné. Vím, že máme společné i nemoci a tak mám někdy pocit, jako by nás něco spojovalo. Je to chlap přibližně v mém věku. Čekám, co odpoví, ale nestihl.

„Bože můj, už zase pojedeme! Jak já to nenávidím. Představte si to, patnáct let pořád na stejný místo!“ Moje pozornost se přesunula na ženu a začala jsem litovat své otázky.

„Hvar je krásnej …“ zasní se pan doktor.

„Na Hvar! Zase ta šílená cesta do Splitu! Když už tam konečně dojedeme, tak se nezvedne ani pro ty pitomý lístky na trajekt! Zase budu řídit celou dobu a ještě poslouchat: zastav mi na jídlo, uděláme si pauzu….!“

Začalo se to ve mně svírat. Začala jsem mít pocit, jako kdybychom s panem doktorem měli společného mnohem víc. Jako bych zároveň slyšela svého manžela.

„Ale dyť ty lístky kupuju …“ řekl už skoro zbytečně, pochopila jsem, v jakém se nachází stavu. Tohle nemělo řešení. Stejné debaty jsem vedla se svým mužem do doby, než se osvobodil a já si našla na dovolenou jinou partičku.

„Asi máte radši dovolenou v zimě, ne?“ obracím se na sestru a přišlo další dějství: „Nikdo nemůže pochopit, jaké to je, když dvacet let musím jezdit přesně na ty hory, co vybere on a nikam jinam!“

Debata se stočila dál a já pomalu začala chápat, že nemohu přispět ničím pozitivním. Dva, co jsou spolu celé dny v práci i doma, si už nemohou říci nic nového.

Odcházela jsem s pocitem, že jsou chvíle, kdy je lepší mlčet a bylo mi obou trochu líto. Byla jsem vděčná za svou práci, kde mám jiné zážitky než manžel, i když v podstatě nevýznamné, i za to, že ho vidím jenom chvilku ráno a chvilku večer, ale když se potkáme, můžeme si vyměnit své obyčejné zážitky. I já vím, jaké to je, vidět se každý den a mít se plné zuby.

Změna je život a nemusí být až tak zásadní.

Jak si efektivně vytrénovat pekáč buchet

Taky je vaším snem mít trup vyrýsovaný podobně, jako je pekáč čerstvě upečených buchet? Zvládne to každý, fakt!

Je vědecky dokázané, že náš mozek nerozeznává mezi realitou a představou. Z toho vyplývá, že když si něco představujeme, vnímá to, jako by to byla pravda. Napadlo mě to v době, kdy moje máma ležela po mozkové mrtvici a já viděla, že svoji realitu vnímá úplně jinak. Vyprávěla mi úžasné zážitky, které nemohla prožít, protože ležela nehybná na lůžku, přesto mi vše líčila v barvách a přesvědčovala mě, že leží u sestry na chalupě, že nás slyší večer si povídat, že k ní chodí známí, přesně popsala, kde má jakou věc a různé jiné informace.

Současně s ní jsem tenkrát prožívala bolesti zad, protože mě zlobila asi ploténka, ale nebyl čas na rehabilitaci. Tenkrát mě napadlo využít ošálení mozku a tak jsem si v posteli představovala, jak cvičím, až mi bolest postupně začala odcházet a časem ustoupila. Při svých představách jsem pociťovala úlevu, cíleně relaxovala a uvolňovala svaly, až mnohem později jsem zjistila, že je to opravdu metoda. Jmenuje se, tuším, infinity, já jsem si ovšem už vypracovala svoji a teď ji chci ještě rozvíjet. Chcete-li se přidat, můžeme spolu prozkoumat, jestli to funguje.

Já své uvolňování praktikuji tak, že si lehnu doma na sedací soupravu (nevím proč, ale je tam asi správné feng šuej a krásně se mi tam relaxuje), dám si podélně ruce, zkontroluji, kde je napětí a pak se zavřenýma očima vnímám různé části těla a prodýchávám je. Po čase mi ztuhlosti popraskají, což poznám podle toho, že mi buď zapraská v uších nebo cítím, jak odchází malé křeče končetinami. Někdy to trvá celkem dlouho a je mi moc líto, že to nemůžu praktikovat i v práci, protože nejlepší je pravidelnost, bohužel to jde jen o víkendu a tak výsledky asi nebudou moc rychlé.

Od zítřka začínám s pravidelným posilováním břišních svalů, protože svou velkou buchtu získanou díky relaxacím chci rozbít na menší buchtičky. Pokud se to povede, napíši podrobný návod, aby to mohli praktikovat všichni muži po nedělním obědě a měli dokonalé alibi, že pracují na své sexy postavě. Radím, nenechte se rušit v odpoledním tréninku, kdy jindy bychom měli trénovat? Volných dnů je pomálu, tak šup šup!

Když je ten máj

Když je ten máj, tak zkusím zase něco o lásce – pro změnu. Naštěstí je proměnlivá a nikdy nenudí, přináší spoustu věcí, které postupně prožíváme. A jak ty naše vztahy umí být hezké, tak jsou někdy podivné, až záhadné.

Takové ty chvilky romantiky, kdy si člověk zapálí svíčku, dá skleničku s tím, koho miluje, nebo se mu, nedej bože, podaří chlapa dotáhnout na romantické místo a vyloudit polibek, o tom se píše samo, jenže kde pořád brát inspiraci? To patří zamilovaným a mladším, popřípadě těm, kdo měli větší štěstí a našli protějšek se stejnými touhami. Musela bych si to vymýšlet, ten můj na láskyplné obřady moc není, okolo všeho takového má plno „keců“ a oklik.

Kolikrát mi ani nezbylo než závidět holkám, když vyprávěly zážitky z prvního máje. A já si chtěla tyhle blbosti fakticky prožít, nejenom o nich číst. No, ale každý má něco jiného a ten můj prostě nebyl vzorem Jiráskovi. A navrch nečetl Máj. Jeden je na cukrbliky, jiný umí doma vytapetovat. Nejhlavnější je, aby se tyhle věci v páru sladily a nikomu nic nechybělo, proto se musí občas zvolit kompromis.

Partnerství je vlastně hlavně o dohodě, o začátku říká skoro každý, že se musí sem tam hrana obrousit. My máme hrany dávno omleté, ale na co si nikdy nezvyknu a dělá to potíž i některým mým kámoškám, je takové to chlapské mlčení, kdy je ponořen do svých myšlenek (a to nám pak brouzdá hlavou všelijaká představa, do čeho je asi ponořen), ukrývá se ve své dílně (noře, jiném místě, kam ženské tak nějak přirozeně nemají přístup) a řeší ty převratnosti, pro které ženské podle nich nemají pochopení (jako třeba nekonečnost vesmíru, černé díry, život na jiných planetách, a tak).

Je pravda, že svoje potřeby má i ženská, zejména podělit se o důležitosti, jako jsou: školní úspěch dětí, nový milenec sousedky, nejlevnější pampersky, zaručený návod na teplákovou skvrnu, úžasná barva vlasů, první šediny a značka piva konzumovaná naším drahouškem, ale zatímco my si ochotně všechno sdělíme a dost u toho kdákáme, muži významně mlčí. Tohle mě opravdu štve. Já se totiž klidně cítím na to, že bych mu poradila s tím vesmírem, životem na jiné planetě nebo zkoumáním černé díry.  A tak se ptám, proč nám to chlapci tak důsledně tají a chtějí si to nechat pro sebe? Nemáme snad rovnoprávnost?

Vezměte nás s sebou v máji na exkurzi do své jeskyně ať to pochopíme!!!

Horňačky, dolňačky a obojakačky

Muži se dělí na horňáky a dolňáky. Jsou to kategorie, které prozrazují, jaké části ženského těla preferují při svém výběru. Horňáci hodnotí poprsí a dolňáci hýždě. Výhodu mají ty ženy, kterým příroda nadělila nahoře i dole.

O ženách a jejich kategoriích se moc nemluví, ale existují taky rozdíly, protože podle mého soukromého sledování existuje řada kritérií pro hodnocení krásy muže.

Horňačky hodnotí zpravidla části těla nahoru od pasu. Zde je spousta bodů, co mají mít vliv na ženský zájem. Smyslné myšlenky podpoří třeba zářící oči, kterými muž prozrazuje, že má něco za lubem. Když se ještě k tomu smějí a směle se dívají hezky zpříma, svědčí to o hezké duši a sebevědomí. Smějící se zuby a okolí případně doplněné mužným vousem zaručí vyšší procento úspěchu. Horňačky mohou mít v zorném úhlu taky šíji a ramena. Rozkládají-li se pěkně do šířky, značí, že by muž mohl být vhodnou oporou, pokud ženu unese, mohou slibovat i teplou náruč, popřípadě nošení na rukou. Tady ovšem budu raději stát při zemi, už mi není dvacet a růžové brýle někam zapadly. Raději na to nespoléhám, to ovšem neznamená, že se ráda nepokochám pohledem na všechno.

Čím se vyznačují dolňačky? Přece tím, že milují na mužích to, co je pěkné od pasu dolů. Když pominu pohled zepředu, abych někoho neurazila, i když muže zepředu také zkoumáme, musím zmínit zadek a tvar dolních končetin. My ženy taky máme svoje erotické slabiny a k těm patří různá místečka. Zadek nevyjímaje. Znám případy, kdy se na otázku: „Jak se ti líbí?“ dočkám odpovědi? „Ještě jsem ho neviděla zezadu.“

Obojakačky jsou ve výhodě, na každém si najdou něco a nepreferují jenom jednu část. Nepatří stoprocentně ani k horňačkám, ani k dolňačkám, líbí se jim od všeho trochu a hledají svůj ideál. Ale když najdou toho, co splňuje dohromady kritéria horňaček i dolňaček, tak muž nemá šanci uniknout.

Kam se řadíte vy?

Manuál pro bezradné muže v kuchyni

Pánové se občas rádi realizují v kuchyni a jejich veledíla stojí za to, protože vaří jinak, tak nějak s láskou. Ale dost často nemají moc fantazie a neví si dobře rady s kořením. Někdo koření dost odvážně, jiný jako by se bál.

Ten můj má někdy odvahu, jindy strach, ale když si vařím dietní jídlo, tak chodí okolo jako mlsný kocour a kouká, co by se přiučil. Nejradši má ovšem maso. Vymýšlí marinády a taky za ně utrácí, což považuji za nesmysl, protože se na ni vždycky najde něco v kuchyni. Dát za marinádu 20 Kč zbytečně a pak jí většinu vyhodit, protože nenajde využití, to je škoda. Takhle ženská neuvažuje. A tak mě napadlo sesmolit pár zásad, které se dají využít. Jsou to takové ty běžné věci, které se ženy zpravidla učí jedna od druhé a instinktivně. Protože musí. Kuchyně je ovšem věda, tak tohle je takový vážně strohý přehled.

Začnu marinádami, jsou to čáry, které umí maso zjemnit a dodat správnou chuť. Základem je olej, sůl, lžička cukru a trochu vody. Podle masa se přidává koření a přísady:

-          protlak nebo kečup a směs koření (hovězí i vepřové, směs s pepřem a paprikou, popřípadě na gril)

-          hořčice a směs koření (maso jakékoli, směs třeba do mletých mas nebo na gril)

-          pivo, víno nebo trocha jiného alkoholu (maso změkčuje)

-          nasekané bylinky (šalvěj, tymián, provensálské koření)

-          na ryby se hodí citrón

Maso se může potřít také ochucenou majonézou s přídavkem něčeho výše uvedeného. Výborné je udělat marinádu z jogurtu (používá se v asijské kuchyni, přidá se například kari nebo kurkuma).

Jaké koření se hodí na maso?

Hovězí se dá připravit skoro na čemkoli – nejčastěji v podobě guláše nebo dušeného masa. Může se udělat například na celeru, jako rozlítané ptáčky, na česneku, na zázvoru, na kmíně, na paprice (chutná jako roštěnka), na houbách, na divoko, na zelenině, na šalvěji.

Podobně jako vepřové – na omáčku se dá využít nejčastěji plecko. Z kýty by byla suchá, z bůčku moc mastná. Základem omáček a dušených mas je vždy osmažená cibule. Na cibuli podušené maso se dá doplnit dalšími přísadami nebo využít při přípravě zeleniny. Příklady: vepřové na paprice, segedínský guláš (se zelím a paprikou), na kari, na houbách, na kmíně, vepřové v mrkvi, v dušené zelenině, v hrášku, kedlubnách.

Vepřové se dá upéci s cibulí, solí a kmínem. Během pečení se mohou přidat různé druhy zeleniny, pro obměnu chuti i nakládané (maso ovšem nesmí být moc tučné). K pečení se hodí plec, krkovička, bůček, koleno. Pečená masa se podávají samotná, se zeleninou, se špenátem, se zelím, se saláty, s přílohami jako rýže, knedlík, brambory. K pečenému vepřovému se krásně hodí brambory pečené s kysaným zelím.

Co s mletým masem?

Z masa se udělá zpravidla směs s vejcem, solí a pepřem. Pak si zvolíme, co chceme uvařit. Do sekané se přidá namočená houska v mléce nebo strouhanka. Mohou se přihodit houby, cibule, česnek, zelenina nebo sýr. Peče se v troubě. Podobně se dělají karbanátky, které se ještě obalují ve vejci a strouhance. Dají se upéci jako sekaná. Z podobné směsi, ale bez přísad, pouze s tymiánem, se mohou dělat koule do rajské omáčky, náplň do zelných listů a na plnění paprik.

Do čevabčiči se přidá nakrájená cibule a mletá paprika, pak se vytvarují válečky a obalí se v hladké mouce. Smaží se na oleji nebo upečou. Podobně se dělají hamburgery  nebo pljeskavice. Mohou se doplnit výrazným sýrem (balkánský) a zapéci.

V kuchyni se výborně uplatní i kuřecí maso, krůta nebo králík. Dá se upravit podobně jako výše uvedené, maso je možné využít jako minutku, je třeba je ochutit a doplnit vhodnou zeleninou nebo zálivkou. Příprava na divoko je s kouskem špeku, bobkovým listem, novým kořením a jalovcem.

Kuřecí, vepřové i krůtí maso se může naložit do jakékoli marinády nebo oleje (lepší je nesolené), nechat v lednici naložené i několik dnů a postupně připravovat pokrmy k okamžité spotřebě. Opečené na teflonové pánvi s nakrájenou zeleninou jsou kousky výborné s rýží, těstovinami i bramborami.

Ryby – příprava ryb není nijak složitá. Jednoduše lze využít marinádu s citrónem nebo posypat směsí koření na ryby a pokapat citrónem (ryba citrón miluje a chuť je výtečná). Podestlaná cibulí a vhodnou zeleninou se dá zapékat.

Rychle, chutně, jednoduše, pro změnu

Brambory se zelím se připraví ze syrových brambor nakrájených do pekáčku vymaštěného tukem, osolené, okmínované a do nich přijde vmíchat sáček kysaného zelí. Kdo nemá rád příliš kyselé, může přisladit cukrem rozmíchaným ve vodě a nalít navrch. Peče se v troubě zhruba 40 minut. Brambory by měly být upečené dohněda a nepřipálené. Během pečení se může občas promíchat.

Musaka

Každý má trochu jiný recept, já kdysi vyčetla a vyzkoušela tento: Mleté maso se osmahne v pánvi na cibulce s tukem, přidá se tomatový protlak, popřípadě rozdušená rajčata, osolí se, opepří, podusí, může se dochutit cukrem. Někdo přidává víno, já maličko česneku. Pak se stáhne z plotny, oškrabou se brambory a nakrájí na plátky. Syrové brambory se ve vrstvách kladou do pekáčku, mezi ně pak vrstva masové omáčky a znovu brambory. Mezi vrstvy můžete přidat i nějakou zelenou bylinku. Nezapomeňte brambory trochu osolit, popřípadě mírně opepřit, hlavně poslední vrstvu, na kterou přijde sýr. Všechno se nechá propéci v troubě, něco přes půl hodiny, chutě se krásně propojí a pak se může podávat polité se zakysanou smetanou. Maso připravené do musaky se hodí i k jiným účelům, třeba na těstoviny se sýrem.

O tom, jestli na velikosti záleží

O mužích se říká, že když se spolu seznamují, tak si poměřují údy. A hádejte, kdo z nich vítězí …

Když občas čtu blogy na téma, jestli na velikosti záleží a jak to zjistit bez konkrétního zkoumání, tak si kolikrát říkám, že se to pozná jednoduše. Myslím, že muž, který má všeho dostatek, hlavně dostatek sebevědomí, nepotřebuje svoji mužnost navenek nijak dokazovat. Chová se slušně a galantně a okamžitě získá respekt svého okolí. U politiků se v tom ale nevyznám, tam to vypadá, že jsou menší a ještě menší a někdy i nejmenší na celém světě.

Ono se leccos říkává i o ženách. Když se třeba ženská špatně vyspinká a pak bývá protivná, tak se dočká na svou adresu i poznámky: „Asi jí ten její zanedbává.“ Tyhle věci spolu vážně souvisí, když je někde nedostatek, bývá na druhé straně přebytek. Je-li málo příjemných zážitků, tak se hromadí v mysli jen ty ošklivé a celý svět vyhlíží škaredě.

U chlapů je to vlastně podobné. Potřebují pohlazení, potěšení, pozitivní motivaci, polechtat sebevědomí. Navíc mají potřebu pořád chválit, chválit, chválit, i když většinou ani moc není za co. A jak se tak mezi sebou pořád poměřují, který z nich je lepší, tak se zdá, že na velikosti sakra záleží a ani to nemusí souviset s ženami. Kdo z nich je na tom lépe, se dá odhadnout z chování a vybíjení agrese.

Když se v nitru muže sečtou pocity z nedostatku chválení, pohlazení, uznání a ještě se k tomu přidá prohra ve vzájemném mužském porovnávání, tak se není co divit, že namísto usměvavého, příjemně naladěného, rámě poskytujícího a sebevědomého muže potkáme zapšklého pavouka, který jen hledá mouchy, aby si na nich mohl smlsnout. Do takových se prostě nedá zamilovat.  

Jó, děvčata, nemáme to jednoduché, jak říkává moje mamina, život není žádný péříčko …

Co vymýšleli kluci, aby nemuseli na vojnu

Tohle je zase vzpomínka na dobu dávno minulou. Vzpomínám na ni ráda, protože mi bylo sladkách  ...náct, ještě v rozpuku a obklopena partou kamarádů, kterým hrozila vojna.

Naše parta byla hlavně klučičí a tak jsem s nimi prožívala všechny slasti a strasti jejich života. Od těch dob mám revma v pravém koleni, protože na motorce mi na něj táhlo a já nenosila dostatečnou ochranu. Jen zázrakem jsem vyvázla bez úrazu a vlastně je možná zázrak, že jsem to přežila celá, občas jen se zlomeným srdcem.

Zlomené srdce, to se obvykle zahojí, hlavně, když je komu se vybrečet na rameni. Moji rytíři to se mnou mysleli dobře, učili mě, jak zapomínat na všechny křivdy světa a každou nepravost obrátili do legrace. Na oplátku jsem s nimi zas smutnila, když přišel povolávací rozkaz, loučila se, vyprovázela na vlak a potom se těšila na každý opušťák. V mezičase jsem pak byla vrbou, které se vypsali a nemuseli se tím trápit. Jednoho opustila holka, jiný seděl v base za nepovolené opuštění posádky a to bylo něco zlomených dušiček!

Jenomže vojenskému životu předcházely odvody a tam se někdy dala uhrát „modrá knížka“, průkaz o zdravotní neschopnosti vojáka. Neznám snad nikoho, kdo by to na doktory nezkusil, ale ani mnoho těch, co by to uhráli. Nedávno jsem četla vyprávění Bolka Polívky, jak to zkoušel uhrát „na hlavu“. Nakonec to, tuším, neuhrál, ale možná si tím vybavil mnoho praštěných nápadů a uvedl je později do manéže.

Moji kámoši měli trochu jinou metodu. Aby měli stíny na plicích, dýchali před rentgenem kakaový prášek. Už nevím, kdo na to přišel, ani zda to tak funguje, přiznám se, že bych  kakaový prášek do plic asi nevdechla, ale je fakt, že mě ta vojna tenkrát neohrozila. Možná bych mluvila jinak, kdyby mě to čekalo.

Ženská logika

Pořád jsem nechápala, proč se muži se ženami nikdy nedomluví, ale dneska mám, možná, konečně jasno. Konečně mi někdo vysvětlil, že chlap, co řekne NE, svoje NE myslí vážně.

Jak to bývá, tak si s kamarády a kamarádkami tlacháme o všem možném. Až se připojil jeden relativně krátce ženatý a vyslovil něco, z čeho se dalo usoudit, že ještě nepochopil ženskou logiku. A tak jsme zabředli do zásadního problému:

„Já to teda nechápu, když se ženský na něco ptám a ona řekne nechci, tak nakonec zjistím, že to chtěla a když jsem to nepochopil, tak jsem blbej vlastně já.“

„No jo,“ povídám, „to je ta ženská logika. Když ženská něco říká, neposlouchej, co říká, ale JAK to říká! Třeba kdybys jí přímo udělal milostnou nabídku a ona řekla ne, nechci (na konci řeči dělám náznak otazníku), tak ve skutečnosti myslí, že to chce.“

„Aha, tak tohle já nepochopím, když chlap řekne, že to nechce, tak to nechce, ale v ženských já se nevyznám. A co ženská řekne, když to opravdu nechce?“

„Taky řekne ne, nechci, ale zní to úplně jinak! Představ si takovou situaci, když s tebou bude trochu laškovat a ty jí třeba nabídneš sex, tak řekne ne, nechci (předvádím hravost), ale když nabídka nebude příjemná, tak řekne né, nechci (rozdíl téměř neznatelný, v duchu mu začínám dávat za pravdu).

Ono se v těch ženských asi vážně těžko vyznat, na první pohled je to jednoduché, ale vysvětlete tohle chlapovi! Za krátkou chvíli jsem v úzkých a tak na jeho otázku, jaký je v tom rozdíl, rezignovaně odpovídám: „Ženská logika.“ Že jsem radši nemlčela! Přiznávám, být chlapem musí být příšerně těžké!

Babičky měly zase pravdu

Průměrný muž prý „to“ dělá dvakrát týdně, myslí na „to“ ovšem častěji, v průběhu svého průměrného sexuálního života vystřídá devět partnerek a stejně nakonec nebude se svým sexuálním životem dost spokojený. Tohle bylo zveřejněno zde.

A kdo za to může? Z průzkumů to sice přímo nevyplynulo, ale muž by jistě s oblibou řekl, že za vším se musí hledat ženská. Aby ne, kdo jiný (tedy opět myslím jenom průměrného muže) by měl chlapa uspokojit, že? Ale běh života prý je neúprosný a zřejmě si za to může i tak trochu sám, záleží, jak se chová před svatbou.

Tady se nabízí drobná poznámka – průměrný muž asi není svobodný, protože důvody mužovy nespokojenosti jsou, podle článku, spojené s předmanželskou erotikou, se společným bydlením a taky s péčí o společné potomky. A tak jsou  nejspíš průměrní muži ženáči, aspoň to z logiky věci vyplývá. Bohužel se později už musí smířit s tím, že jejich erotické hrátky poklesnou ještě na nižší frekvenci a pokud postupem doby nevymizí zcela, mohou se stát vítanou zábavou i v seniorském věku.

Škoda, že z výzkumu nevyplynulo, jak to mají se sexem ti ostatní muži, ale asi to není pro ostatní populaci tak zajímavé. Nemohu tedy ani porovnat, jestli jsou na tom průměrní muži-ženáči líp anebo hůř. Jedno je ovšem výzkumem na beton prověřené. Babičky měly, jako vždycky, pravdu, když mi před svatbou říkaly: „Žádné společné bydlení a spaní! Jeden tam a druhý pěkně daleko! Ještě se stane něco, čeho budete později litovat!“

Asi samy dobře věděly, jaké to pak je …

Ten, ta, ti ...

Nejlepším vypravěčem je sám život. Sype z rukávu takové příběhy, které by autor sám nevymyslel. Úplně stačí pozorovat a pak to hodit do klávesnice. Jako třeba o dvou dvojicích, co si jednou zamanuli, že se vymění.

Byly to dvě kolegyně z práce. Jedna měla za muže téměř vrstevníka a jejich manželství bylo bezdětné. Druhá měla manžela poněkud zralejšího a s ním dvě děti, spolu si dost rozuměli, její manžel byl velice zábavný a celá rodina k sobě dobře pasovala. Jenom nuda už trochu sužovala obě dvojice a tak se stalo, že ti první přijali k druhým pozvání o víkendu na chatu.

Jak to tak na návštěvách chodí, spolu všichni trochu popili, asi o něco víc než měli v plánu a pak někdo navrhl, že by si to mezi sebou na jednu noc vyměnili. Pro první dvojici to zřejmě nebyl příliš problém, oba si s věrností hlavu nelámali, zřejmě byl jejich vztah poněkud volnější. Možná to všichni vzali jako dobrou zábavu a mysleli si, že s ránem přijde vystřízlivění a další dny budou stejné jako dřív. Jenže chyba lávky!

Ono už to jako dřív prostě nebylo. Paní se šťastnou rodinou a chápavým manželem zřejmě poznala něco dosud nepoznaného a nemohla to vytěsnit z hlavy. Možná to bylo něco víc i pro nového partnera, který se najednou za manželkou v práci zastavil o něco častěji a při té příležitosti mohl být nablízku její kolegyni. Střídaly se spolu na krámě, takže bylo jasné, že když tam není jedna, musí tam zákazníky obsluhovat druhá.

Zatímco manželka prodávala, v kamrlíku pro personál u kávy klábosil první manžel s druhou kolegyní, až tam jiskry létaly. Někdy se pak stalo, že do toho všeho přišel podváděný manžel, který si tam oprávněně připadal maličko zbytečný. Jakmile se zavřel krám, oba páry odešly domů, aby se podobné divadélko zase příště opakovalo.

Nechtěný manžel zaznamenal, jak je jeho manželka najednou o něco šťastnější a té osudné pijatiky dlouho litoval. Nezbylo mu nic, než vydržet. Humor ho přešel, ale s rozumem nechal manželku vyblbnout a té to chvíli trvalo. Měl s ní dlouho trpělivost, ale nakonec to dobře dopadlo. Vlastně – jak se to vezme.... Pár pěkných chvil jim uteklo, ale rodina vydržela.

Říká se, že nevěra manželství utužuje. V dlouhodobém horizontu, když je všechno přežité, tak snad. Když si všichni věci v hlavě srovnají, může to vztah posílit. Ale každý se přes to přenést neumí a hazard s city může mít neblahý konec.

Je těžké soudit, život je taková hra, kterou hrajeme sami se sebou a co je do hry bez hazardu?

Nerozhodný

Na příbězích druhých je nejlepší, že je nemusíme sami prožívat, trápit se a můžeme se na ně dívat s nadhledem i odstupem. Je nám dovoleno dění komentovat a pak rovněž zpětně hodnotit. Prožitky z jednotlivých okamžiků však zůstávají jenom aktérům. Naštěstí!

To byl jednou jeden a ten si asi dal sám pro sebe předsevzetí, že se nikdy neožení. Ženy se mu líbily, jéje, tuze moc, akorát pořád neměl jasno, která se mu líbí nejvíc. A tak je pořád zkoušel a pruboval, až se mu postupně vyjasnilo, že jedna je nejlepší do postele, druhá do kuchyně a další zase jenom tak na pobavení. Využíval tedy jejich přednosti tak na přeskáčku, postupně, podle toho, jak se mu zrovinka zachtělo.

Za účelem výzkumu střídal dvě stálé favoritky a kupodivu mu to celkem procházelo bez následků, asi proto, že měl v oblibě spíš starší partnerky, co nebyly vdavekchtivé, zato s ním měly dostatek trpělivosti. Mazánku sem, mazánku tam! Předháněly se v tom, co uměla každá nejlépe a mazánek věděl, že se jim musí věnovat tak akorát, aby si ho užily. Taky přesně věděl, kdy a jak je naštvat, aby se ho rády na pár dní zbavily. Tohle časem zvládal na jedničku až do té doby, kdy to jednou všechno prasklo.

Chvíli bylo dusno a praskavo, vztahy na všech stranách napjaté, jako gumy. Normálnímu smrtelníkovi by to nejspíš někde povolilo a musel by to hodně napravovat, ale nerozhodnému se podařilo něco, co jinému ne. Všichni časem pochopili, že je to zajetý a léty prověřený systém. Holky se začaly trápit a snažit trochu víc, nerozhodnému se nějak podařilo proplout. Zčeřené hladiny všech vztahů se zase postupně zatáhly a na rybníku se bruslilo dál. Hlavní hrdina jako by vyšel posílen, jen jeho partnerky měly pochroumanější sebevědomí.

Tady bych mohla příběh skončit obvyklým „a tak si spokojeně žijí dodnes“, jenomže ono to tak nebylo. Možná je to tak zařízeno, že i nerozhodnému nazraje čas k rozhodnutí a když se k tomu nemá, pomůže osud, který mu bohužel bolestně zamíchal kartami a nechal mu jenom jednu partnerku. A co na tu volbu nerozhodný? Ačkoli dřív říkával, že právě ona je ta, s kterou by chtěl žít, nyní říká, že ta pravá byla ta druhá. No, není to s některými nerozhodnými k zbláznění?

My, muži a láska

Tak si tak někdy říkám, jestli vůbec máme my a muži o lásce stejné představy anebo snad chceme každý úplně něco jiného?

Co je láska, to snad každý ví. Tedy, aspoň já si to ještě donedávna myslela. Ale teď už to vlastně nevím ani já sama. Myslela jsem si, že je to něžný (anebo brutální) cit, který dva spojuje a na jeho základě se vybuduje pevnější vztah, který může přerůst do čehosi dalšího. Záměrně to nenazývám manželství, protože tohle už nemusí mít s láskou nic společného.

Jak znám ženy, tak většina touží sdílet s partnerem příjemné dny i noci a být co nejvíc s ním. Jistě, záleží na jednotlivých představách, někomu stačí občasné sblížení, někdo vyžaduje co nejčastější kontakt, někomu vyhovuje láska na dálku. Ovšem jsou i případy, kdy o tom má každý jinou představu a pak to skončí špatně.

Stává se, že se na mě obrací některé osoby blízké, abych jim s láskou poradila. Namísto, aby se zeptaly přímo protějšku, co od života vlastně chce a vzájemně si to vyjasnili, hledají oporu třeba v astrologii. Takže sdělí datum narození a pak odhadujeme možnosti společné budoucnosti.

Abyste rozuměli, osoba blízká je každá osoba, které bych s klidem půjčila auto, kdybych nějaké měla, takže to nemusí být vůbec příbuzný. Já beru všechny neživé krámy jako spotřební zboží a klidně se s někým, kdo je hoden důvěry, občas podělím. To jen na vysvětlenou.

Jednou přišla SMS od blízké osoby a v ní datum. Byl to muž, věděla jsem kdo a tak jsem rovnou vyhodnotila vzájemné možnosti. Píšu:

NIC MOC. ALE NENI CHYBA V LETOPOCTU? Bylo tam totiž o dost let víc, než měl on.

NENI.

A NENI NA TEBE MOC STARA?

NENI, TO JE AKORAT.

No, nekomentuji. Je to jeho volba. Za chvíli však přišlo další datum, jiné číslice a ještě nižší letopočet. Rezignuji: NO, TA BY SLA. TY MAS DVE?

ZATIM. Odpovídá a pak se na čas odmlčel.

Když jsme se za pár měsíců potkali, přičemž mě průběžně informoval, že mu kamarádka s něčím pomáhá, z čehož se dalo usuzovat, že se jim vztah hezky rozvíjel, ptala jsem se na pokračování.

„Nic! Už je v trapu!“

Z průběhu bylo patrné, že z nadějné dvojky zbyla jenom jedna a ta si dávala záležet, aby se harém dále nerozrůstal.

„A proč?“ Zajímám se a v duchu i lituji.

„Takhle si to nepředstavuju! Ona koupila auto a jako že prej je naše, pak mi začala nosit věci do bytu a nakonec i naznačovat, že pojedeme na dovolenou, tak jsem jí vypakoval i s autem. Přece si nenechám organizovat život!“

Vida! A já myslela, že mužům plánování budoucnosti bude lichotit. Asi jim taky vůbec nerozumím. Zřejmě pod pojmem „láska“ vidí něco jiného. Ale co vlastně?

Po čem muži touží, nevím

To mě teda baví! Mužský pohled na ženskou je vždycky k popukání. Zvláštní je, jak někteří (a možná, že všichni) posuzují ženu podle svých žebříčků. A přitom neznám muže, který by opravdu někdy uhodl, po čem vážně toužím.

Zatímco jsem se dočetla, že ženy touží po níže uvedeném, já vím své – no považme mužský žebříček (zdroj gorgon.blog.iDNES.cz):

1--sexu (s mladým sexy džigolem)

2--hromadě peněz na svém kontě (či zlaté kreditce)

3--dětech (některá )

4--sexu (s ředitelem Živnobanky) ... nebo jiným alfa samcem (neplést si z otcem dítěte !)

5--žvaněním s kámoškama

Nikdy mě nenapalo toužit hned po sexu, asi proto, že vždycky toužil první on a tím mě nakazil. Peníze kazí lidi a kreditky za mých mladých časů nebyly. Drobné byly ihned pryč a tak jsem toužila spíš po lásce. Touha po dětech se dostavila v pravý čas a tak jsem si jí ukojila. Záhy mě to přešlo. Nikdy jsem netoužila po sexu s žádným ředitelem, nejspíš proto, že mi připadají asexuální. Duchem pořád mimo, zřejmě někde ve výstřihu mladé studentky. Žvanění s kámoškama si užívám kdykoli. Na světě je mnoho krásnějších věcí, po kterých se dá toužit, ne?

Toužit po lásce se dá i platonicky a někdy je to vážně úžasné. Touha vyslechnout si milostnou píseň nebo báseň od milovaného muže mi zůstala v podstatě nesplněna a touha po vyznání jakbysmet. S tím muži ohromně šetří. Toužím dostat růži na důkaz, že mě miluje a polibek na důkaz, že po mě stále touží. Toužím, aby mi dával najevo své city a skryl mě ve své náruči.

Jenomže muži si myslí své a soudí podle sebe a tak dostávám návrhy na sex, případně jiné materiální dárky. Až vám, muži, jednou dojde, že chceme tak málo a vyjdeme vlastně lacino, tak se vám možná hodně uleví a změníte i své priority. Pak se třeba sejdeme všichni na Venuši.

Když se řekne gentleman

Čtu-li občas rozhovory se známými ženami, obvykle padne otázka: Jaký muž vás zaručeně svede? Já bych asi neuměla definovat přesnou odpověď a tak když se nad tím zamyslím, napadá mě, že mám asi moc vysoké nároky. Mě zaručeně dostane vždy charisma. Na vzhledu mi až tak nezáleží, i když, třeba vizáž Sandokana nebo Jamese Bonda klidně může být, ačkoli ten poslední nebyl úplně můj oblíbený typ. No, ale kdybych měla volit mezi Old Shaterhandem nebo jeho rudým bratrem, asi bych je nechala si střihnout. Těžká volba. Oba měli svoje charisma.

Gentlemana si představuju tak, že to není žádný andílek, umí to se ženami, dokáže zaujmout, ale nedá se jen tak. A to já myslím, že by úplně poddajná neměla být ani žena. Teda samozřejmě měla, ale mělo by to vypadat, že není, aby to nevypadalo, že je. Prostě nechat tam na obou stranách trošku nejistoty, tajemna, aby bylo pořád na čem pracovat. A to samé musí umět ovládat i muž. Stejně jako slípka, co je nejraději doma uzavřená v kurníku, neohromí ani vypelichaný kohout. To peří musí oba pěkně načechrávat, jinak si zevšední. Chápete to, doufám ....

Sama jsem nejspíš pochopila definici gentlemana pozdě. Ten můj je sice docela gentle, ale je moc gentle. Je tak jemný, že když mi zaskočí drobek, tak mě hladí po zádech, namísto aby mi dal herdu. Mně to někdy připadá, že tam ten drobek hladí, aby náhodou nevypadl, abych se stoprocentně udusila. A když potřebuju namasírovat, on mi ťuká na záda ukazováčkem, jako by to byla tabule. Prostě ve dvaceti takovéhle detaily nedomyslíte.

Jaký má být správný gentleman, jsem pak pochopila později, když mi občas muži nabídli rámě, abych neupadla na kluzkém povrchu, do hospody vstupovali zásadně jako první, vstali, když jsem odcházela od stolu a snažili se vyjadřovat slušně. Teprve pak mi to opravdu secvaklo! O tomhle se psávalo v červené knihovně. Tohle je gentleman!

Kdyby se mě tedy zeptali, jaký muž mě zaručeně svede, asi bych řekla: Gentleman. Ten, co ovládá slušné chování, umí mě rozesmát a plácnout, když mi zaskočí, umí mě potěšit, když zrovna nejsem ve své kůži a taky řekne, abych se na všechno vybodla. Dodržuje to, co slíbil, umí krásně lhát, ale jen povolené lži, je čestný a nezaskočí ho jen tak něco. Přesto má jemnou duši a nestydí se za city.

Vyměňte starou

Někde jsem slyšela, že si nás informace najdou přesně v době, kdy je budeme potřebovat. A tak si mě našly informace o ideálním manželství. Brouzdáním po internetu jsem, mimo jiné, narazila na článek o Atholzi Kay (neumím skloňovat anglická jména), bloggeru a autoru knihy „Učebnice sexuálního života ženatého muže“. Zaujal mne proto, že pojednával o zajímavé metodě, kterou prý radí mužům, aby si zachovali dlouho šťastné manželství. Motivací pak může být, že autor sám na vlastní kůži zažívá nejlepší sex s manželkou i po 16 letech, přičemž prý už měli pěttisíckrát sex.
Závidíte mu, pánové?
Já ne, jednak protože jsem žena a už mám za sebou skoro dvojnásobek. Počkám, co o tom bude na svém blogu hlásat za dalších 15 let. Hlavně mě na tom bude zajímat, jestli mu někde v průběhu času náhodou neselže jeho „číslomíra“ (rozuměj počítání sexuálních prožitků). Ale musím se přidat ke všem jeho obdivovatelům, kteří ho uznávají za to, že podporuje manželství. Je pánům osobním příkladem, že to jde! Stačí trochu chtít, občas se umýt, namísto cibule a česneku pít ananasový džus a několikrát denně manželku líbat. Pro ty, co se právě otřásli, dodávám, že nemusí dojít až k sexu, pokud je pro vás takové pomyšlení stresující, stačí přitisknout ret na ret jen při odchodu do práce a přitom se významně podívat na hodinky.
Máte-li doma nějaký problém, mohly by vás blogy Atholze Kaye zajímat, jistě bude stát za přečtení i jeho učebnice. Pro mne to asi tak významné není, jako žena přesně vím, co by ten můj měl dělat a zda to tak dělá nebo ne. Co mě však v závěru článku hodně zarazilo, byl nápadný velký blikavý reklamní banner a na něm nápis: VYMĚŇTE STAROU ZA NOVOU. Sice pod tím blikaly tři ledničky, spíš to vypadalo jako almary, ale ten nápis byl nezaměnitelný!
Když uvážím, tak cílová skupina autora jsou muži kolem padesátky. Sice tohle bylo čtení pro ženy, ale oni si, šmíráci, nedají pokoj, titulek o tom, jak někdo dosáhl 5000 sexuálních prožitků, si nenechají ujít. Otázka je, zda si ho spojí s příkladným textem anebo se budou řídit rovnou nápisem. Druhá otázka je, jestli pod vlivem reklamy vymění zrovna ledničku!

Ach, ti muži

Jak ti to s námi umí koulet! Ale ruku na srdce, neděláme si to trochu samy?
Když běžel v kinech někdy v průběhu osmdesátých let film Sexmise, způsobilo to docela poprask. Představa, že muži vyhynou a na ženy se jich nedostane, ačkoli jim to ve filmu zjevně nevadilo, protože systém oplodňování zmákly i bez nich, působila hodně odvážně. Přece jenom měl chlap
pořád svoje jisté místo. A my, tenkrát sotva odrostlé pubertě, sbíraje postupně své první sexuální zkušenosti, jsme si takovou myšlenku ani nechtěly připustit.
Občas si na ten pocit vzpomenu, hlavně když slýchám stesky svých vrstevnic, které objevily Ameriku, že to zvládnou samy, ať dobrovolně nebo ne. Oproti našim dřívějším zkušenostem, kdy jsme si mezi sebou říkaly, že nám stačí, aby chlap odložil kalhoty, a už jsme v tom, dnes je to taky trochu jinak. Párů, které se mohou pochlubit, že si naplánují potomka a hned jim to vyjde, moc neznám. Vlastně mám trochu obavy, aby se zdánlivě až příliš odvážná vize tehdejších filmařů nakonec nenaplnila. Bylo by to hodně smutné.
Bojím se, vážně se bojím. Neříkám, že jsem zrovna z těch, která musí mít chlapa pořád za zády, mnoho toho zvládnu sama, ale ženská nikdy nevymyslí ty největší koniny, na které přijde zpravidla akorát chlap. Zatímco my ze všeho šílíme, on si řeší všechno důležité s bohorovným klidem a nerozhodí ho, ani kdyby viděl přibližující se asteroid. Nejspíš by si došel pro dalekohled a ještě si zaostřil. Nebo znáte jiné muže?
Jsou chvilky, kdy to s námi umí. Když potřebují něco podat nebo si zajistit výhodu, tak si najednou všimnou i nového účesu a stihnou nám ho pochválit. Co na tom, že už je dávno odrostlý? Muži však mají kromě těch tradičních funkcí i jednu výsadu, řekla bych přímo nezastupitelnou roli v našem životě. Napadá vás jakou? Jsou viníkem většiny našich trápení. Umí tak krásně svádět, usmívat se, oblbovat nás, podvádějí a vůbec provádějí všelijaké činnosti, které my rády odsuzujeme a tím se z nás stávají buď vítězky či poražené. Nezřídka jim k tomu ale samy nahráváme. Jenomže bez nich bychom si úplně za všechno pak mohly samy a to přece u tak dokonalých stvoření, jako jsou ženy, nejde!

Dívej se trochu déle, brouku

Muži prý stačí 8,2 vteřiny, aby láskou ztratil hlavu
Podle průzkumu zveřejněném v Behavior a na netu muži prý stačí tak krátká doba, aby se zamiloval. Ženy to poznají podle dlouhého pohledu, kterým se dívá, když má o ni zájem.
Pro dámy je důležité zjištění, že mužský pohled kratší než čtyři vteřiny nestojí vůbec za námahu. Takových pohledů zažijí ženy denně desítky a většinu z nich ani nestihnou zaznamenat. Za pozornost stojí ti, kteří se za vámi otočí na ulici. Tady už vzniká předpoklad, že by z toho mohlo něco být. Necelých devět vteřin uplyne jako voda. Zkuste si to stopnout. A pokud mu stojíte za takové otočení, o něčem to svědčí.
Fakta o účastnících výzkumu jsou však trochu zavádějící. Jako obvykle si vybrali výzkumníci studenty, kteří hovořili s herečkami a snímali kamerami jejich pohledy. Pánové (a dámy, pokud byla nějaká ve skupině vědců), promiňte, ale spíš by mne zajímalo, který student by takovým pohledům odolal. Kdyby mi někdo řekl, že se mám účastnit výzkumu a čučet podle libosti třeba na rockery z našich kapel nebo nominované hollywoodské muže, pak budu čučet a stejně vím, že mi to nebude nic platné. Jelikož však nebudu mít nejspíš nikdy v životě příležitost čučet takhle zblízka, využiju chvíle, která se mi naskytne a budu čučet a lhát, až práská, jen aby mě do výzkumu zařadili.
Bohužel nevím, jaké ženy byly předmětem výzkumu. Doufám, že ne podobně krátkozraké jako já, mám totiž problém muže i zaostřit, natož se zahledět na detaily. Pohledy, které vysílám, si musí kolemjdoucí překládat opravdu zajímavě. Zatím mne však nikdo neoslovil. Asi muži neznají ty výzkumy. Pokud nepočítám jednoho, který se onehdá zadíval na můj zadek (příště prosím do očí) a vydržel svým pohledem hodnotit mé křivky daleko delší dobu, než bylo 8,5 vteřiny.
Na závěr mne oslovil, ale zamilovaně to nevypadalo: „Jsme to, co jíme, ženská!“ Nato se otočil a pokračoval dál se svojí vychrtlou polovičkou.

I muži pláčou

Ženy mají dvě velké zbraně: líčení a pláč. Naštěstí nemohou použít obě současně.........

I muži pláčou
jenom své city lépe skrývají
za drsnou maskou
a tu pak o samotě odhalí.

I muži pláčou
v nitru se svými ženami
zjihnou a změknou
za nepoddajnými stěnami.

I muži pláčou
když smíchem těší dětský strach
slzy jim tečou
a usychají na řasách.

I muži pláčou
strachem i štěstím, za slzy se stydí,
před ženou naoko stateční
její pláč nenávidí.